Trumpova noční můra: muslimský socialista dobyl New York
27. 6. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
8 minut
New
York je v mém životě klíčový. Jako devatenáctiletý jsem se tam
přestěhoval a studoval žurnalistiku na jejich nejlepší univerzitě. Díky
této zásadní roli, kterou v mém životě sehrál, dodnes vše, co se v New
Yorku děje, bedlivě sleduji. Místní volby Demokratické strany, v nichž
se vybíralo, kdo bude jejich kandidátem na starostu na konci tohoto
roku, byly velmi sporné a dramatické. S Andrewem Cuomem na startovní
pozici nakonec přinesly vítězství nováčkovi, který je socialista,
muslim, narozený mimo USA, vystupuje proti izraelské genocidě v Gaze, je
mladý a přátelský k Instagramu-TikToku. A také je to rapper.
Osobně
bych po sledování debat v televizi a zjišťování informací o kandidátech
dal přednost Bradu Landerovi, ale i on nakonec dal svou podporu Zohranu
Mamdanimu, kometě, která závod ovládla.
New
York byl vždy městem drsných protikladů, místem, kde obscénní bohatství
hraničí s drtivou chudobou, kde ambice stoupají k nebesům vedle
beznaděje. Mario Cuomo, zesnulý guvernér, jehož stín dodnes zahaluje
město, to chápal lépe než většina. Jeho slavný projev na sjezdu
demokratů v roce 1984, odpověď na Reaganovo „zářící město na kopci“,
líčil New York jako dickensovský – pravý „Příběh dvou měst“. Byla to
výzva k uznání těžkostí, které hnízdí jen kousek od pozlacených bulvárů,
prosba o politiku zakotvenou v „tvrdé pravdě“.
Jeho
syn Andrew, kdysi dědic tohoto odkazu, tuto základní lekci zřejmě
zapomněl. Jeho drtivá porážka v demokratických primárkách na starostu
neznámým třiatřicetiletým demokratickým socialistou Zohranem Kwame
Mamdanim není jen osobním ponížením; je to seismický posun, který se
ozývá v mocenských chodbách a doznívá až v autokratické enklávě
Mar-a-Lago.
Kampaň Andrewa
Cuoma byla relikt. Spoléhal na nevyhnutelnost svého vítězství,
obchodoval s pošramoceným rodinným jménem a podporou vyhaslých hvězd
jako Bill Clinton a Mike Bloomberg. Byla to politika vedená z penthouse –
drahé reklamy, odtažitá prohlášení, hluboký rozpor s ulicemi, kde
Newyorčané zápasí s dusivou realitou nedostupného bydlení, nespolehlivé
dopravy a strachem, že je americký sen opustil. Jeho poslední hodinové
objetí se stranickými dinosaury působilo spíš jako smuteční pochod za
zašlou éru, připomínající prezidentskou kampaň, která podobně
nepochopila situaci.
A pak
je tu Zohran Mamdani. Poslanec státního shromáždění prvního funkčního
období z Astorie v Queensu, narozený v Ugandě indicko-ugandskému
akademickému otci a indicko-americké filmařce, vyrůstal krátce v Jižní
Africe, než našel v sedmi letech domov v New Yorku. Bývalý poradce pro
bydlení, který na vlastní oči viděl vystěhovávání, hiphopový umělec známý
jako Mr. Cardamom a člen Demokratických socialistů Ameriky (DSA). Jeho
program se čte jako progresivní manifest pro město v krizi: zmrazení nájmů, vytvoření regulovaných činží, městské autobusy zdarma a péče o děti, městem
provozované obchody s potravinami proti „potravinovým pouštím“, financované daněmi
pro bohaté.
Pro
establishment to vypadalo jako boj s větrnými mlýny, nebezpečné.
Redakční rada New York Times ho odmítla jako nezkušeného, jeho agendu
označila za „vysokooktanovou verzi neblahého starostenství pana de
Blasia“.
Přesto Mamdani
udělal to, co Cuomo nedokázal: prochodil město. Mluvil – neúnavně, s
kýmkoli, kdo byl ochoten naslouchat, od příznivců po skeptiky. Prošel
celý Manhattan a prohlásil: „Newyorčané si zaslouží starostu, kterého
mohou vidět, slyšet, dokonce na něj křičet. Město je v ulicích.“ Odmítl
zmírnit své přesvědčení, neochvějně odsuzoval akce Izraele v Gaze jako
genocidu navzdory obviněním z antisemitismu, podporoval zákon „Not On
Our Dime!“ („Ne za naše peníze!“), který má zablokovat financování
nelegálních izraelských osad newyorskými charitami.
Nehledal
požehnání staré gardy; jeho podporu mu vyjádřili Alexandria
Ocasio-Cortezová a Bernie Sanders, hlasy vzestupné, neklidné levice.
Nekandidoval na základě strachu, ale na základě konkrétního, byť ambiciózního, slibu
dostupnosti a důstojnosti pro pracující a střední třídu drcenou
rostoucími náklady města.
