Anděl pitvornosti: Kam vede vzývání libovůle

8. 1. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
Šéf hradní kanceláře Vratislav Mynář ze své funkce jménem prezidenta Zemana ovlivňoval justici ZDE. Oproti polskému autoritářskému modelu rozhodně odmítnutému Evropskou unií, který místo nezávislých soudců do funkcí instaloval osoby schválené vládní stranou, má český model všechny rysy osobní vlády v absolutistické monarchii nesvázané jakýmikoliv ústavními pravidly. Poddaným v očividně nijak zvlášť respektované roli soudců je prostřednictvím poskoka zvěstován obsah vůle Nejvyššího - a očekává se od nich, že panovníkově libovůli zcela samozřejmě vyhoví, aniž by bylo třeba je z funkce vyhodit a nahradit poslušnějšími.


Forma nepokrytého mocenského nátlaku na soudce neslučitelná s jakýmkoliv pojetím nezávislosti justice ovšem plně odpovídá duchu oné oslavy libovůle, kolem níž se v praxi točí český autoritářský populismus. Předmětem obdivu je jednak mocenská libovůle činovníků obklopených kultem osobnosti, jimž se připisuje "samozřejmá" kapacita porušovat libovolná pravidla a normy s odvoláním na sebeabsurdnější krycí historku, kterou si právě vycucali z prstu.

(Napadám sprostě vegetariány kvůli blablabla, abstinenty z důvodu blablabla, ekology ve jménu blablabla, zrovnoprávnění homosexuálů, protože blablabla.)

A druhou stranu reprezentují poddaní nevměšující se vládnoucím do výkonu moci, jimž se zato milostivě povoluje šířit nenávist vůči uprchlíkům či menšinám, porušovat soudobá pravidla mezilidského soužití s odvoláním na "emancipaci od politické korektnosti" - a ovšem chlastat, hulit, urážet a mluvit vulgárně úplně stejně, jako jejich "chlapácký" prezident. Sumárně vzato, předmětem kultu je zde kromě osoby Vůdce současně ještě také zobecněná bezohledná, asociální libovůle. V tomto smyslu je třeba český autoritářský populismus považovat také za projev civilizačního úpadku.

Je přitom poněkud obtížné sledovat myšlenkové pochody nekritických příznivců titulární hlavy státu, kteří ještě i dnes opakují, že prý Miloš Zeman je "levicový" prezident. Opakují to přesto, že levice všude po světě je nakloněna pomoci uprchlíkům zpravidla více než pravice, kdežto Zeman se k nim chová v nejlepším případě jako ultrakonzervativní xenofob. "Levicovost" se vzývá, i když Zeman útočí na menšiny, jichž se demokratická levice na Západě všude zastává. A nepochybně budou řeči o "levicovosti" pokračovat i poté, co prezident prohlásil, že nezaměstnaným je třeba odebrat sociální dávky. Co by tu ještě mohlo být levicovějšího, není-liž pravda?

***

Potíž, na niž naráží analýza fenoménu českého autoritářského populismu, který často navenek vystupuje jako "levice", má však do jisté míry kořen v samotné degeneraci celého levicového hnutí, které se v konkrétním, přesně vymezeném okamžiku samo otevřeně svázalo s oslavováním libovůle. Došlo k tomu již během vzniku tzv. Nové levice v 60. letech minulého století.

V praxi se západní i východní revolty osmašedesátého ukázaly být především revoltami konzumentů proti kulturnímu a politickému řádu, který moderní konzumní společnost svazoval a omezoval její další vývojové možnosti.

Rozvoj konzumerismu si žádal, aby objekt reklamy během svádění prodejcem již nadále nebyl omezován archaickými zásadami a pravidly chování, jaká mu předepisovali na jedné straně předváleční konzervativci typu Charlese de Gaulla vykajícího až do smrti manželce, na druhé straně železné opony pak klasičtí prudérní stalinisté upřednostňující akumulaci a zbrojení před individuální spotřebou.

V dobových teoretických pojednáních v duchu novolevicového freudomarxismu se proto dočtete, že prý je třeba reformovat psychickou instanci Nadjá, v němž sídlí soubor archaických a nefunkčních zákazů, pravidel a příkazů, jichž se moderní konzument (vnímající své vydání na pospas neomezenému nátlaku reklamního průmyslu coby emancipaci) potřebuje zbavit.

