Něco k otázce fundamentalismu

28. 11. 2025 / Josef Poláček

čas čtení 11 minut
V posledních dnech se na stránkách Britských listů rozhořela určitá diskuse, respektive kontroverze ohledně fundamentalismu. Jednalo se o to, zda určité názory vyslovované jmenovitě v souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině jsou názory a hodnoceními legitimními, anebo zda jsou projevem ideologické podjatosti, ideologické zaslepenosti, jinak řečeno ideologického fundamentalismu. Pokusme se tedy blíže, a v obecných rysech rozebrat, v čem vlastně spočívá takovýto „fundamentalismus“, jaké jsou jeho podstatné znaky.

Otázka musí v prvé řadě být položena tak, jakým způsobem se myšlení fundamentalisty odlišuje od myšlení standardního. Při takto postavené otázce asi nebude nijak obtížné určit a pojmenovat naprosto klíčový rozdíl. Standardní myšlení, pokud je praktikováno alespoň trochu seriózně a odpovědně, se snaží danou záležitost (jakkoli třeba spornou) rozebrat z různých stran, zkoumá její různé aspekty a souvislosti. A teprve po zvážení všech těchto okolností toto standardní myšlení přikročí k tomu, aby o daném tématu či události vyslovilo svůj soud.

To vše je ovšem přesně to, co fundamentalistické myšlení nedělá. Fundamentalista ví už naprosto bezpečně předem, kde leží pravda a kde lež; a není naprosto nic, co by ho v jeho nezlomném přesvědčení mohlo zviklat. Pokud například bude přesvědčen, že Země je plochá, pak i kdyby ho posadili do letadla a obletěli s ním celou zeměkouli kolem dokola, on stejně zůstane skálopevně přesvědčen o své „pravdě“; a navíc ty kteří s ním provedli onen důkaz o kulatosti Země obviní, že celý tento akt byl z jejich strany záměrně a zákeřně zmanipulovaný.

První z klíčových znaků fundamentalistického myšlení je tedy tento: fundamentalista ví jednou provždy co je a co není pravda, a není nic co by jeho železným přesvědčením mohlo otřást. Na tuto skutečnost pak vzápětí navazuje znak druhý: fundamentalista je absolutně neschopen jakéhokoli kritického myšlení. To jest přesněji: myšlení sebekritického. Kritické sebereflexe. Fundamentalista bývá pravidelně velice, až přímo extrémně kritický – ale pouze ke svým odpůrcům. Sám pro sebe je naprosto imunní vůči jakékoli kritice; a reaguje krajně alergicky, respektive až vyloženě agresivně na všechny výzvy, aby sám svůj názor podrobil procesu sebekritiky.

Další charakteristický znak fundamentalistického myšlení je vlastně obsažen už v předcházejících, nicméně i tak stojí za to zmínit ho ještě jednou zvlášť: fundamentalista zásadně ignoruje všechny skutečnosti, všechna fakta, všechny argumenty které jsou v rozporu s jeho přesvědčením. I kdyby tato fakta byla sebezřejmější, i kdyby argumenty jeho oponentů byly sebepřesvědčivější – fundamentalista nevidí a neslyší, on nevnímá nic kromě svého vlastního výkladu světa. Naopak on sám, pokud se už přece jenom podaří ho – silou faktů či mocí argumentů – dotlačit do rohu, pak buďto vytrvale uhýbá, anebo se naopak uchyluje k podivuhodným „kozlím skokům“ v argumentačních řetězcích, zásady logiky pro něj nic neznamenají, příčinné souvislosti zcela suverénně převrací zcela na hlavu.

Další znak fundamentalistického myšlení: toto myšlení je striktně dichotomické. Binární. Fundamentalista nevidí nic jiného nežli absolutní dobro na straně jedné, a absolutní zlo na straně druhé. Fundamentalista tento svět vidí v neustálém existenčním zápase mezi Dobrem a Zlem; a on sám sebe ovšem se vší samozřejmostí vidí jakožto ušlechtilého a neúnavného rytíře Dobra.

