Venezuela: "Krvežíznivé" USA si ve skutečnosti nedokážou poradit s kolabující druhořadou diktaturou na "zadním dvorku"

15. 2. 2019 / Karel Dolejší

Postupně vychází plně najevo, že plán svržení nelegitimního venezuelského prezidenta Nicoláse Madura byl založen na neuvěřitelně naivním předpokladu o vnitřní křehkosti jeho režimu. Ten měla údajně položit kombinace domácích demonstrací a diplomatické izolace. A žádný jiný plán, dokonce ani srovnatelně málo propracovaný jako ten, co právě selhal, aktuálně není k dispozici.

Ovšem venezuelská opozice musí dobře vědět, že v zemi vládne vojenská diktatura. Podobně jako na Kubě po přechodu od jednoho Castra (Fidela) k jinému (Raúlovi) upadl význam komunistické strany coby mocenské složky (zůstala jí hlavně ideologická funkce) a do popředí v politice i ekonomice vystoupily armádní kádry, také ve Venezuele jsou dnes špičky armády faktickými vládci a majiteli národního bohatství.

Předseda Národního shromáždění usilující o dočasné převzetí prezidentských pravomocí Juan Guaidó může generálům a admirálům a la horthyovské Maďarsko nabídnout amnestii, ale to ve skutečnosti neznamená téměř nic. Dnes jsou tito lidé absolutními pány a vládci země. Za jakýchkoliv jiných poměrů bude jejich postavení jedině mnohem, mnohem horší. Z uvedeného zřejmě vyplývá, že armádní špičky až na výjimky budou držet basu s Madurem - doslova do posledního dechu.

Ve skutečnosti má další vývoj ve Venezuele tři hlavní varianty.

Nejpravděpodobnější je udržení se Madurova režimu u moci v řádu měsíců či dokonce let, s následným kolapsem zevnitř. Pouliční protesty a diplomatické odsudky zmohou překvapivě málo proti brutální diktatuře ochotné utopit v krvi každý vážný pokus o politickou změnu. Za poslední roky bylo možno totéž pozorovat v Íránu, Sýrii i na jiných místech glóbu; jen nezodpovědný hlupák by si této draze zaplacené krvavé lekce nevšiml. Jakmile se nějaký režim rozhodl otevřeně vyměnit byť jen zdání legitimity za nabroušené bodáky, krátkodobě mu to může přinést nemalé výhody - zejména tam, kde jeho protivníci žádné bodáky nemají. A to bez ohledu na platnost dávného závěru jistého Marxe, že s bajonety lze dělat leccos, jen se na nich nedá sedět. Ten totiž vystihuje dlouhodobé hledisko. A Madurův režim dávno žádnou dlouhodobou perspektivu nemá. Tak jako tak skončí nesmírně špatně, je jen otázka, kdy přesně k tomu dojde.

Mnohem méně pravděpodobnou variantu představuje vyjednané politické řešení v řádu týdnů až měsíců, jakkoliv třeba (jak někteří fantazírují) mezinárodně zprostředkované. Kdyby totiž Maduro souhlasil s férovými volbami, jež by monitorovali mezinárodní pozorovatelé, šlo by vlastně jen o jinou formu rezignace na jeho funkci a postavení. Jeho hlavním cílem tedy musí být, aby po co nejdelší dobu ve Venezuele žádné férové volby neproběhly. Jenže těžko si představit opozici, která by se požadavku na nové svobodné volby vzdala. Prostor pro kompromis se tedy nerýsuje. Kromě toho Kuba má na Madura mnohem větší faktický vliv než Moskva nebo Peking. A z Havany celá záležitost vypadá náramně jednoduše: Pokud padne Maduro, příště jsme na řadě my. Ústupky jakéhokoliv druhu jsou tedy nepřijatelné. Jen ať se pořádně střílí.

Poslední a za jinak stejných okolností úplně nejméně pravděpodobnou variantu představuje zahraniční vojenská intervence do Venezuely iniciovaná USA. Cílová země ovšem není malým karibským ostrovem a nepíše se rok 1983. 7 300 vojáků by na takovou operaci rozhodně nestačilo. Kolumbie nestojí o válku se sousedem, ba dokonce ani o větší počty amerických vojáků na svém území. Kdo považuje intervenci za zmíněných okolností za velmi pravděpodobnou, vidí dodnes pod postelí bubáky, kteří ho tam strašili v raném dětství.

Trumpovy Spojené státy jsou nejen snad unilateralistické, ale v mnoha ohledech de facto izolacionistické. Trump sliboval voličům ukončit nepopulární války v zahraničí.

A válka ve Venezuele by v konečném důsledku nebyla o nic populárnější než Afghánistán nebo Irák.

1
Vytisknout
5396

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2019