Ironie
je hluboká, téměř bolestivá. Na povrchu nemohou být mladý muslimský
demokratický socialista a sedmdesátiletý miliardářský autokrat, který
nyní obsadil Bílý dům na druhé, stále více samovládné období,
rozdílnější. Mamdaniho politika je opakem trumpismu. Přesto jeho kampaň
prokázala nepopiratelnou, byť znepokojivou, znalost politické učebnice,
kterou Trump ovládl.
Dával
velké, odvážné sliby – autobusy zdarma, zmrazení nájmů, zdanění bohatých
– s plným vědomím obrovské obtížnosti jejich splnění, podobně jako
Trumpova cesta posetá nepostavenými pohraničními zdmi a nezrušenými zákony o
zdravotní péči. Přijal kontroverzi a odmítl ustoupit, čímž zrcadlil
Trumpův bojovný duch, byť nasměrovaný k naprosto odlišným cílům. Klíčové
bylo, že pochopil bezprostřední sílu mluvení přímo k ekonomické úzkosti
– k ceně potravin, k boji za zaplacení nájmu – řeči, kterou Trump
demagogicky ovládá, když mluví o cenách vajec, ať už upřímně či ne.
Zatímco
Trump si hraje na muže z lidu nad přepážkami fastfoodů, Mamdani mezi
lidmi opravdu chodil. Jak poznamenal bývalý starosta Bill de Blasio:
„Zohran vedl pozitivní kampaň o dostupnosti. Cuomo vedl velmi negativní,
strachem založenou kampaň. To byl prostě obrovský rozdíl.“
Sám
Trump, vždy instinktivní kontraúderník, hrozbu okamžitě rozpoznal.
Během pár hodin označil Mamdaniho na Truth Social za „budoucího
komunistického starostu New Yorku“ a „100% komunistického blázna“,
posmíval se jeho hlasu, intelektu a podpoře od „AOC+3, samí troubové“.
Byl to reflexní útok muže, který v Mamdaniho energii zdola a
neomluvitelném progresivismu vidí přímý opak své vlastní verze vlády
silné ruky. Pozná bojovníka, když ho vidí, a rvačku si užívá. Tento
nový, neupravený proud demokratické politiky, poháněný mítinky typu
AOCová/Sanders po celé zemi, konečně představuje opozici ochotnou čelit
jeho populismu vlastním populismem, zakořeněným nikoli v zášti, ale v požadavku
ekonomické spravedlnosti.
Porážka
Andrewa Cuoma je víc než osobní selhání; je to vrávoravý závěr
politické dynastie. Zapomněl na základní ponaučení svého otce: že duše
New Yorku spočívá v uznání a snaze uzdravit jeho rozdělení, nikoli v
nároku na nárok z titulu narození. Mario Cuomo mluvil k beznaději na
neviděných místech. Andrew nabídl jen ozvěnu vybledlého jména a politiku
minulosti.
Ohromující
vítězství Zohrana Mamdaniho, skutečné politické zemětřesení,
signalizuje, že demokratická základna v tomto klíčovém městě požaduje
něco radikálně odlišného. Odmítá opatrné kalkulace, které vedly k
národnímu ponížení v roce 2024. Přijímá politiku odvážné, ba až rušivé
změny. Vrcholná, téměř tragikomická ironie spočívá v tom, že poučení
bylo částečně získané pozorováním taktiky největšího strašáka tohoto hnutí.
Mamdani využil energii performativnosti, sílu nesplněných tužeb a
rezonanci ekonomické křivdy – nástrojů vypilovaných Trumpem – ale
nasměroval je k vizi kolektivního povznesení a sociální demokracie.
Podle
mého osobního názoru je Mamdani příliš velký demagog, je velmi zkušený v
sebemarketingu, stejně jako většina „influencerů“ jeho generace.
Prezidentem Spojených států se stát nemůže, protože se nenarodil na
americké půdě. Dokáže však upoutat pozornost mladších voličů, věčných
rebelů a médií, společenských i tradičních. Ví, jak si hrát s
veřejností, jak říkat to, co chtějí slyšet, jak používat správnou
intonaci a mimiku, vše je velmi umělé a profesionalizované, nikoli
autentické. Jeho sliby jsou často fantazie, které nelze proměnit ve
skutečnost, jak je v postmoderní politice běžné, ale hodí se do role,
kterou demokratická strana zoufale potřebuje, někoho, kdo umí říkat věci
tak, aby se lidem snadno, emotivně a ostře dostaly do hlavy.
V
prohlubujícím se stínu Trumpova druhého mandátu, kde se demokratické
normy zdají stále křehčí, New York hodil rukavici. Zvolil si outsidera s
vizí považovanou za radikální, vsadil na to, že příslib
spravedlivějšího města, jakkoli těžko dosažitelný, stojí za boj. Bitva o
duši New Yorku, a možná i náznak budoucnosti Demokratické strany, se
nyní odehraje ne v tichých chodbách establishmentu, ale v hlučných,
náročných ulicích, které Mamdani slíbil procházet.
Autokrat v Mar-a-Lago si již brousí nože. Příběh těchto dvou měst – a těchto dvou Amerik – je stále zřetelnější.
461
Diskuse