Nějak bylo, nějak bude

3. 9. 2020 / David Marenčák

čas čtení 4 minuty
V současných událostech se mnozí probouzejí z růžového snu do temné minulosti dávné historie, kdy co není vidět, neexistuje, slova jsou vším a ničím, viry jsou oku neviditelné, zato omezení na pohodlí, výpadky příjmů, ztráty zaměstnání, nemožnost trajdat a těkat (overturismus), chlastat a dovádět, jsou velice hmatatelná a viditelná.

A opět stojíme na scestí, na kterém je naprosto jasné, kudy se vydáme. Když je na výběr možnost ještě chvíli nic nedělat, ignorovat varování, popírat zlé zvěsti, nebo se omezit, něco změnit, vždy si vybereme okamžité pohodlí.  Naprosto jasné je to proto, že témat a problémů, ve kterých se takto kolektivně chováme, je řada s nedohlédnutelným koncem. Trochu umíme řešit akutní problémy, ale dlouhodobé, chronické, ty velice rádi outsourcujeme tu za moře, tu do Asie, a nyní už i naplno do budoucnosti, tj. naše děti (v čemž se mimochodem nepěkně ukazuje hluboce odporná a všeobecně rozšířená egoistická motivace vůči dětem, které jsou zase jen dalšími lidmi k využití, posílení vlastního ega, nikoli pro ně samotné).

Nejsilnější deziluzí ohledně lidské racionality jako jevu, o kterém jsem nikdy neměl valného mínění (my lidé jsme emoční tvorové, kteří občas přemýšlí, zdvojená dávka arogance v sapiens sapiens nemá žádné jiné, než ideologické opodstatnění), bylo zjištění, že zastánci eskapismu a popření argumentují něčím, co je argumentem přesně proti jejich pozici – a to svatá kráva ekonomismu. Je až děsivé, že lidé, kteří by zlatému teleti nebo svaté krávě obětovali cokoli, kohokoli, přeochotni hodit do chřtánu bolesti a smrti nemocné, staré, sousedy nebo zkrátka kohokoli, na kom nevidí žádný užitek pro sebe, nejsou schopni vidět, že bude-li po jejich, škody na ekonomice, podnikání, HDP a čertví čem ještě, co jim je jedinou uznatelnou hodnotou, budou při nečinnosti, bagatelizaci a popření mnohem, mnohem horší.

Široce pěstovaný eskapismus v podobě hromadění věcí, statusových pozlátek, zážitků není (jen) odrazem konzumerismu, jakési formy hedonismu, ale palčivým symptomem duševní bídy naší civilizace. Na případu koronaviru se opětovně ukazuje, že máme božské technologie, ale středověké instituce a stále nás řídí plazí mozek. Nejsme schopni, a častěji spíš ochotni, dohlédnout důsledky technologií, staveb, procesů a změn, které působíme na prostředí i přímo sami na sebe. Ani na něčem tak zásadním, na čem závisí naše přežití, a to životní prostředí, nejsme s to připustit, že dnešní výhoda může znamenat zítřejší starost, že dnešní pohodlí nám může přinést zítřejší bolest.

Je paradoxem, že nejhlučnější menšina na sociálních sítích, která se chová dle výše napsaného, si na nenáviděném politikovi doslova vyřvala rozmělnění i toho nejmenšího, nejméně omezujícího, co šlo v případě pandemie udělat. Čísla rostou, včera (1. 9. 2020) na první školní den připadl rekord v denním nárůstu nakažených. Je tomu letos deset let, co jsem kdesi četl analytický závěr, že soudobá politika je zcela impotentní, neschopna řešit jakékoli zásadní problémy. Utápíme se v kulturních válkách, agendách nastolovaných médii, která už ani nepředstírají, že mají jiné zájmy, než prodávat pozornost a data lidí obchodníkům všeho druhu. Média se tak zaměřují jen na záležitosti s dostatečným nasrativním potenciálem a vše ostatní nechávají ležet. Drobné skuliny v mocenských strukturách, které jsou z nejrůznějších důvodů neobsazeny a nástroje, které umožňují mírnění nejhoršího, jsou postupně zaplňovány hysterickým mašíblem, oportunisty a pomatenci všeho druhu.

Mlčící a pasivní většina tak jen ve strachu či lhostejnosti jen čeká, co bude. A vždycky nějak bylo, nějak bude i tentokrát.

0
Vytisknout
7947

Diskuse

Obsah vydání | 8. 9. 2020