Rozdíl mezi ČR a obranyschopnými zeměmi je v pocitu ohrožení

14. 2. 2019 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Země, které žijí ve stavu stálého bezpečnostního ohrožení, mají vyvinutou zcela odlišnou strategii. Finové se kupříkladu udržují ve stavu pohotovosti, starají se velmi obezřetně o rezervy pro případ výjimečné situace. Lidé na rozhodujících místech v klíčových odvětvích průmyslu a institucí se k tomuto účelu pravidelně scházejí. Hlavně se ale snaží udržovat vnitřní společenskou jednotu, bez které není možné dlouhodobě udržet jakoukoliv obranychopnost. V ČR takový pocit chybí. Proto máme prezidenta, který úspěšně rozvrací společnost a otevřeně kolaboruje s cizími zájmy v neprospěch ČR. A zároveň část intelektuality, která se domnívá, že vlastně nejvíce ze všeho nás ohrožuje "militarizace" diskurzu. I proto si také Češi sami o sobě myslí, že obranyschopní nejsou...
Nedávno zveřejnila agentura CVVM výsledky průzkumu, který se dospělé české populace táže na jejich postoj k obranyschopnosti země. Češi jsou skutečně zajímavým případem pro socioterapii. Z větší části nepředpokládají, že by byli obranyschopní, tudíž dopředu dávají jakémukoliv možnému útoku do rukou tu největší zbraň, což je rezignace. Na druhou stranu ale deklarují, a to drtivou většinou, že bránit suverenitu je potřeba. 

Co si z toho vzít? Pokusme se o drobný psychoanalytický vhled do uvažování běžného Čecha. Samozřejmě nemohu připustit, že by někdo, s kým se nemohu identifikovat na základě jazyka a státní příslušnosti mohl ovládat můj život, tudíž deklaruji, že suverenitu si bránit musíme, jinak jsme "mrtvej Homolka"

Zároveň ale nemám chuť k něčemu takovému přispět, protože předpokládám (a nevím dost dobře proč), že taková situace prostě nenastane. O tom zhruba hovoří uvedený průzkum: udržení elementární sebeúcty nutí drtivou většinu k tomu, aby navenek projevovala potřebu bránit suverenitu, nicméně představa o jejím zabezpečení nechává majoritu v klidu a umožňuje jí prohlásit s naprostým klidem, že kdyby k něčemu takovému došlo, stejně se neubráníme.

Zásadní úskalí je skryto v představě, že Češi jsou vlastně dostatečně preventivně zabezpečeni před tím, aby na ohrožení suverenity došlo. Pravděpodobně to bude založeno na kombinaci povrchních představ o naší geografické vzdálenosti od možného zdroje ohrožení suverenity, pak na tom, že jsme členy bezpečnostní aliance (NATO) a pak asi také na povrchním dojmu, že se vlastně současné mocenské soupeření odehrává v podobě proxy konfliktů (málokdo to dokáže takto pojmenovat), a že tedy není třeba se znepokojovat.

Naopak, jak je vidět na diskusi k otázce hybridního vedení globálních konfliktů, jistá část české akademické a intelektuální obce vlastně "čte" nebezpečí dle zavedeného klíče, podle nějž jde zejména o vnitřní problém Západu. Dle této představy je ostražitost a snaha vzepřít se minimálně v konfliktu o informační prostor "zbytečnou militarizací". Podle této interpretace bychom měli zejména zpytovat vlastní chyby a nad nimi se zamyslet při řešení pozitivně indikovaného problému, který právě v oblasti ovlivňování identity skrze média v českém diskurzu máme. Paradoxní na tom je, že podobný narativ předkládá (z pozice oběti) české společnosti leta letoucí Miloš Zeman...

Kdybyste takový koncept představili Finům, případně lidem v pobaltských státech, pochopení byste nehledali snadno. Hmatatelná přítomnost nebezpečí je pochopitelně vede - jako společnost - k poněkud jiným většinovým dohodám. Ty mohou být do značné míry vnímány jako "militaristické", ale zároveň "nepolarizují", abych užil shodné terminologie.  

Proč? Albín Sybera vytahuje zajímavé srovnání s impeachmentem litevského prezidenta v roce 2004 pro kolaboraci s ruskou oligarchií. V Litvě je takový akt považován zcela oprávněně za kritický. V ČR, byť okolnosti jsou podobné, je považován za akceptovatelný. A to zejména kvůli většinové představě (Sybera na to poukazuje), která politicky dokáže obhájit i to, co by pravděpodobně v Litvě obhajitelné nebylo...
0
Vytisknout
2648

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2019