S tím pak souvisí další znak fundamentalistického myšlení: toto je krajně zúžené, veškeré uvažování fundamentalisty se pohybuje pouze na jedné jediné bojové linii mezi zmíněným Dobrem a Zlem. Herbert Marcuse, takto příslušník poválečné sociálně kritické Frankfurtské školy ve svém díle „Jednodimenzionální člověk“ vylíčil typ člověka, který je působením odosobněných mechanismů a tlaků kapitalismu zredukován jenom na jednu jedinou, stejně tak zmechanizovanou dimenzi svého žití. 

Ovšem – tato charakteristika zúženého životního horizontu naprosto přesně pasuje i na lidskou sortu fundamentalistů. I jejich životní horizont je zúžen jenom na tuto jedinou dimenzi, na jednu jedinou myšlenkovou linii. Při svém fundamentalistickém zápalu svého (ať domnělého anebo třeba i relativně oprávněného) boje za finální Dobro si sami vůbec nedokáží uvědomit, jak oni sami zužují, redukují svůj životní horizont, jak sami sebe připravují o schopnost vnímání autentické mnohotvárnosti, mnohorozměrnosti přirozeného žití a bytí. 

Dala by se v této souvislosti použít i analogie o „tunelovém pohledu“: to je termín z dopravní medicíny, používaný především pro popis případu, kdy řidič řídí automobil pod vlivem alkoholu. Pokud byl alkohol požit ve větším množství, pak se zorné pole tohoto řidiče dramaticky zužuje, on ztrácí schopnost vnímat své okolí, nýbrž vidí už jenom v rozmezí několika málo úhlových stupňů vpřed, jako v tunelu. Tak i ideologičtí fundamentalisté se neustále řítí vpřed ve svém názorovém tunelu, a nejsou schopni vnímat nic dalšího napravo ani nalevo.

Dalším ze základních znaků fundamentalistického myšlení je pak ten, že fundamentalisté myslí a argumentují zcela schematickým, šablonovitým způsobem. Jak už bylo řečeno oni mají jednou pro vždy svou „posvátnou“ pravdu; a veškeré jejich myšlení se pak pohybuje už jenom v rámci jedné jediné, stále stejné myšlenkové šablony. Proto jsou diskuse s nimi natolik únavné a úmorné; poté co už jednou byla detekována tato jejich myšlenková šablona není pak už nic, co by oni do diskuse dokázali vnést nového, překvapivého, inspirativního. Jejich argumenty se v jedné nekonečné smyčce opakují mechanicky stále dokola.

A přece…

Vyjmenovali jsme si zde tedy celou řadu znaků, které charakterizují myšlení fundamentalisty. Je zcela zjevné, že toto myšlení je velice omezené, redukcionistické, veškerou mnohotvárnou, komplexní skutečnost tohoto světa zužuje jenom na jednu jedinou dimenzi, na jednu jedinou linii mezi Dobrem a Zlem. Sotva který rozumný člověk by si mohl přát propadnout takovémuto mentálně-kognitivnímu redukcionismu. 

Ale přes to všechno – nedá se nic dělat, ale tomuto fundamentalistickému myšlení je nutno přiznat alespoň jeden pozitivní aspekt. Totiž – toto fundamentalistické myšlení má tu specifickou vlastnost či schopnost, který je dána tím že právě svým naprostým fixováním na jeden jediný cíl, na jeden jediný náhled dokáže proniknout pod povrch věcí mnohdy mnohem hlouběji, nežli jak to dovede ono standardní myšlení, které se až příliš často beznadějně utopí v množství mnohdy velmi rozporuplných aspektů jsoucího světa. 

Krátce řečeno: tam kde standardní myšlení často nevidí více nežli pouhý chaos, tam se pro fundamentalistické myšlení z tohoto chaosu, z této mlžiny vynořují jasné a pevné obrysy určité entity, určité struktury.

Abychom si ale blíže osvětlili tento aspekt fundamentalistického myšlení, musíme opustit dosavadní obecnou rovinu výkladu, a musíme si uvést zcela konkrétní případ a příklad. Vraťme se k tomu, co bylo předmětem diskusí na Britských listech v posledních dnech: byla to otázka, zda všechnu vinu na aktuálním rusko-ukrajinském konfliktu nese jenom a pouze ruský agresor, anebo zda zde přece jenom (buďto zčásti, či dokonce primárně) svou vinu nemá i svět kapitalistického Západu.

