Pochodeň číslo 1

11. 1. 2019 / Václav Hořejší

 


V těchto dnech vzpomínáme padesátého výročí sebeupálení Jana Palacha – činu, který vždy vzbuzoval mimořádné emoce. V té době jsem byl studentem prvního ročníku Přírodovědecké fakulty a onu smutnou dobu si velmi živě pamatuji. Nějakou dobu jsme tehdy věřili, že tento čin skutečně dokáže probudit národ, který začal upadat do zoufalé apatie, že dokáže pohnout našimi tehdejšími politiky, kteří stále více opouštěli ideály „Pražského jara“. Nic z toho se nestalo; Palachův čin možná spíše většinu veřejnosti vyděsil a přispěl tak k ještě rychlejší rezignaci („ať už je konečně pokoj, ať už nikdo nic takového neopakuje…“).

 


Od prvních chvil až do dneška přetrvávají diskuse o tom, jestli to byl čin hrdinského odporu nebo čin zoufalství, jestli je takový čin (demonstrativní sebevražda na podporu ušlechtilého cíle) např. z hlediska křesťanské etiky ospravedlnitelný. Před několika lety jsem slyšel na toto téma působivé kázání Tomáše Halíka. Ten dokazoval, že tento čin nebyl sebevraždou, pohrdnutím životem, ale heroickou obětí pro druhé. Přirovnával jej ke křesťanským mučedníkům, ba k oběti samotného Ježíše Krista. Kazatel ostře odsuzoval postoje některých tehdejších církevních představitelů, kteří tento čin hodnotili nesouhlasně jako z křesťanského hlediska morálně nepřijatelný. Řekl cosi v tom smyslu, že „ mnozí lidé, když byli v následujících letech vystaveni nejrůznějším tlakům a svodům komunistické moci, si vzpomněli na Jana Palacha a řekli si - já se zkřivit nemohu, už kvůli Palachovi ne“. Ano, to je pravda… Je také pravda, že vzpomínka na Jana Palacha roznítila památný týden demonstrací před 25 lety (na který si také jako přímý účastník živě vzpomínám).


Tváří v tvář takovému naprosto výjimečnému činu je hrozně těžké k němu říkat něco kritického. Přesto to s velmi těžkým srdcem udělám.


Myslím, že všichni, kteří vyzdvihují Palachův čin jako akt sebeobětování pro nás ostatní, něco ignorují.


To něco je strašlivé utrpení, které Jan Palach způsobil svým rodičům a ostatním blízkým, kteří ho milovali. A také to, že tím dal podnět svým několika následovatelům (Jan Hlavatý, Jan Zajíc, Evžen Plocek, Michal Lefčík, Sándor Bauer, o 3 roky později několik (snad až 13) Litevců). Každý z těchto lidí způsobil svým činem opět nesmírný žal a utrpení svým blízkým.


Srovnání takových demonstrativních sebevražd, jakkoli vedených těmi nejušlechtilejšími pohnutkami, např. s hrdiny resp. mučedníky, kteří položili svůj život za velké myšlenky a ideály, není myslím správné – tito lidé nezemřeli vlastní rukou, ale rukama nepřátel těch vznešených ideálů. To samozřejmě platí i o samotném Ježíši Kristu. Je hrozné to říci, ale - nemyslím, že ten by čin Jana Palacha pochválil.

2
Vytisknout
1954

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2019