Seehofer: Krádež dat? To chce klid
9. 1. 2019
Za únik dat politiků a celebrit může dvacetiletý osamělý pachatel, shrnul rychlé vyšetřování ministr vnitra Seehofer. Jeho sebevědomé krédo zní: Vše pod kontrolou, napsal Florian Gathmann.
Německé probouzení do 21. století
9. 1. 2019 / Karel Dolejší
čas čtení
6 minut
Přestože první ruský hackerský útok na německé vládní instituce byl dokumentován již v roce 2016 ZDE, příslušná německá místa se zveřejněním posledního skandálu několik týdnů váhala. A když jej již nemohla dále skrývat a dočkala se otevřených obvinění ZDE, ohledně zlepšené prevence dělají, o čem nikdo nechce ani slyšet. Obrátila se s žádostí o pomoc na americkou službu NSA - a konstatují, že německé zpravodajské služby samy o sobě nedokážou čelit podobným hrozbám ani v budoucnu ZDE ZDE.
Pokud vaši zpravodajští hrdinové sídlí na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, kde usilují o ruskou ostrahu a intervenují odsud do amerických prezidentských voleb, nebo ve zpravodajsky zajištěném bytě kdesi v Rusku, pak si zřejmě myslíte, že na celém světě není většího ďábla než právě služba NSA - a obracet se s žádostí o pomoc na ni považujete za naprostou katastrofu. Také spousta Němců bohužel zastává podobný názor, částečně i kvůli pokrytectví dosluhující kancléřky Merkelové, která předstírala šok po veřejném odhalení praktik NSA, o nichž přitom z titulu své funkce dávno věděla.
Aféra Spiegelgate, v jejímž centru se nachází kdysi oceňovaný novinář Claas Relotius, odhalila nejen fabrikované články o uprchlících ze Třetího světa, ale rovněž vyspekulované dezinformace o situaci ve Spojených státech ZDE. Obvinění nového Trumpova velvyslance, že německý tisk vede cílenou protiamerickou kampaň, se tak bohužel ukazuje jako do jisté míry podložené ZDE. Německá veřejnost byla opravdu v některých případech masírována zcela vymyšlenými protiamerickými články.
Dilema je tedy nabíledni a není Berlínu co závidět. Na jedné straně tvrdošíjně odmítá veřejně deklarovat, že se Spolková republika již několik let nachází v nevyhlášené zpravodajské a politické válce, kterou proti ní vede Ruská federace. Na druhé nechce ani veřejně přiznat, že se v této válce nedokáže obejít bez pomoci démonizovaných Američanů, protože sám nedisponuje dostatečnými kapacitami, kterými by samostatně zajistil přijatelnou úroveň vlastní bezpečnosti ani proti osamělému amatérovi (?).
V jistém smyslu dokonce ani nelze v blízké době očekávat, že by německé úřady právě uvedené otevřeně přiznaly. Samy by totiž poukázaly na chybnost celé bezpečnostní a zahraničněpolitické koncepce vlád kancléřky Merkelové. Tváří v tvář reálným bezpečnostním hrozbám Berlín ještě mnoho let poté, co je zcela zřejmé, nakolik prudce se bezpečnostní situace za poslední dekádu změnila, dál trvá na primátu diplomacie a systematicky podceňuje zpravodajské a vojenské prostředky. Navzdory tomu, že pro diplomatické řešení klíčových mezinárodních sporů konce druhé dekády 21. století většinou chybějí seriózní a spolehliví partneři, s nimiž by se dala vyjednat funkční řešení.
Široká světová veřejnost ovšem rozhodně netouží po vypjaté a dlouhodobé mocenské konfrontaci - a podobna dobromyslnému štěněti vezme vždy zavděk první hračkou, kterou jí páníčkové hodí, aby se zabavila. Jestliže se kdesi jedná, je to podle naivních pacifistů vždy dobře - ať jde o konferenci v Camp Davidu, nebo v Mnichově. Myšlenku, že na odiv vystavovaná diplomatická aktivita někdy slouží výhradně jako kouřová clona, zatímco lstivý a odhodlaný protivník úplně jinými prostředky usilovně "vytváří fakta" podle vlastní potřeby přímo na místě, zažraným pacifistům zřejmě nikdy nevysvětlíte - pokud ovšem nepoukážete na izraelskou praxi tichého zabírání arabské půdy na okupovaných palestinských územích, zatímco se zplna hrdla kváká o velkorysých plánech na mírové řešení sporu.
Kompetentní politici se ovšem nemohou chovat jako lehkovážně smýšlející veřejnost. Mají povinnost vzít v úvahu situaci v celé její složitosti a nic si nenalhávat. Od Minských dohod o Ukrajině až po dokument JCPOA nijak neřešící íránský expanzionismus ZDE, vše je třeba hodnotit věcně a podle výsledků, nikoliv podle přání a pěkně vypadajících nepodložených nadějí. Jenomže Německo desítky let investovalo tak, aby mohlo plnohodnotně používat jen a pouze diplomacii, zatímco zpravodajské služby a Bundeswehr nedostávaly, co bylo třeba. Takový přístup je navíc úzce propojen se sebeobrazem, který si Berlín starostlivě hýčká. Obrazem zahrnujícím - jen částečně oprávněně - vědomí vlastní morální nadřazenosti nad "americkými imperialisty".
Přitom v Berlíně se dnes do značné míry jako ve vypouklém zrcadle zobrazuje problém, který trápí celou Evropskou unii. Kontinentální blok nadále zůstává ekonomickým obrem, ale zpravodajským a vojenským trpaslíkem bez funkční zahraniční politiky. V řadě oblastí se neobejde bez masivní pomoci amerického bratrance, kterému přitom v mnoha ohledech nemůže přijít na jméno.
To vše v době, kdy Kremlem vysoce ceněný prezident Trump tiše degradoval diplomatické zastoupení Evropské unie ve Spojených státech, čímž zasadil atlantismu opravdu vážnou ránu ZDE.
Evropské země včetně Německa nemají jinou možnost než snažit se udržet Američany v Evropě co nejdéle - zatímco se pokusí co nejrychleji napravit vlastní dlouhodobé nedostatky v oblasti zpravodajství a ozbrojených sil. K tomu ovšem musejí splnit přinejmenším jednu důležitou podmínku - přiznat si, jak na tom doopravdy jsou.
Nejbližší okamžik, kdy bychom v Německu vůbec mohli cosi takového čekat, nastane při střídání v úřadě spolkového kancléře.
10887
Diskuse