(Skeptický postoj jedné z větví poválečného čs. surrealismu poučeného katastrofami nacismu a stalinismu k celému zde zmiňovanému směřování, zdůrazňování kritických funkcí konkrétní iracionality a odmítání takových utopických principů jako všemocnost touhy - to je ovšem téma na jiné pojednání a nejspíše i pro jiného autora.)

Velkou otázkou každopádně zůstává, zda vůbec můžete oslavovat ničím neomezovanou libovůli v jedné společenské funkční sféře (ve sféře individuální spotřeby, potažmo ale v celé kulturní sféře, kterou ovládl princip konzumu), aniž by dříve či později došlo i ke kontaminaci ostatních oblastí. Klasická liberální ústavní a politická teorie přitom považuje za základní kámen veškerého uvažování o vládě tezi, že dominanci libovůle je třeba z politiky rozhodně vyloučit, a to i sérií dobře promyšlených institucionálních opatření sloužících k rozdělení moci.

Jakmile radikálové z nové levice začali ve jménu "osvobození" hlásat destrukci institucí vůbec (v politickém i sociologickém smyslu slova), stali se sami de facto plně "antiliberálními" desítky let před Viktorem Orbánem - protože namísto o zničení moci (ve svém "charismatickém" vtělení se bez institucí do značné míry obejde) usilovali o likvidaci prostředků její kontroly. A ti kdo četli i Deleuze a Guattariho jako projekt deinstitucionalizace, kdo účelově mávali reinterpretovaným Nietzschem, aniž by jen zavadili o myšlenku tak zjevnou, jako že rozchod s rabským resentimentem musí v prvé řadě nezbytně zahrnout schopnost poručit sám sobě, samozřejmě věc nijak nevylepšili.

***

Noční můra všech příznivců autentické emancipace má podobu mocenské libovůle absolutního vládce sledovaného nábožně poddanými, kteří usilují o to uplatnit podobnou neomezenou libovůli přinejmenším ve svých privátních prostůrečcích, jež jim vládce milostivě ponechal.

Alespoň zde se hodlají sami chovat jako zmenšené kopie absolutistických vládců; vykašlat se na veškerá svazující pravidla, bez míry chlastat a hulit, kdekoliv je jen napadne, vykřikovat vulgarity na adresu těch, kdo jim z libovolného důvodu nejdou pod nos a považují je za společensky ještě níže postavené než jsou sami, štvát proti nim, podsouvat jim nesmyslné konspirace a pranýřovat je za věci, které dělá nepatrná část z nich, případně vůbec nikdo. - Rozšířenosti zmíněného modelu populárně zvaného též "cyklista" si mimochodem všiml už Diderot v Jakubu Fatalistovi.

Právě toho se ovšem Česko dožilo. Proto nečekejme, že by odhalované plody Zemanova politického křupanství vyvolaly u nějaké významnější části veřejnosti výrazný odpor, nebo dokonce přehodnocení vztahu k "lidovému" prezidentovi. Ten přeci tím, jak se chová, prosazuje vzor, jímž se až příliš mnoho našich spoluobčanů hodlá samo řídit - když už ne na Hradě, tedy ve své vlastní kanceláři, krčmě či ložnici. Zeman je předmětem obdivu nikoliv navzdory tomu, jak bezohledně a (přinejmenším potenciálně) diktátorsky si počíná - ale právě proto.

V polosvětech upadlých dělnických předměstí nebo Horních Dolních nad Močůvkou se respekt odjakživa zjednával okázalou obhroublostí a pohrdáním druhými, když nemluvíme o fackách a ranách pěstí. Jestliže se dnes část potomků černých otroků v Brazílii identifikuje s autoritářským a násilí hlásajícím ultrapravičákem Bolsonarem, může snad někoho překvapit, pokud ve Střední Evropě narazí na stále ještě poněkud mírnější verzi téhož?

***

Jestliže je Miloš Zeman příznivci po léta oslavován za to, že "dává najevo svůj názor" tam, kde tento názor nemá platit vůbec nic a podle ústavních pravidel si jej prezident může leda strčit za klobouk, logicky se muselo dospět i k ovlivňování justice.

Není vyhnutí.

Buď odmítnete libovůli v politice vůbec, nebo postupně kontaminuje všechno, čeho se dotkne.

Buď se naši spoluobčané postupně zbaví obdivu k uzurpátorství, nebo se svým voličským chováním dříve či později zaslouží o vznik plnokrevného autoritativního režimu v České republice.

Kdo si neumí poručit sám, tomu bývá poroučeno.

1
Vytisknout
11030

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2019