Nezveřejňujte jmnéna masových vrahů - zabráníte příštím masakrům

10. 11. 2025

 
Dr. Paul E. Mullen a jeho rodina žili poblíž Dunedinu na Novém Zélandu, když jednoho večera v listopadu 1990 uslyšeli střelbu. Střelba pokračovala až do noci, následovaná vzdáleným zvukem policejních sirén a sanitek. V 21 hodin mu kolega z nemocnice řekl, že několik kilometrů odtud, v Aramoaně, někdo s pistolí začal střílet.

Ukázalo se, že Mullen o pachateli už slyšel; jedním z jeho dlouhodobých pacientů byl soused tohoto muže a brzy se Mullen dozvěděl, že mnoho dalších lidí, které znal, bylo zraněno nebo zabito.

Mullen se vždy zabýval forenzní prací, ale události v Aramoaně vzbudily jeho zvědavost. Brzy se stal forenzním psychiatrem na plný úvazek a specializoval se na některé z nejzávažnějších činů, které společnost zná, od stalkingu a sexuálního zneužívání dětí až po masové vraždy.

Jeho kariéra ho přivedla do přímého kontaktu s muži, jejichž násilné zločiny jim kdysi vynesly mezinárodní proslulost.

Snad nejvýraznější setkání přišlo jen několik let po Aramoaně, když se v dubnu 1996 objevila zpráva o ještě smrtelnějším útoku v Port Arthur v Tasmánii. V té době byl Mullen v Austrálii, kde pracoval jako profesor forenzní psychiatrie na Monash University. Dostal telefonát, který ho povolal do nemocnice Royal Hobart, kam byl několik hodin předtím převezen živý pachatel – jehož jméno Mullen odmítá použít – poté, co postřelil 55 lidí a 35 z nich zabil.

„To byla moje první zkušenost, kdy jsem strávil čas s jedním z těchto vrahů a začal o nich něco zjišťovat,“ vzpomíná Mullen.

Osmadvacetiletý muž byl léčen na popáleniny, které utrpěl při zapálení penzionu během finální konfrontace s policií. V nemocnici opatrné úřady vyklidily patro a připoutaly ho k posteli.

Zpočátku si Mullen myslel, že tento blonďatý mladík vypadá vystrašeně, a neviděl žádný důvod, proč by se měl bát o svou vlastní bezpečnost. Zatímco televizní štáby a novináři, kteří se shromáždili venku, ho popisovali jako „zlo“ a „monstrum“, Mullen k mladíkovi přistupoval ne jako k „vrahu“, ale jako k „člověku, který zabil“. Snažil se s ním navázat vztah a dokonce se pokusil dosáhnout toho, aby mu byly odstraněny pouta.

„Myslel jsem si, že to jde velmi dobře, až najednou on  řekne: ‚Mám záznam, že jo?‘“

Mullen byl zaskočen. „Ale musíte prostě pokračovat,“ vzpomíná a na chvíli se zamyslí. „Máte práci, kterou musíte udělat.“

„Takže o těchto předchozích vrazích věděl docela dost,“ uvažuje Mullen. „A to je typické.“
 
V následujících desetiletích Mullen vyslechl mnoho mužů v podobné situaci jako pachatelé z Aramoany a Port Arthur, protože se stal předním odborníkem na takzvané „osamělé masové vrahy“. Ale navzdory dojmu osamělosti odhalil muž v hobartské nemocnici něco, co se stalo společným jmenovatelem všech Mullenových setkání s osamělými masovými vrahy: málokdy jednají izolovaně.

Dnes Mullen přemýšlí o složitých faktorech, které vedly k alarmujícímu nárůstu takových událostí v posledních padesáti letech – texaská univerzita v roce 1966, Port Arthur, norský ostrov Utøya v roce 2011, Las Vegas v roce 2017 a Christchurch v roce 2019, abychom jmenovali jen některé – v rozsahu a pravidelnosti, které se ještě nedávno zdály nepředstavitelné. Jedním z nejsilnějších faktorů je podle něj vznik „kulturního scénáře“, což je závěr, který vychází nejen z jeho vlastních zkušeností, ale i z historických knih.

„Poprvé se to v západním světě stalo v Německu v roce 1913.“

V září 1913 zabil učitel svou ženu a čtyři děti a poté odcestoval do Mühlhausenu ozbrojen několika zbraněmi a stovkami nábojů. Začal bez rozdílu střílet a zabil devět lidí, než byl zadržen – ale podle Mullena je významné to, co se stalo poté. „Neměl žádný vliv – mezi lety 1913 a 1966 došlo ke třem incidentům, jeden z nich se odehrál v Melbourne. Ale nevznikl žádný kulturní scénář.“

Podle Mullena se situace změnila po střelbě v Austinu v Texasu v srpnu 1966, kdy 25letý student vylezl na vyhlídkovou terasu v 28. patře budovy Texaské univerzity a zahájil palbu, při které zabil 15 lidí a dalších 30 zranil.

