Hvězda literatury, uprchlík bez státní příslušnosti

12. 2. 2019

čas čtení 6 minut
V sobotu jsem v New Orleansu četl v NYT ještě tento článek, poznamenává Jan Čulík. Jeho autor Richard Cooke je ohledně osudu uprchlíků v Austrálii daleko pesimističtější - australští politikové se chovají otevřeně jako zločinci.  K věci jsme nedávno publikovali shrnutí optimističtějšího článku z Guardianu ZDE.

Zdá se, že neexistuje precedens pro to, k čemu došlo minulý týden v Austrálii, kdy spisovatel jménem Behrouz Boochani  dostal nejvýznamnější australskou literární cenu, Cenu státu Victoria za literaturu, ale nemohl si finanční odměnu vyzvednout osobně. Tentýž národ, který ho chválí, ho zároveň vězní na dobu neurčitou na ostrůvku v Tichém oceánu.

Boochani je novinář kurdského původu, který uprchl v roce 2012, když prokurdské noviny, pro které pracoval, se staly terčem policejní razie zorganizované íránskou vládou. Uprchl do Indonésie a pak, v roce 2013, se pokusil požádat v Austrálii o azyl prostřednictvím člunu. Za posledních pět let, spolu s asi 700 dalšími uprchlíky žije na ostrově Manus v Papua Nové Guineji. Dostal vězeňský trest bez konečného data: Austrálie odmítá přijímat uprchlíky, kteří se pokusí připlout na člunech, i když dostali status uprchlíka, a Írán odmítá násilnou repartiaci těchto osob.

 

 

Boochani pokračoval v australském imigračním systému ve své novinářské práci. Píše o okolnostech svého věznění v publikací, jako je The Guardian a The Saturday Paper. Také natočil cenami oceněný dokumentární film, "Chauko, prosím, řekni nám, kolik je hodin" prostřednictvím do vězení propašovaného mobilního telefonu.

Avšak zjistil, že zlovolné okolnosti jeho ostrovního věznění standardní novinářskou práci ochromují. "Jazyk novinářské práce nikdy nebyl dostatečně silný anebo dostatečně kritický na to, aby dokázal popsat utrpení na ostrovech Manus a Nauru," sdělil Boochani americkému reportéru prostřednictvím WhatsApp z tohoto ostrova. "Vždycky jsem se snažil vytvořit nový jazyk používáním jiných forem kritického literárního jazyka."

Tento nový jazyk je plně vystaven v jeho knize, která dostala tu cenu, Bez přátel, jenom hory.  Je to dílo, které je mimo jiné románem, básní, svědectvím, psychoanalytickým traktátem  a politickým pamfletem. Celou tu knihu Boochani napsal prostřednictvím WhatsApp ve zprávách odeslaných svému překladateli a příteli žijícím v Sydney a v Káhiře, Omidu Tofighianovi.

Ta kniha je tak neobvyklá, že Boochani říká, že je to "nežánr", a autor a překladatel se dohodli na charakteristice "děsivý surrealismus".

Stát Victoria udělil Boochanimu tuto cenu a dal mu tyto peníze," říká překladatel Tofighian, "a zároveň mu federální vláda brání ve vstupu do země a v podstatě ho mučí."

Spisovatel Boochani má ohledně této ceny "paradoxní pocity". "Opravdu nevím, co mám říci," poslal mi esemesku. "V žádném případě jsem tuto knihu nenapsal, jen proto, abych dostal cenu. Mým hlavním cílem vždycky bylo, aby lidi v Austrálii a po celém světě hluboce porozuměli, že tento systém mučí nevinné lidi na ostrovech Manus a Nauru systematicky už šest let. Doufám, že tato cena přiláká více pozornosti k naší situaci a povede ke změně této barbarské politiky."

Tofighian je přesvědčen, že dopady jsou hlubší než politika. "To, co Behrouz chce, je zpochybnit svou knihou tu ideologii, která je motorem veškerého vnímání uprchlíků na všech stranách politiky, že tito lidé jsou potřební, pasivní a jen hledají pomocnou ruku."

Ovšem politika, kterou se snaží oba zpochybnit, se hned tak nezmění. Mezi australskými politiky vládne v obou hlavních politických stranách téměř  talismanická víra, že autorita vlády musí být založena na "silné" obraně námořní australské hranice. Premiér Scott Morrison považuje svou zkušenost ministra pro imigraci za hlavní kvalifikaci pro svůj premiérský úřad. Doslova. Na stole v pracovně má model uprchlického člunu s nápisem "Ty jsem zastavil." Protože členové středolevicové australské Labouristické strany tato opatření také podporují, nejhlasitější opozici proti australskému systému věznění imigrantů na zahraničních ostrovech zosobňují spisovatelé, umělci a intelektuálové.

Ti požadují slitování, poukazují na ostudnost této politiky, odhalují její zlořády a zdůrazňují liberální humanistickou tradici, založenou na pojmu vyprávění příběhů. Vyprávění příběhů podporuje empatii, tvrdí nejslavnější australští umělci. Osvětluje skutečnosti. Šíří pravdu.

Až na to, že po více než dvaceti letech politiky násilného věznění uprchlíků, na australském území i na ostrovech mimo Austrálii, a po mnoha projevech, hrách, knihách, představeních, uměleckých dílech a protestech, se situace vůbec nezměnila. Umění a umělci za to v žádném případě nenesou vinu, avšak je smutně nutno poukazovat na to, že projevy spisovatelů před davy na literárních festivalech o tom, jak je literatura důležitá, dosud nezměnily nic.

"Za těch skoro šest let, co jsem tady vězněn, jsem byl svědkem toho, že mnoho umělců, spisovatelů a novinářů se snaží v australském obyvatelstvu šířit empatii s uprchlíky," říká Boochani. "Nic se nemění, protože nakonec proti  složitosti struktur ovládání a útlaku nikdo nic nedělá."

Boochaniho kniha je svým způsobem protinávrh výše zmíněné metodě. Je to forma, která je sama o sobě osvobozena. To, čemu Boochani říká "zvědavost a touha po novém životě" - budování vztahů s místními lidmi z ostrova Manus, kultivace jeho svobody mysli, i když je jeho tělo uvězněno - to mu pomáhá přežít.

"Sama o sobě ta cena nedosáhne ničeho, absolutně ničeho," říká Tofighian. "Avšak otevřela skulinu. Existuje kolektivní hnutí a toho můžeme využít, abychom prostřednictvím té skuliny věci roztrhali. Myslím, že se něco může stát. V této akci spočívá určitá naděje."

Možná. Dosud reagovala australská vláda na cenu udělenou spisovateli Boochanimu pouze trapným mlčením.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
9806

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2019