Mlčení okolo Juliana Assange usvědčuje média ze skandální servility vůči mocným
10. 9. 2020
/
Daniel Veselý
čas čtení
5 minut
Dne 7. září bylo
v Londýně zahájeno soudní řízení o možném vydání zakladatele WikiLeaks Juliana
Assange do Spojených států, kde mu hrozí groteskně vysoký trest za to, že se podle
americké obžaloby dopustil
„konspirace, jejímž cílem bylo obdržet a odhalit stovky tisíc tajných vládních
dokumentů“. Obžaloba, která byla rozšířena o další absurdní obvinění, Assange taktéž viní z toho, že se s pomocí vojenské
analytičky pokusil hacknout počítačové heslo, aby mohl získat další citlivé
materiály. Assangeovi právníci, lidskoprávní
organizace, Reportéři
bez hranic, zvláštní zmocněnec při OSN Nils
Melzer zabývající
se porušováním lidských práv a další pozorovatelé
nemají pochyby o tom, že jde o frontální útok na svobodu slova v rámci
politicky motivovaného procesu. Vše ostatní, tj. údajně zkažený Assangeův
charakter a jeho domnělé styky s Kremlem, je podružné. Prakticky jediný, kdo
k případu zarytě mlčí, a kdo by naopak jako první měl bít na poplach, jsou
sdělovací prostředky středního proudu.
Reportáž Channel 4 News o zahájení soudního řízení s Julianem Assangem v Londýně dne 7. září ZDE
Představte si to haló, kdyby byl
v Londýně zahájen proces se zahraničním disidentem drženým
v Belmarshské věznici, který by byl čínskými úřady obžalován z domnělé
špionáže, spekuluje britský novinář Peter
Oborne. Jeho jediným prohřeškem by bylo odhalení zločinů
komunistické strany: jinými slovy, novinařina by se stala zločinem. A tento
člověk by podle slov zvláštního vyslance při OSN zabývajícího se porušováním
lidských práv vykazoval známky dlouhodobého psychologického mučení. Britský
tisk by překypoval spravedlivým hněvem. Obdobná stanoviska sdílí celá řada
respektovaných pozorovatelů a institucí, přičemž pobouření by zaplavilo i další
západní média.
Nemá příliš smysl se handrkovat,
zda je Assange novinářem, aktivistou či proradným hackerem; klíčové je to, co
on a jeho organizace udělali. Když nějaká vláda lidem lže a navíc v přímém přenosu
páchá válečné zločiny, všichni poctiví novináři a vydavatelé by o tom měli informovat veřejnost
nehledě na ideologické aspekty těchto nepravostí. Odhalení WikiLeaks se však
netýkají pouze Spojených států, byť převažují (což je logické, neboť jde o
nejmocnější zemi s nejsilnějším vlivem ve světě), ale i zločinů dalších
vlád.
Nestor všech whistleblowerů Daniel
Ellsberg soudí, že i díky WikiLeaks mohl
nakonec padnout tuniský diktátor Ben Ali. WikiLeaks v reakci
na vládní čistky v Turecku, jimž předcházel pokus o puč, v roce 2016 zveřejnily emailovou komunikaci mezi
představiteli Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Kabelogramy
zveřejněné Assangeovou organizací dokonce odsoudily Putinovo Rusko jako mafiánský stát apod.
Nu považte sami: co jiného má dělat
prvotřídní investigativní žurnalistika, než odhalovat zločinnou podstatu a
nekalé praktiky státních útvarů a vlivových organizací bez ohledu na to, o jak
ostudnou mytologii se ten který režim nebo instituce opírá? A ruku na srdce:
který ze slovutných kritiků Juliana Assangeho v tradičních médiích kdy
přišel s tak šokujícími a rozsáhlými odhaleními o zločinech mocných? Tito elitáři pak s tímto neukázněným troufalcem uspořádají kafkovský
proces, když mu jde takřka o
život. A mlčení Assangeho kolegů v mediální branží smrdí spoluvinou.
Jenže komentátoři v
mainstreamových sdělovacích prostředcích nedokážou jít tak tvrdě do sporu
s vládnoucí mocí, protože jsou její nezbytnou součástí. Ti zpravidla fungují
jako stenografové západních politických předáků. A nyní mlčí, třebaže není
sporu o tom, že úsilí o zničení Juliana Assangeho představuje zásadní pokus o zničení svobody projevu. Někteří z nich Assangeho skandální perzekuci schvalují,
koneckonců jejich tažení proti Assangemu jako by z oka vypadlo represivní strategii Bílého domu. Avšak žádný vládní aparát se nemůže
zaklínat „národní bezpečností“, když páchá zločiny a další nepravosti.
Činnost WikiLeaks navíc nevedla
ke zvýšenému počtu zářezů na pažbách nepřátelských sil v Afghánistánu
a Iráku, jak se snaží někteří její nepříliš bystří odpůrci tvrdit, což jsou
klasické podpásovky s cílem protivníka zdiskreditovat a fikaně odvést
pozornost od obsahu sdělení. Přitom veřejnost má nezadatelné právo být o těchto
skutečnostech informována – notabene když je klamána – neboť je v jejím
zájmu vědět, jací lidé jsou u moci. A co se privilegovaných novinářů týče:
pokud budou i nadále setrvávat v ostudném mlčení, jednoho krásného dne by si mohli
přijít i pro ně.
12546
Diskuse