Dostáváme se zde tedy k otázce vlastního – humánního či naopak nehumánního – charakteru a nastavení kapitalistického společenského uspořádání. Běžné, standardní vědomí tímto způsobem obvykle vůbec neuvažuje. Toto konvenční vědomí vidí pouze především politické uspořádání, které vnímá jako v zásadě svobodné a demokratické, a pak ještě i ekonomické uspořádání, jehož tržní charakter pociťuje jako v zásadě přirozený. 

Toto běžné vědomí tedy sice skutečnost kapitalistického uspořádání může tu a tam hodnotit kriticky (například jeho zjevnou sociální nerovnost); nicméně toto běžné vědomí obvykle vůbec neuvažuje v kategoriích kapitalismu, to jest danou společenskou skutečnost vůbec nedokáže uchopit a pochopit jako celek, jako systém který vykazuje zcela specifické profilující znaky. Které při bližším pohledu, při hlubší analýze nezřídka skutečně vykazují citelně ahumánní vlastnosti a rysy.

Toto všechno tedy běžné vědomí nevnímá, přinejmenším ne v této jasnosti a ostrosti. Je to pak právě zásluha a specifická přednost „fundamentalistů“, že právě svým ideologickým zaujetím dokáží pohlédnout pod onen příkrov zdánlivě naprosto „svobodného“ a „demokratického“ světa, že dokáží svým vyostřeným pohledem mnohem citlivěji vnímat jeho odvrácené, jeho negativní stránky. Ano, oni svým ideologickým zápalem velmi často přestřelují daleko přes cíl, přespříliš zveličují negativní znaky kapitalismu, příliš démonizují jeho charakter a jednání jeho představitelů; ale přes to všechno, pokud obecný mainstream není schopen tohoto hlubšího vhledu do odcizených mechanismů kapitalistické skutečnosti, pak je to jenom a pouze ideologický fundamentalismus, který na sebe musí vzít tuto úlohu světlonoše, tedy toho kdo vrhá ostré světlo na tato skrytá negativa kapitalistického společenského uspořádání.

Ukazuje se nám tedy závěrem našich úvah, že na tomto světě opravdu nic není zcela jednoduché a jednoznačné; a jakkoli fundamentalistický způsob myšlení vždy redukuje tuto mnohotvárnou a složitou skutečnost na jeden jediný úhel pohledu, pak na straně druhé je to právě tento fundamentalismus, který dokáže odhalovat skryté dimenze (kapitalistické) skutečnosti, kterou běžné vědomí nedokáže odhalit, nedokáže spatřit.

-------------------------------------------------

Dodatek tak trochu navíc, nicméně přece jenom potřebný. V předcházejících výkladech bylo hovořeno především o fundamentalismu levicovém. Je ovšem naprosto samozřejmé, že existuje ještě celá řada dalších fundamentalismů. I když zůstaneme jenom na poli politiky, pak je zde přítomen bezpochyby i fundamentalismus pravicový; ale – jakkoli by se to mohlo zdát překvapivé, či dokonce protismyslné – i fundamentalismus středový, mainstreamový. Konkrétní podoba, a zároveň projev zúženého myšlení těchto fundamentalismů jsou pak takové: levicový fundamentalismus všechno zlo tohoto světa klade za vinu výhradně kapitalismu. Pravicový fundamentalismus naopak všechnu spásu lidstva spatřuje ve „svobodném trhu bez přívlastků“. Tedy v syrovém kapitalismu. Zatímco mainstreamový fundamentalista se nás úporně snaží přesvědčit, že právě a zrovna teď žijeme v tom nejlepším ze všech možných světů, a že je projevem naprosté hereze a bláznovství pokoušet se tento „posvátný svět svobody“ nějakým způsobem zpochybňovat. Respektive, že je projevem nezodpovědného voluntarismu hledat vůči tomuto „nejlepšímu ze všech možných světů“ nějakou humánnější, dějinně progresivnější alternativu.

0
Vytisknout
208

Diskuse

Obsah vydání | 28. 11. 2025