V uprchlickém táboře Džabalia moje sestra už nemůže dál. Co bude třeba udělat, aby tato noční můra skončila?

21. 10. 2024

čas čtení 6 minut
 
Pokaždé, když si myslím, že v Gaze už nemůže být hůř, tak je. Ale tak to dopadá, když svět zavírá oči před krutostí

Moje rodina je uvězněna v uprchlickém táboře Džabalíja, namačkaná na ploše ne větší než 1,4 km2 s více než 119 000 dalšími uprchlíky, přičemž izraelské tanky jsou rozmístěny pouhých 500 metrů od ní. Jsou obklíčeni - nad nimi se neustále vznášejí drony, v každém koutě sedí odstřelovači a neustále je pozorují. Je to horší než noční můra, horší než dystopická fikce. Moji rodiče, sestra s rodinou a tři bratři se svými rodinami už několik dní neopustili svůj dům, s výjimkou několika zoufalých, děsivých pokusů najít vodu. Jednou se jim jen díky štěstí podařilo nějakou sehnat. Jindy čekali ve frontě více než osm mučivých hodin, jen aby  voda došla dřív, než se dostali na řadu, píše Ahmed Najar.

Pokaždé, když s nimi mluvím - každých pár dní, když mám štěstí a podaří se mi dovolat -, slyším, jak jim strach svírá hlasy, jak jejich hrůza prosakuje do telefonu. Žijí v pekle. Bombardování neustává, výbuchy otřásají zemí pod jejich nohama. Ve čtvrtek izraelské údery zabily 28 lidí včetně dětí ve škole v Džabalíji. Pokaždé, když se něco takového stane, říká mi rodina, jsou výbuchy tak ohlušující, že mají pocit, jako by se trhala sama země. Je to neustálý, násilný útok a oni netuší, kam dopadne další úder. Nevědí, který sousedův dům bude srovnán se zemí příště, ani jestli se kolem nich nezhroutí jejich vlastní. Jsou uvězněni ve svém domě, sžírá je strach, že mohou být každou chvíli zabiti, a jejich skromné zásoby jídla a vody se tenčí. Bojí se, že tato noční můra, toto obléhání, nikdy neskončí, že budou ponecháni napospas hladu, bombardováni do ztracena, aniž by jim někdo přišel na pomoc.

 

Před několika dny jsem mluvil se svou sestrou v uprchlickém táboře Džabalíja. Propukla v pláč a řekla mi, že už to nemůže vydržet, že chce prostě umřít. Celé dny hledala základní léky - paracetamol, ibuprofen -, ale nic nebylo k sehnání. Je vyčerpaná, vyčerpaná až do morku kostí a dosáhla bodu zlomu. A co jsem jí mohl říct po telefonu, tisíce kilometrů daleko, v bezpečí svého domova v Londýně? