Hlavní rozdíl mezi Zemanem a Paksasem? První nebyl (a nebude) zbaven prezidentské funkce...

14. 2. 2019 / Albín Sybera

Hlasování o odvolání Rolandase Paksase bylo v roce 2004 spuštěno poté, co příslušný výbor litevského parlamentu došel k závěru, že vazby mezi Paksasovými spolupracovníky a ruským organizovaným zločinem představují “hrozbu pro národní bezpečnost” (více ZDE). Podezření, že na Paksasovo rozhodování mají vliv ruští zpravodajci nebylo v médiích potvrzeno. Závěrečná zpráva předložená parlamentu popisovala, že výkon funkce prezidenta je neslučitelný s jednáním, jehož se Paksas dopustil.

Jistě, Miloš Zeman nikdy oficiálně nezískal finanční dar (ve výši 400 000 USD či obdobné hodnoty) na volební kampaň od zahraničního subjektu. Paksas právě takový dar na svou kampaň získal od majitele Aviabaltiky, výrobní společnosti helikoptér podezřelé z nelegálního vývozu zbraní do Súdánu (více ZDE), Jurije Borisova, kterému navíc krátce po své inauguraci udělil Paksas litevské občanství.

Navíc se v médiích objevily nahrávky, na kterých Borisov hovoří o Paksasovi jako o „politické mrtvole“, pokud Paksas neudělí Borisovovi oficiální pozici v prezidentské kanceláři. V Čechách se o skutečném řídícím mozku Miloše Zemana hovoří pouze kuloárně, anebo spekulativně v některých médiích. Nahrávky s pořádným materiálem zřejmě chybí. Toliko k očividným rozdílům mezi případy Paksas a Zeman.

Jednou z naprosto zjevných paralel je tým spolupracovníků, kterým se Zeman obklopuje. O vazbách Nejedlého, Mynáře a dalších na prokremelské osoby či podniky jako LukOil, byly sepsány nespočty článků a reportáží. Mnohem méně probádané dimenze, ve kterých se rýsují společné kontury mezi lichvářskými praktikami, českou legislativou vymezující praxi exekucí a insolvencí a podporou určitých politických produktů jakým je i „Miloš Zeman“, nabízí přelomová, leč osamocená reportáž Václava Drozda z Alarmu (více ZDE).

Těžko uvěřitelnou kapitolou je pak Zemanův výpad proti českým zpravodajcům a Národnímu úřadu pro kybernetickou bezpečnost. V tomto ohledu Zeman svého odvolaného kolegu prezidenta předčí na plné čáře. Paksas ve své obraně poukazoval na politické soupeření a snažil se tak bagatelizovat kritiku vůči své osobě. Patrně si uvědomoval, že verbálními útoky na litevské bezpečnostní úřady, by si svou pozici, kdy po jeho odvolání volali demonstranti v ulicích Vilniusu, jenom zhoršil. Možná je také o poznání těžší kritizovat představitele zpravodajských služeb jako je Mečys Laurinkus, který vyrostl v sibiřském sirotčinci zatímco jeho litevská matka byla internována v gulagu, a činnost svých ruských protějšků sleduje celoživotně.

Tím se dostáváme možná k nejzajímavějšímu rozdílu obou případů. Je jím mnohokrát diskutovaná míra bezbarvého populismu, která Miloši Zemanovi a jeho největšímu politickému spojenci, Andreji Babišovi, umožňuje opanovat český politický prostor bez toho, aby se jejich duální minimonarchie musela byť jen zaobírat takovou nepodstatnou záležitostí jako je vliv tuzemských a kremelských oligarchů na jejich politické rozhodování. Politické diktum nové České republiky jasně promulgoval Andrej Babiš symbolicky na Vinohradské třídě 21. 8. 2018, když hrstce demonstrantů vzkázal: „Kdo vyhrál volby?"

Mediálnímu světu TV Barrandov, Primy, či Frekvence 1 se podařilo vzkřísit normalizační realitu pohody a klidu v kombinaci s obligátní dávkou xenofobie a strachu s mateřskou rolí prezidenta Zemana a pracovitostí premiéra Babiše. V dolní komoře PS PČR se tento svět vyjadřuje pohodlnou kontrolou v podobě hlasů ANO, SPD, KSČM s příležitostnými dílčími příspěvky z ODS, ČSSD, nebo TOP 09. Žádný vliv ruských a tuzemských oligarchů na českou politickou scénu a její nejvyšší ústavní činitele se tudíž stejně nikdy řešit nebude, konec „diskuse“.

Ta troška „neomarxistů“ a adorantů „západu“, které paralely mezi Paksasem a Zemanem náhodou vytanou na mysli, se dokáže zabavit mezi sebou. Vhodným příkladem je nedávný komentář Martina Hekrdly „Nešťastná demokracie“, ve kterém je západní demokracie „demokracií oligarchů, proti nimž ti ruští vypadají skoro jako dávní domorodci z Pobřeží slonoviny, směňující zlato za obyčejné české sklo“. Určitě není radno Andreje Babiše a další mocné ČR jakkoliv podceňovat, ale takový kompliment, který jejich moc a schopnosti staví nad Olega Děripasku, či Jevgenije Prigožina by snad i oni ze skromnosti (či strachu) odmítli.

Když už není možné zvrátit faktické ovládnutí ČR po ekonomické a politické stránce, tak je nutné, abychom všichni rezignovali i na svobodu vlastního uvažování? Babišovsko-zemanovský establishment využije jakéhokoliv tématu, jakéhokoliv problému, aby se dostal pod kůži svých potenciálních oponentů. Nikdy nepřestane, protože hraje o svou moc, o své prostředky, a protože při budování jejich babylonské věže se dávno setřela hranice mezi smyslem vlastní existence a jejich babylónskou věží. Ani tehdy ale nemusíme rezignovat na to, abychom se tomu zápasu nepřestávali pokoušet porozumět.