Most! a Sherlock Holmes jako futuristická postava

13. 2. 2019 / Boris Cvek

Ještě bych se chtěl vrátit k seriálu Most!, o kterém se teď často diskutuje a o kterém jsem už krátce psal. Například včera na ČRo Plus jsem slyšel debatu o tom, zda Most! přece jen nějak nelegitimizuje rasové předsudky. Po mém soudu ty předsudky, ať už rasové nebo sexuální, jsou v Mostu! podávány především jako produkt zanedbanosti a hlouposti. Nicméně za tím vším je především strach.

Klíčová otázka je: co tomu řeknou lidé? Luďan se ptá mladé aktivistky za práva Romů: chodila bys s Cikánem? Uvede ji do rozpaků, ale když trvá na tom, že by to měl být Cikán tady z Mostu, tady v tom prostředí, tak aktivistka jasně řekne „ne“. Luďan proto odmítá vztah své sestry s Romem. Bojí se o ni. Vysvětluje mu, že s ním sice spala kdekterá žena z Mostu, ale vždy jen tajně, protože je Rom. A pak Luďanův syn, o kterého se bojí jeho matka: co s ním bude, když bude místo učňáku studovat gympl a výšku, když se nezačlení a nenajde hned práci? Strach o syna. Strach z jeho inteligence.


Proti tomuto strachu stojí Luďanova sestra, které byla dříve mužem a která si musela projít takovou životní zkušeností, že se stala sebevědomou, nezávislou a schopnou se o sebe postarat. Ona to měla ve skutečnosti nejtěžší, ale bojí se nejméně. Když se Luďan měl stát sluhou místního mafiána a vybírat pro něj výpalné, byla to právě ona, kdo tuto realitu odmítal přijmout. Luďan přijde vybírat výpalné za svým kamarádem, hospodským Edou, pere se s ním, ale Luďanova sestra je přiměje, aby se mafiánovi postavili. Vyřízení toho mafiána pak proběhlo až příliš hladce. Nicméně jde o komedii a z hlediska vývoje příběhu nemělo smysl zadrhnout se na složitostech reálného boje s mafií.

Za nejdůležitější rovinu filmu ještě někde pod strachem, který je dán celkovou nefunkční místní společnosti, kde se člověk nemůže na nic spolehnout, ale naopak musí očekávat různá podvodná jednání a tupou krutost, považuji lidskou vrženost. Ano, je to pojem z náročné filozofie Martina Heideggera, ale Most! jej krásně ilustruje. Vrženost znamená, že jsme vrženi do života bez nějakého smyslu a logiky. Někdo se narodí jako žena v mužském těle, někdo – jako Luďan – začne shodou okolností pomáhat Romům, dokonce se tak dostane na dosah slušných peněz, i když by to nikdy sám od sebe nedělal, a někdo – jako Eda – se zamiluje do někoho, koho by nikdy podle svých předsudků a společensky zastávaných postojů milovat neměl.

Vrženost je individuální, jedinečná, ona je skutečným, konkrétním životem, zatímco „co tomu řeknou lidé“ je ploché, obecné, mrtvé, jakási temná plachta mrtvolného otroctví. Nechci říci, že je jedno, jaké jsou společenské normy, že by bylo možné žít v jakémsi vakuu bez mezilidských vztahů, ale naopak: ty mezilidské vztahy lze stavět na pochopení reality, konkrétních lidských osudů, nikoli na svěracích kazajkách davových představ. To je smysl evangelní lásky: jak můžete po vzoru Krista milovat člověka, když odmítáte vidět situaci, do které se narodil a s níž se musí potýkat? Jak můžete po vzoru Krista milovat člověka a nevzít v potaz jeho konkrétní život, co zažil, co ho formovalo, jakým zkušenostem musel čelit?

Eda je rasista a jakýsi povrchní katolík, primitiv, který těžce bojuje s tím, že ho sexuálně přitahuje Luďanova sestra, „přeoperovaný chlap“. V jeho poměrně syrově vylíčeném příběhu se ukazuje, že hlavní sexuální orgán je mozek, tedy emoční život člověka. Eda bojuje, trápí se, přemáhá se. Zatím nevíme, jak to dopadne. Vztah mezi Luďanovou sestrou a Romem Frantou nevyšel, tedy nazývat to „vztah“, když mělo jít především o první sexuální kontakt, je asi přehnané. Franta ve velkých nohách své partnerky poznal chlapa a neměl erekci. Tak to třeba vyjde Edovi. Nicméně aby Eda mohl skutečně „milovat“ Luďanovu sestru, k čemuž se už Luďanovi i přiznal, měl by ji nejprve poznat jako člověka, což zatím neproběhlo. Zatím jeho mozek jako sexuální orgán pracuje naprosto v rovině své vlastní fantazie. Nevím, jestli na rozebírání něčeho takového může být v komediálním seriálu Most! vůbec místo.

Závěrem musím konstatovat, že je pro mne vlastně překvapivé, jak se na konci druhé dekády 21. století vracejí reálně ve společnosti, v postkomunistické společnosti, taková témata jako z půlky 19. století, dokonce svým způsobem ze Shakespearovy hry Romeo a Julie. Témata nonkonformity, svobodného, autentického života, odporu proti masám a jejich předsudkům, témata lékařského zkoumání lidského těla i lidských prožitků. Co na to řeknou lidé, že dnes umíme transplantovat srdce? A nikdy bychom to neuměli, kdybychom měli zůstat u toho, co si „lidé“ myslí a umí představit. Možná bychom měli v českém prostředí mnohem více vyprávět ty dějiny pokroku, dějiny vědy, dějiny objevů reálných příčin věcí, kteréžto dějiny velmi často stojí právě na nonkonformních osobnostech, na jejich střízlivém odmítnutí strachu a pověr. Sherlock Holmes je svým postojem ke světu oproti mentální atmosféře v Mostu! z 21. století vyloženě futuristickou postavou. A k tomu samozřejmě patří i dějiny emancipace: černochů, žen, postižených, dělníků, homosexuálů. Člověk, pro kterého je realitou jen nefunkční, dementní společnost, v jaké žijí postavy seriálu Most!, nemůže mít ani představu o tom, jak by to mělo být jinak, jaké obrovského pokroku už v dějinách lidstva bylo dosaženo a že společenské poměry nikdy nejsou neměnné.

0
Vytisknout
4609

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2019