Výzva racionalitě, anebo jen vůči „tradici“? Učit už jenom „na dálku“?

7. 9. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut

(„Na okraj“ omezené hodnoty vyučování prostřednictvím elektronických médií.)

V různých oblastech lidského poznávání reality registrujeme nejednou jevy, s nimiž si třeba zrovna nevíme rady, anebo – když nečekaně konstatujeme určitý jev – dál nepátráme po možných dalších „souvislostech“ či „významech“. Vždyť si již nejméně čtvrt století skoro všechno pohotově (a málem „podvědomě“) „vyklikáme“, že? A „jaksi“ nám – už předem – stačí, že „nějak“ víme, OČ „ASI“ běží, čeho se „TO či ONO“ týká, jak se tomu třeba říká „odborně“, s jakými principy bychom ten nějaký jev či proces měli spojovat… a již doprovodně jako kdyby vůbec se nemělo navíc jednat o to, PROČPAK ASI se může to či ono jevit nebo probíhat zrovna tak, jak má odborná sféra za to, že se to právě většinově prezentuje. (Ne že by někdy nebyly některé informační zdroje přece jen poněkud – či více – kulhající za posledními zatím ověřenými poznatky z dané oblasti možného či nějak zaregistrovaného zkoumání.)

  

Nějak „zakonzervovaný“ text (ať již elektronicky, anebo tiskařskou černí) má v sobě opravdu znaky čehosi stabilizovaného, a potom nedynamického. Školy (od těch výchozích až po univerzity a školy technického či uměleckého směru) tím, že v některých svých učitelích či profesorech našly sugestivně – přímým verbálním přístupem a demonstrací pokusů – atmosféru, která v sobě skýtá jisté obtížně definovatelné napětí, budí u žáků, studentů či posluchačů (obou genetických skupin, ne-li u dívek ještě zaníceněji) nakažlivější pozornost, než jaká vzniká jen při zcela privátním nasávání poznatků. Třída či posluchárna mohou být jakýmisi „chrámy“ společně sdíleného poznávání a objevování světa, v němž všichni žijeme. V tomto prostředí je potom navíc někdo, kdo jako kdyby byl hlasatelem jistého poselství o zázraku žití a podmínkách pro život na této „naší“ planetě, až již se jedná třeba o astronomii, dějepis, anebo – možná – taky o hudbu nebo o výtvarno. Něco opravdu jiného je individuální „nasávání“ poznatků, a nemálo odlišný je přitom dialogicky zaměřený monolog „zvěstovatele“.

Uvedu příklad. Kdekdo víme, že třeba pstruzi mají někde relativně blízko horního toku celé řady vhodných k tomu řek místa svého tření, a že odtud směřuje každá nová generace směrem do moře, aby se opět – byť mnohem obtížněji, ale se stejnou naléhavostí – vrátila z mořské (slané) vody do sladké vody řek a přímo do míst, odkud se předtím nezadržitelně na cestu do moře vydala. Můžeme rozmanitě spekulovat o tom, proč hned ta výchozí migrace, jakoby „do neznáma“ (i když v moři jsou lepší možnosti pro obživu těchto ryb); a pak ovšem v návaznosti, jak to, že a proč je tu ta nesporně náročnější cesta zpět (aniž lepší podmínky k životu „adekvátně“ ovlivnily ty populace k tomu, aby již setrvaly v těch existenčně lepších a již adaptovaných podmínkách po té výchozí – a perspektivní – migraci). Případný a nemálo obecný (a nikoli konkrétně nějak něco přijatelně vysvětlující) odkaz na „genetický kód“ těch pstruhů (a nejen jich!) nás o geneticky zvláštním „programu“ – a jak k němu vůbec nakonec došlo – u těchto ryb v ničem přijatelně pozitivně nepoučil; již s ohledem na ta rizika s tím návratem do trdlištních míst vlastních předků spojená. (I když vzhledem k sekundárnímu mořskému „startu“ může být „cíl“ – to výchozí trdliště – geneticky „programovatelný“. Jak to reálně funguje, tímto konstatováním automaticky ovšem nevíme.)

(To už líp vypadá, když třeba máme odpozorováno, že některé druhy ptactva pravidelně odlétají třeba na jih, ať již před zimou, anebo naopak třeba před obdobím sucha. A že se „jaksi“ periodicky vracejí do podnebních podmínek, které vždy těm jednotlivým tahům předcházely. Nemělo by nás navíc překvapovat, že jeden „pól“ těch leteckých přesunů je zároveň propojen s hnízděním. Což se pochopitelně netýká nelétavých ptáků, jako jsou tučňáci. U těch ovšem by nás samozřejmě mělo víc než nemálo vzrušit, že ač mají křídla, loví si kořist ve vodě. Moc naplno uspokojujících informací kolem způsobu života ani u některých jiných tvorů nemáme. Třeba proč vůbec – a jak to, že – došlo někdy k dnes již evidovatelným změnám jejich života, to nám zpravidla „elektronika“ nesdělí. Aniž nám naléhavě vnukne obdiv hned k tomu, jak jedinečnou součástí života na této Zemi jsme tu rovněž my, jako racionálně nad reflexní mechanické pohyby, pouhý metabolismus a následnou reprodukci života vyvinutí tvorové.)

Vzhledem k tomu, že stále méně vzájemně mezilidsky komunikujeme, míváme otázky bez přijatelných odpovědí třeba i proto, že jsme si možná vybrali k elektronicky zprostředkovanému čtení některé adresy skýtající podjaté informace, aniž sami musíme znát, kde asi bychom možná byli „blíže k pravdě“ (a kde a jak to či ono sdělení konfrontovat k případné jeho korektně a přesvědčivě uskutečněné falzifikaci). Může se jednat o historická témata (např. jak hodnotit Stalina), o relativně současnou politiku (např. jak kvalitní jsou výkony současné české vlády zaštítěné především Hnutím ANO; či zda bylo korektní vojensky Ruskem obsadit Krym; anebo zda a proč může či nemůže obstát právě skončená návštěva předsedy Senátu ČR Vystrčila na Tchajwanu jako „nezvykle zodpovědná“ či naopak víc než „neopatrná“), ale i o biologii (třeba to, že, jak a proč jsou viry tak nebezpečné). Naprosto nezbytný je kontakt s vyučujícím při výuce cizích jazyků, už kvůli adekvátní výslovnosti a k vysvětlení rozdílných sémantických a syntaktických daností cizího jazyka vůči mateřštině. Někdy i u navenek formálně budovaných oborů je žádoucí zasvěcené a přitažlivé uvedení odborníkem ústně.

Klíčem k reformovanému návratu do učeben je ovšem nejen zkrocení té stávající pandemie, ale taky profesionálně kvalitní „kantoři“ (s odpovídajícím finančním i společenským vyhodnocením). Takže mnohdy je i není se kam vracet… poučí-li nás život zrovna o tom, co a jak by se dalo udělat líp (s větším zaujetím, vstřícněji ve zpětné vazbě, s vnímavějším vztahem vůči bližním či k vlastnímu životu).



0
Vytisknout
5757

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2020