„Objevil se ve všech hlavních amerických novinách, druhý den byl na titulní stránce s fotografií a jménem a v následujících dnech o něm informovala média po celém světě – později o tom natočili film,“ říká s odkazem na film The Deadly Tower z roku 1975, v němž Kurt Russell hraje střelce s červeným šátkem.

„Byl to masakr na věži texaské univerzity, který dal vzniknout scénáři, který se postupně rozrostl a rozrostl a rozrostl,“ přemítá Mullen. „A první napodobitel texaského vraha se objevil jen pět týdnů [později].“

Stejně jako vrah z Port Arthur jsou to často muži bez přátel, pohánění směsicí zášti a pocitu slabosti, přitahovaní přslibem proslulosti, publicity a pozoruhodné smrti, kterou zažili předchozí masoví vrazi. Někteří se dokonce oblékají jako jejich předchůdci, od Russellova červeného šátku až po zcela černé oblečení teenagerů, kteří stříleli na škole v Columbine.

„Shromažďují křivdy, křivdy, křivdy,“ říká Mullen a opakuje běžné stížnosti, které během své kariéry slýchával. „‚Lidé se mnou špatně zacházeli‘; ‚Podvedli mě‘; ‚Nejsou spravedliví‘; ‚Nikdo mě nemá rád‘. Všechny tyto věci, ale také mají pocit, že se měli bránit. 
 
„Zášť se hromadí a hromadí a stává se vaším celkovým postojem k světu, který je rozzlobený a plný pocitu křivdy. Ale je to mnohem horší, protože jste nikdy nic neudělali. A tohle je v jistém smyslu vaše konečná odpověď.“

Ve své nové knize Running Amok: Inside the Mind of the Lone Mass Killer (Amok: Uvnitř mysli osamělého masového vraha) Mullen rozebírá tyto případy spolu s dalšími podobnými příběhy.

„Vynořuje se velký příběh, o čem to je, jak se to vyvinulo, jak můžeme něco udělat – ne aby se to úplně zastavilo, ale aby se to omezilo,“ říká. Mullen se přitom pečlivě vyhýbá jmenování jakýchkoli moderních pachatelů a místo toho se soustředí na jména a životy jejich obětí. Odmítání jmenovat vrahy je podle něj „nejrychlejší, nejlevnější a nejjednodušší způsob, jak můžeme snížit tento eskalující počet vražd“. Varuje také před používáním termínů jako „osamělý vlk“.

„Přesně tak chtějí být vnímáni – jako osamělí vlci, dravci, kteří se potulují po okrajích,“ říká Mullen. „Nejsou to vlci. Jsou to ovce.“

Podobně policie a média mohou zmařit jejich ambice tím, že se budou snažit pachatele zajmout živé, nebudou zveřejňovat podrobnosti o jejich životech a manifestech a nedovolí jim využít soudní síň jako platformu.

Uznává, že veřejná bezpečnost musí být pečlivě vyvážena řádným procesem, transparentností a svobodným tiskem. Dnes se úřady musí také potýkat s mediálním prostředím zaměřeným na pozornost a rozsáhlým, neregulovaným internetem, který je stále více závislý na senzačních skutečných zločinech.

Ironicky, Mullen říká, že zpočátku měl potíže najít vydavatele pro svůj nuancovanější přístup k tématu. Někteří agenti a vydavatelé tvrdili, že mu chybí „profil“, k čemuž měl dobrý důvod: jeho blízkost k tolika masovým vrahům v průběhu let – od Aramoany přes Port Arthur až po Hoddle Street v Melbourne – vzbudila podezření u lidí s konspiračním myšlením. Jedna konspirační webová stránka ho nazvala „Tajemný Mullen z Monash“.

„Jak jsem to zjistil? Smrtícími výhrůžkami,“ říká. „Můj tehdejší osobní asistent měl malou zásuvku na smrtící výhrůžky, která jich byla plná. [Takže] trochu anonymity mi pomohlo.“

A jaké jsou jeho osobní pocity z kariéry, během níž se setkával tváří v tvář s lidmi, kteří spáchali nepředstavitelné činy?

„Jsou to přece jen lidé,“ zamýšlí se Mullen. „Moje práce je pochopit, proč udělali něco mimořádného. Pochopení neznamená odpuštění. Pochopení neznamená, že je to v pořádku – ‚Chápu to, teď můžeš odejít‘.“

Mullenova setkání odhalují, že tyto zločiny nejsou ztělesněním „hanebné, naprosto zlé kriminality“, ale často jsou výsledkem předvídatelných vzorců a kulturních scénářů, které lze přerušit, než skončí tragédií.

„Tito lidé si až do poslední chvíle nejsou jisti, zda to udělají,“ říká. „Jeden hodil mincí. Tasmánský vrah se zastavil v kavárně, protože jeho největší stesk byl, že s ním nikdo nemluví. A tam byly dvě dívky a on si pomyslel: ‚No, když tam půjdu a promluvím s nimi, a ony mi odpoví, tak to neudělám.‘