Zima versus Robespierre

14. 2. 2019 / Tomáš Korda


Když koncem roku 1792 rozhodoval francouzský Národní konvent o vině či nevině sesazeného krále Ludvíka XVI., přepóloval Robespierre celou rozpravu tímto argumentem: pokud soud uzná krále za nevinného, pak se musíme ptát, co bude s Revolucí? Sesazený král totiž nemá, kam by se z politiky stáhnul. Není pro něho bohužel místa, kde by mohl dožít v nevinnosti a odkud by svou prostou existencí neohrožoval Revoluci. Proto soud stojí před volbou: buď král zemře a Revoluce bude žít, anebo naopak. Obojí mít nelze. Buď jedno, nebo druhé. Nelze mít revoluci bez revoluce.

 

Co platilo na konci 18. století pro krále, platí dnes pro historika Martina Kováře. Nebude-li totiž profesor Kovář řádně potrestán a doživotně ostrakizován z akademické obce, musíme se společnost spolu s Robespierrem ptát, co bude s touto akademickou půdou? Co se stane s „Kantovým“ osvícenstvím, jehož svobodu myslet sám za sebe bez vedení rozumu cizího prorektor Kovář svým plagiátorstvím pošlapal? Jako nelze být věrný Revoluci bez popravy krále, nelze v akademické obci strpět profesora, který pošlapá její principy, protože na pošlapaných principech se nedá stát.

Není poněkud nepatřičné dlouze váhat o Kovářově provinění, když dokument stvrzující jeho vinu, stojí každému volně k dispozici? Jestliže rektor Zima potřebuje kompetentní odborníky na posouzení toho, co dokáže posoudit každý, natož člen akademické obce, pak společnost nepodniká „hon na čarodějnice“, nýbrž pouze požaduje, aby byl vykonán trest. Než začneme profesora Kováře stylizujícího se do role oběti litovat, musíme se opět spolu s Robespierrem ptát, zda „náhodou“ není obětí trestající spravedlnosti.





0
Vytisknout
2896

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2019