Kdo doopravdy selhal v době pandemie

10. 9. 2020

Vážená redakce,

ve světle nejnovějších událostí myslím, že vláda právě poskytla naprosto jasnou odpověď všem, kteří mají části veřejnosti za zlé, že odmítá některá (nebo všechna) protiepidemická opatření.

Kroky vyhlašované tak chaotickým a nepředvídatelným způsobem, které si navzájem protiřečí a dnes neplatí to, na co se včera přísahalo, přece nemůže nikdo brát vážně. Myslím, že i ti nejtrpělivější a nejdisciplinovanější jedinci, kteří až doposud měli snahu o svůj vlastní zodpovědný přístup, nyní ztrácejí motivaci, píše Barbora Krutáková.
 
Nemluvím o těch, kteří se bojí viru, nýbrž o těch, kteří se víc bojí další karantény a všech jejích negativních dopadů nejen ekonomických, ale i společenských, psychologických a dalších.

Jarní karanténa byla přespříliš tvrdá a některá tehdejší nařízení z praktického hlediska natolik nesmyslná (např. proč chodit se zakrytým obličejem po liduprázdných ulicích?), že už to samo vyvolávalo pochybnosti o jejich oprávněnosti. K tomu nutno přičíst krajně neempatickou rétoriku všech, kteří se v té době ve věci epidemie a opatření vyjadřovali veřejně, od politiků po - bohužel také i - nejrůznější odborníky. Namátkou parafrázuji výrok premiéra Babiše "ti lidi by se nám začali v těch obchodních centrech shromažďovat, takže my jim to znemožníme, my jim to prostě zatrhneme".

Neboli v pojetí premiéra je veřejnost jakási nemyslící a nesvéprávná masa, kterou je on oprávněn po libosti manipulovat.

Anebo nejrůznější výroky epidemiologů, virologů a všech dalších -logů, které vyznívaly, jako že samotný fakt, že lidé dýchají, je něco nesmírně odporného, protože tím dochází k šíření nákazy. Ideální člověk by pak zřejmě byl takový, který nedýchá...

A tak bylo rozhodnuto, že bude lidem shůry nařízeno, aby začali potlačovat veškeré své přirozené a instinktivní projevy. Dýchání je jim potřeba ztížit rouškami, aby na veřejnosti nevyměšovali...pardon, "nevylučovali virus". Setkávat se s druhými lidmi je zakázáno, a to dokonce i v rámci vlastní rodiny. Co na tom, že lidé jsou savci, kterým je vzájemný kontakt přirozenou instinktivní potřebou? Co na tom, že těžké doby jsme vždy překonávali právě i díky semknutí se s těmi, kteří jsou nám nejbližší, od vlastních rodin po okruh přátel? Jarní karanténa nám všem dala najevo, že vzájemnost je nežádoucí, nejsme jeden druhému oporou, nýbrž nebezpečím... A v neposlední řadě tolik opěvované (jedněmi) a nenáviděné (jinými) roušky. Kromě fyzické bariéry ztěžující dýchání jde o obrovskou bariéru komunikační. Zakrytý obličej bez možnosti číst mimiku druhého eliminuje veškerou neverbální komunikaci a tedy další instinktivní projev lidské existence.

Jak dlouho mohou lidé bez problémů vydržet, když se po nich požaduje, aby potlačovali řadů svých zcela přirozených projevů, potřeb a instinktů? Nějakou dobu jistě, je ovšem nutné to činit velmi citlivě a dát jasně najevo vědomí toho, že se po nich žádá nemalá oběť. I tak je jisté, že po čase začnou být lidé psychicky unavení z nutnosti jednat nepřirozeným způsobem.

Naše vláda a další veřejné osoby ovšem jednaly přesně opačně. Nepříjemná opatření označovali za "ten nejmenší problém", neváhaly mluvit o třeba i dvouletém (!) uzavření hranic, a všemi svými projevy dávali najevo, že zasahovat do svobod jednotlivců i celého národa a omezovat je jim připadá jako něco naprosto samozřejmého. Je proto asi přirozené, že po příliš utažené karanténě někteří lidé "ulítli" do opačného extrému. Možná se to dalo i čekat: když kyvadlo vychýlíme do krajní polohy, samozřejmě se po uvolnění zhoupne do další krajní polohy.

Myslím ale, že tomu všemu se dalo zabránit, kdyby politici i odborníci o celém tématu mluvili k veřejnosti s větším respektem a empatií, než tomu bylo (a je). Kdyby přišli hned na začátku s jasnými a snadno proveditelnými pravidly, protože ty hromady výjimek, které každé nařízení doprovázely, mnohdy dodržování daného pravidla komplikovaly. Jeden den prohlásit, že se něco "rozhodně" dělat nebude - a pak to udělat doslova přes noc, to také lidem na důvěře nepřidá. A v neposlední řadě bylo velmi špatné dávat najevo tak okatou absenci respektu vůči osobní svobodě lidí.

Mnoho lidí se teď zlobí na jiné, považuje je za neukázněné viníky současné situace. Osobně si myslím, že nedostatek kázně v současných podmínkách sice je problém, ale ten největší problém tkví v tom, že vládu máme takovou, jakou jsme si zvolil: špatnou a pro zlé časy naprosto nepoužitelnou.

Pozn. red.: Problémem ovšem je že ta protikoronavirová opatření dodržujete kvůli sobě a kvůli svým blízkým (Nezabte babičku!) - ne kvůli nějaké vládě. Většina vlád světa reaguje na pandemii zmateně a bezradně - přesto však dodržování základních zásad: Mít roušku, nepodávat ruce, dodržovat dvoumetrový odstup, větrat v dopravních prostředcích, NECHODIT na hromadné akce - jsou podmínkou pro přežití.

Ano - mladších lidí umírá méně. Jenže i mladí lidé umírají, nebo mají po dobu dlouhých měsíců velmi vážné zdravotní stavy - a pandemie je loterie - nikdy nevíte, jestli si jako oběť nevybere zrovna vás.

0
Vytisknout
2778

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2020