Poodhrňme roušku nad tím, že jsme se zas k těm virům zlověstně dostali

3. 9. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut

Jeden údaj musím předsadit k již dříve napsanému textu. Včera (2. září 2020) byl v ČR zaznamenán naprosto nečekaně nezvykle vysoký výskyt nově nakažených nemocných koronavirem: 650 takto postižených (včetně hlavní hygieničky Jarmily Rážové). Ne že by v posledních měsících křivka sledovaného průběhu tohoto onemocnění začala konečně klesat (někam ke stovce či pod stovku nových nákaz virózou denně). Zatím dále stoupá. (Přitom navíc máme před sebou – taky letos – období každoročních „podzimních“ chřipkových epidemií!)

 

I ten mezi námi, komu paměť již tak moc spolehlivě neslouží, pravděpodobně si již po různých opakovaných připomínkách zafixoval, že v časovém souběhu s koncem první světové války propukla taky tehdy zcela nečekaně virová nákaza tzv. španělskou chřipkou. (Počet obětí této chřipky – A, subtyp H1N1 – bývá někdy odhadován až na možných 100 milionů zemřelých.) Méně se již dnes ví, že ještě mnohem pustošivěji mezi lidmi si zařádil virus pravých neštovic. Někdy se uvádí 300 milionů až půl miliardy jeho obětí na životech. Kupodivu se podařilo k roku 1977 tuto nesmírně zákeřnou chorobu celosvětovým očkovacím programem zcela vymýtit. (Existují ale mezi lidmi ještě neštovice plané a u hovězího dobytka kravské neštovice.)

Mnohé viry se specializovaly na různé své „hostitele“. Mohou taky mít rozdílnou celkovou vnitřní strukturu, vnější tvar, adaptace na různá riziková místa napadení „hostitele“ a nestejné možnosti rozmnožování, podle toho, jak vypadá už jejich výchozí genetická výbava a možnosti – někdy předem zcela nečekaně – poskytnuté „hostitelem“. (Další geny se pak tvoří buďto na základě výchozích dispozic daných výchozím utvářením buďto DNA [příkladně neštovice], anebo RNA [např. koronavirus]. Takto máme – na základě analýzy dr. Davida Baltimora [nar. 1938] – sedm skupin virů.) A ještě si připomeňme, že dokud virus nenašel vhodného „hostitele“, v tom mezičase „nežije“ (tj. neuskutečňuje ani metabolismus nebo další svou reprodukci). Nenajde-li svou „oběť“ včas, takový virus zahyne. Ve vhodných poměrech naopak mohou navíc viry mutovat. Nelze automaticky předvídat účinnost chystaných léků, když tu je riziko, že jeho epidemický „adresát“ spontánně někde změní některé své vlastnosti. (Příprava vhodných injekcí se opírá o již existující a místně odebrané vzorky.)

Některé viry mají základnu svého šíření jen u specifických okruhů osob (jako např. HIV mezi homosexuály). Jiné jako virózy známe teprve necelého půl století a tam, kde se nákaza rozšířila, působila na postižené nadmíru zhoubným průběhem, jako v případě eboly (naštěstí se zatím vždy zdařilo omezit účinky její nákazy na relativně menší oblasti; propukala v Africe). Dokud ne neprosadilo očkování proti dětským nemocem, častou a vesměs smrtelně končící virovou nákazou u dětí bývala spalničková infekce. (Nejen nepoučenost vedla k tomu, že mezi určitými typy obyvatel vznikl odpor proti preventivnímu očkování dětí; údajně jako kdyby tento hygienicky prospěšný úkon neblaze zasahoval mozek.) Mezi známé „virózy“ patří rovněž infekční žloutenka („hepatitida“; v pěti relativně častěji se vyskytujících variantách; lidově charakterizovaná jako „nemoc špinavých rukou“).

Teď bychom neměli vynechat dvě nyní častěji citované zkratky (z angličtiny): SARS a MERS; v obou případech jde o výskyt koronaviru, jen časově a místně odlišený. Postačí přeložit prvou zkratku jako funkční v obou teď zmiňovaných případech: „těžký akutní respirační syndrom“ (neboli „syndrom silného a nečekaného dechového selhání“); takto jsme se již dvakrát výrazněji dostali s koronavirem do kontaktu v 21. století před posledním, tentokrát ale pandemicky se projevujícím vzorkem „covid-19“.

Letos až po nemalém a problematickém matení veřejnosti se ozval prezident Donald Trump teprve koncem března (28. 3.), že tu přece máme na koronavirus lék: hydroxychlorochin (jen provizorně a náhražkově, ne-li s jistým varováním nabízený americkou Food and Drug Administration; šlo o preparát původně proti malárii, takže neautorizovaný pro léčbu koronaviru!). S další časovou prodlevou se ozval – málem o půl roku později, ovšem náročněji – rovněž prezident Putin (11. 8.), že Rusko již disponuje očkovací látkou proti koronaviru (i když zatím bez odpovídajících zkušebních testů: „Sputnik V“ ještě není spolehlivě ověřen). Ne že by se na dalších různých odborných pracovištích nehledala účinná injekční protilátka proti citovanému a mezi námi teď neblaze jaksi „zdomácněnému“ viru.

Obávaný problém tu bohužel nastal – před pouhým týdnem! – tím, že ještě před koncem tohoto srpna (25. 8.) jsme se mohli dočíst, že v Hongkongu byl zjištěn případ opětovné infekce koronavirem po předchozím vyléčení (jen s mírně jeho odlišným poddruhem). Čímž naléhavě vznikla závažná otázka, jak dlouho by mohla účinně chránit – zatím ještě neexistující – injekce před nákazou. (Zatím se očekávalo, že by to bylo na celý další život. Viry ovšem, jak již bylo výše zmíněno, mohou modifikovat své neblahé poselství svými snadno uskutečnitelnými mutacemi.)

((Nabízím níže z BListů pár dalších námětů k této tématice:))

21. 8. 2020 / Virus a jeho geneze?

22. 8. 2020 / Virus a jeho závažná brzda (i možná akcelerace!)

31. 8. 2020/Koho napadají viry (a proč?)?





0
Vytisknout
5961

Diskuse

Obsah vydání | 8. 9. 2020