Postřehy z Etiopie – nové výzvy i staré tradice

7. 1. 2019 / Kateřina Duchoňová


Etiopie je zemí, která s krátkou přestávkou italské okupace nikdy nebyla kolonií. Zhruba od 3. století před naším letopočtem se na jejím území zformovala aksumská říše, v níž vládla šalamounská dynastie. K jejímu založení se vztahují i legendární postavy krále Šalamouna a královny ze Sáby.

Etiopané také mají jako jediný úřední jazyk amharštinu, která patří do rodiny semitských jazyků.

Po období vlády císaře Haile Selassieho, který byl vzhledem k sociálním nerovnostem a pomalým reformám svržen v r. 1974, později nastoupil krutý komunistický režim Mengistu Haile Mariama. Ten zestátnil podniky, ale také násilně vyvlastňoval půdu a terorizoval opozici.


Etiopie čelila suchu a hladomorům, které decimovaly obyvatelstvo především v 80. letech.

Potom v čele státu stanul Meles Zenawi s opět represivním autoritářským způsobem vlády.

Poslední parlamentní volby v r. 2015 vyústily v protesty a demonstrace především ve státech Oromia a Amhara, lidé bojovali proti korupci, chybějícím pracovním příležitostem a nedostatku autonomie v jednotlivých regionech.

Proti demonstracím brutálně zasahovaly ozbrojené složky, v říjnu 2016 bylo během protestu poblíž Addis Abeby zabito několik set lidí, následně byl vyhlášen výjimečný stav, který trval až do srpna 2017.

Nepokoje pokračovaly. V březnu 2018 byl jmenován premiérem Abiy Ahmed, jenž zastupuje nejpočetnější etiopské etnikum Oromo, což se stalo poprvé v dějinách země.

Také poprvé v historii Etiopie se stala předsedkyní parlamentu žena Muferiat Kamilová, stejně tak prezidentskou funkci zastává Sahle Work Zewdeová.

Přestože došlo k nadějným změnám, v zemi přetrvává nespokojenost opozičních hnutí a mezietnické roztržky.

Zároveň se ale rozvíjí turismus, buduje infrastruktura, staví se nové silnice, hotely i obytné čtvrti, rozšiřují se kontakty odborníků na mezinárodním poli.

Etiopii jsem navštívila koncem loňského roku za účelem návštěvy psychiatrické konference konané v rámci regionálního setkání Světové psychiatrické asociace. Konference měla název Integrativní přístup k duševnímu zdraví v primární péči – evidence, zkušenosti a inovace.

Zúčastnili se jí odborníci z několika desítek zemí, kromě mnoha afrických států jako Nigérie, Uganda, Ghana, Súdán, Sierra Leone, JAR, také lékaři a výzkumníci z Evropy, Kanady, USA, Ruska, Indie, Argentiny, Austrálie a dalších zemí.

Kromě přednášek zaměřených na neurobiologický výzkum a farmakoterapii duševních onemocnění zazněly příspěvky věnující se psychoterapii, výzkumu empatie, attachmentu, tedy důležitosti raného citového přilnutí, výchovy v raném dětství, prevenci poruchového chování v dětství a v adolescenci.

Velmi zajímavé byly přednášky zaměřené na specifickou problematiku přístupnosti psychiatrické a psychologické péče a stigmatizace duševně nemocných, která se týká nejen rozvojových zemí.

Řečníci se také věnovali oblastem nerovnému přístupu ke zdravotní péči v závislosti na sociálním postavení a pohlaví, problematice psychických poruch žen během těhotenství a kolem porodu, posttraumatickým stresovým poruchám v důsledku násilného chování během ozbrojených konfliktů, ale i agrese v rodinách.

Také transkulturním aspektům, roli spirituality a náboženství v přístupu k psychickým poruchám a onemocněním.

Z přednášek vyplývalo, že potřeba péče o duševní zdraví je v Africe stejně jako na jiných kontinentech obrovská.

Kromě klasických duševních poruch a následků traumatu a chudoby i sem začínají dopadat důsledky globalizace a moderního životního stylu nesoucí s sebou úzkosti, rozvoj osobnostních poruch, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, závislosti na návykových látkách etc.

Ukazuje se, že přestože lidé žijí v odlišném kulturním kontextu, tak touží po podobných věcech a čelí podobným strachům.

Rozvoj duševních potíží bez dostatečné péče s sebou nese další socioekonomické problémy i do budoucna.

Přesto má Afrika zhruba jednoho psychiatra na 1,5 milionu obyvatel a většina afrických zemí vydává méně než 1% z celkových výdajů na zdravotnictví na oblast duševního zdraví.

Během pobytu jsem navštívila i psychiatrickou kliniku v Addis Abebě. I když místní lékaři pracují v poměrně bídných podmínkách s velmi špatným materiálním zázemím, tak dle vlastních slov ošetří až stovky pacientů týdně, mají zde i specializované ambulance zaměřené např. na závislosti na návykových látkách, na psychotická onemocnění, podávají tady moderní antidepresiva a antipsychotika, dokonce i léky u kterých je potřeba pravidelně monitorovat jejich hladinu nebo krevní obraz, to vše se snaží zajistit.

Zároveň i přes nedostatek času a prostoru poskytují psychoterapii, a to také ve skupinové podobě, mají také sociální pracovníky, kteří jsou schopni s pacienty pracovat i v terénu.

Entusiasmus jim nechybí, i když finančně strádají.

Mají rozvinutou spolupráci s kanadskou univerzitou, která jim vysílá na stáže mediky a mladé lékaře a naopak etiopští studenti a lékaři mají možnost poznat péči o duševní zdraví v kanadských podmínkách, většinou prý nemají tendenci v Kanadě zůstávat, ale snaží se získané poznatky realizovat doma. Myslím, že taková výměna zkušeností je nezastupitelná.

Etiopané se zároveň stále neobejdou bez pomoci humanitárních organizací. Vzhledem ke klimatickým podmínkám a dalšímu vysychání Afriky se do budoucna dají očekávat další katastrofy.

Stejně jako jiné africké země nemá Etiopie rozvinutý průmysl a služby, převážná většina obyvatel je odkázaná na zemědělství, svými produkty není schopna konkurovat vyspělým zemím.

V Etiopii také začínají stavět své továrny Číňané, stejně jako sem dováží své výrobky a likvidují tím místní tradiční produkci.

Místní se snaží maximálně vytěžit z rozvíjejícího se cestovního ruchu, někdy jsou schopni si říkat i o obrovské sumy peněz za nedostatečné služby.

Vzhledem k chudobě a nedostaku práce se snaží využít každé příležitosti obživy.

Dá se s nimi ale smlouvat.

Etiopie je neskutečně kulturně bohatá země a stojí za návštěvu. Uchvátily mě i skalní kostely v Lalibele a horské kláštery v jejím okolí, kde můžete zažít autentickou spiritualitu etiopských ortodoxních křesťanů.

Etiopie byla jednou z prvních zemí, jež přijaly křesťanství za státní náboženství.

Jejich prožívání víry se i přes veškeré politické otřesy nezměnilo a zdá se, že především na venkově v křesťanských oblastech je pro lidi stále velkou oporou a tmelem komunity.













































0
Vytisknout
6271

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2019