Ano, Miladu Horákovou zavraždili komunisté – a musíme to říkat nahlas
27. 6. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
5 minut
Vážně
mě znepokojuje snaha předstírat, že kdyby v Československu nebyl
komunistický režim pod vedením Sovětského svazu, Milada Horáková by
stále visela. To je takový revizionismus dějin, že mě z toho bolí
žaludek. Milada Horáková. "Zavražděna komunisty". Absolutně zavádějící, lživý ideologický plakát | 27. 6. 2025 | Britské listy Odmítnutí
veřejného užívání formulace „Zavražděna komunisty“ jako údajně
ideologicky nebezpečné či „naprosto zavádějící“ není výrazem snahy o
historickou přesnost, ale spíše symptomem neochoty pojmenovat
zodpovědnost, uznat existenci pachatelů a uchovat morální jasnost ve
veřejné paměti. Tento výrok není zjednodušením, ale naopak přesným a
oprávněným shrnutím historické skutečnosti.
(Pozn. JČ: Fabianem Golgem výše kritizovaný článek nikde netvrdí, že by byla Milada Horáková popravena, i kdyby v Československu nebyl komunistický režim pod vedením Sovětského svazu. Ani ten článek nesnímá individuální vinu osob, kteří se na odsouzení a popravě Horákové přímo podíleli. Kritika známého českého sebeviktimizačního argumentu, "To my nic, to komunisti" je zcela oprávněná.)
1. Specifická agentura: Proč je „komunisty“ přesné
Tvrzení,
že Milada Horáková byla „zavražděna komunisty“, není metafora ani
demagogie – je to historický fakt. Byla zatčena, postavena před
zmanipulovaný soud, odsouzena a popravena v roce 1950, a to
komunistickým režimem, řízeným tehdy vedením Komunistické strany
Československa (KSČ) v čele s Klementem Gottwaldem. Celý proces proběhl
pod přímým vlivem stalinského Sovětského svazu, podle předem
připraveného scénáře a za účasti sovětských poradců.
Slovo
„komunisty“ zde neodkazuje na anonymní masu, ale na konkrétní strukturu
moci – členy strany, bezpečnostní aparát, ideologické komisaře a
politické kádry, kteří byli nositeli a vykonavateli moci. Nešlo o
nahodilý čin systému; šlo o záměrný, ideologicky motivovaný akt
politické vraždy.
Jakékoli
oslabení tohoto označení – například výrazy typu „režim“ nebo „doba“ –
mlží historickou odpovědnost. Horáková nebyla popravena vinou
„nepříznivých okolností“ nebo „národní nálady“, ale konkrétními lidmi,
jednajícími z pozice moci v souladu s komunistickou ideologií.
2. Problém kolektivní viny
Argument,
že vinu nesou „všichni“, že „to byla celá společnost“, jak někdy tvrdí i
renomovaní historici, je sice lákavý v akademické debatě, ale morálně i
analyticky nebezpečný. Rozplývá rozdíl mezi pachatelem a obětí, mezi
aktivním vykonavatelem zla a pasivním spolupracovníkem, či mezi těmi,
kdo měli moc, a těmi, kdo byli jejími oběťmi.
Ano,
československá společnost nesla díl odpovědnosti za nástup totality –
podporou komunistů v roce 1946, mlčením po roce 1948, oportunismem v
období normalizace. Ale to nijak nezbavuje konkrétní pachatele jejich
přímé odpovědnosti. Milada Horáková nebyla popravena svými sousedy –
byla zavražděna rozhodnutím komunistického soudu, pod vedením
stranických kádrů, se souhlasem nejvyšších představitelů KSČ.
Zamlčování
této přímé odpovědnosti a přenášení viny na neurčitý celek („národ“,
„společnost“, „doba“) je morální relativizace, která paradoxně nevede k
hlubšímu pochopení, ale k alibismu.
3. Jazyk paměti versus jazyk historiografie
Je
nutné rozlišit mezi jazykem veřejné paměti a jazykem odborné
historiografie. Pamětní desky, pomníky nebo veřejné plakáty nejsou
akademickými články – nejsou určeny k postmoderní dekonstrukci, ale k
uchování historické paměti, identity a morální orientace.
Formulace
„Zavražděna komunisty“ plní tuto roli přesně. Neslouží ke zjednodušení,
ale k připomenutí konkrétní historické skutečnosti: že byla zavražděna
politickým režimem, jehož základní identitou byla komunistická
ideologie.
Námitka, že jde o
„propagandu“, neobstojí. Pokud je připomenutí pravdivého historického
faktu považováno za politickou manipulaci, pak je samotný pojem
historické pravdy vážně ohrožen. Žádná demokratická společnost nemůže
žít bez schopnosti pojmenovat své vlastní zločiny a pachatele.
4. Historická pravda a politické zneužití
Ano,
jakýkoli historický fakt může být politicky zneužit. Ale to není
argument proti jeho vyslovení. Pouze lživé nebo překroucené interpretace
by měly být odmítány – ne však pravdivá tvrzení. Pokud extrémisté
používají skutečnost vraždy Milady Horákové k podpoře svých
ideologických agend, řešením není mlčet o pravdě, ale vystupovat proti
lžím a zneužití pravdy.
Zpochybňování
této fráze kvůli jejímu domnělému „antikomunistickému“ tónu vyznívá
spíš jako pohodlné gesto intelektuální neutrality. Jenže neutralita ve
věcech zločinů není ctností – je to selhání morálního postoje.
5. Riziko nového relativismu
Časté
argumenty, že „historie je komplexní“, „nelze mluvit černobíle“ nebo
„každý má svou pravdu“, jsou jistě platné v akademických debatách. Ale v
otázkách morálního odsouzení zločinů nemohou být zneužívány jako štíty
proti jasnému pojmenování viny. Pokud režim – jakkoli komplexní –
úmyslně zlikviduje člověka skrze zmanipulovaný proces, je třeba tuto
vinu jasně pojmenovat.
Byla
to strana, byla to ideologie, byli to konkrétní lidé – komunisté –
kteří ten zločin vykonali. A společnost, která se bojí toto říci nahlas,
rezignuje na paměť i spravedlnost.
Vražda
Milady Horákové byla politickým zločinem spáchaným komunistickým
režimem. Tato skutečnost musí být veřejně připomínána – jasně, důrazně a
bez alibismu. Pokud nemůžeme pojmenovat pachatele, nemůžeme se nikdy
plně postavit za oběti. Pokud demokratická společnost nedokáže
srozumitelně říci, kdo nesl vinu, podkopává tím vlastní základy.
Formulace „Zavražděna komunisty“ není propaganda. Je to historická pravda. A je to morální závazek.
300
Diskuse