Arabští vůdci již nevěří americkému strašení Íránem

6. 11. 2025

Téměř čtyři desetiletí americké diplomacie, stratégové a oficiální doktrína označovali Írán za epicentrum nestability na Blízkém východě, a proto je tento obrat arabských zemí pro Washington vážným varovným signálem. Pokud mocní hráči v regionu již nepovažují Írán za hlavní zdroj nepokojů, hrozí, že americká politika se dostane do značného nesouladu, i když mnoho Trumpových úředníků nadále opakuje staré argumenty o bezkonkurenční roli Teheránu v podněcování regionálního chaosu.

Od Reaganovy éry americká zahraniční politika vykresluje Írán jako hlavní destabilizující sílu na Blízkém východě. Během Clintonovy administrativy tehdejší ministr zahraničí Warren Christopher proslulým prohlášením, že „kamkoli se v regionu podíváte, vidíte zlou ruku Íránu“ – fráze, která zkrystalizovala nadstranický konsenzus trvající dodnes.

Tento pohled na svět se zhmotnil v politice „dvojího zadržování“ Clintonovy administrativy, která se zaměřovala jak na Irák, tak na Írán. Základní logika byla jednoduchá: Írán a Irák byly zdrojem regionální nestability; Izrael byl kotvou stability; a zadržování prvního a podpora druhého zajistí Blízký východ a připraví cestu k míru. Od té doby sloužila domnělá potřeba zadržovat destabilizaci Íránu jako ústřední ospravedlnění pro udržení americké vojenské hegemonie na Blízkém východě.

Název této politiky se v průběhu času měnil, ale její podstata zůstala stejná – s krátkou výjimkou dvou let po uzavření jaderné dohody s Íránem v roce 2015, kdy administrativa Baracka Obamy dočasně pozastavila washingtonskou strategii zadržování. I Abrahámovy dohody Donalda Trumpa, oslavované jako významná politická inovace, nakonec posílily stejný předpoklad: že Írán je klíčovým faktorem regionálního chaosu a že arabské státy se musí spojit s Izraelem, aby zadržely Teherán.

Není těžké pochopit, proč arabský ministr zahraničí nejen odmítl dlouhodobou narativu Washingtonu, ale dokonce ji obrátil – a jako hlavní zdroj nestability označil Izrael, nikoli Írán. Jen za poslední dva roky Izrael zaútočil na sedm zemí a provedl to, co komise OSN popsala jako genocidu v Gaze. Z velké části zničil Gazu a zpustošil značné části jižního Libanonu. Když izraelské síly zaútočily na Katar – klíčového partnera USA – státy GCC již nemohly dále mlčet.

Ománští představitelé tvrdí, že k této situaci přispěla politika samotného Washingtonu. Strategie USA izolovat a omezovat Írán podle nich prohloubila polarizaci regionu a zabránila uvolnění napětí. Kdyby byl Írán ekonomicky a politicky integrován do regionu, napětí s USA a Izraelem by se mohlo zmírnit a zároveň by se snížila hrozba Teheránu pro jeho sousedy v Perském zálivu. Ve svém projevu v Manámě Al-Busaidi vyzval k vytvoření inkluzivní regionální bezpečnostní architektury, která by Írán, Irák a Jemen přivedla k jednacímu stolu, místo aby je vylučovala.

Al-Busaidi zdůraznil, že „dlouho víme“, že hlavním zdrojem regionální nestability je Izrael, nikoli Írán. Je tak jasné, že jeho prohlášení není reakcí pouze na události posledních dvou let, ale dlouhodobým názorem, který arabští představitelé teprve nyní jsou ochotni veřejně vyjádřit.

Když vysoký představitel ministerstva zahraničí GCC – zastupující Omán, zemi široce respektovanou jako diplomatický partner jak Íránu, tak USA – odmítne konvenční rámec před převážně americkým publikem, má to dalekosáhlé důsledky.

To neznamená, že státy GCC již nepovažují Írán za výzvu nebo že jeho politika není či nebyla někdy destabilizující. Studie, kterou jsem v roce 2020 napsal společně s novinářem Matthewem Pettim, ukázala, že Írán byl jednou z nejvíce intervencionistických mocností v regionu, i když od roku 2015 jeho roli převzaly Turecko a Spojené arabské emiráty. Pokud však GCC již Írán nepovažuje za primární hrozbu, její ochota podporovat politiku USA zaměřenou na Írán poklesne. Trumpova vláda, která prosazuje politiku maximálního tlaku 2.0, možná zjistí, že v Perském zálivu má jen málo ochotných partnerů. Pokud Washington neupraví svůj přístup, hrozí, že se jeho politika výrazně odchýlí od politiky jeho partnerů z GCC.

Trumpova vláda by měla vyslyšet výzvu Al-Busaidiho k vytvoření inkluzivního regionálního bezpečnostního rámce. Taková architektura by nejen pomohla stabilizovat Blízký východ, ale také by umožnila Washingtonu přesunout břemeno regionální bezpečnosti na místní státy namísto dislokování amerických vojáků. Stručně řečeno, mohla by poskytnout USA vodítko k odpovědné redukci jejich vojenské přítomnosti a konečnému stažení vojsk z regionu.

Po 40 letech, během nichž nesl lví podíl viny Írán, se Blízký východ stává novým epicentrem obav. USA si toho musí všimnout – a využít to jako příležitost k opuštění koncepce nestability zaměřené na Írán, která sloužila k udržení USA v regionu.

Celý text v angličtině ZDE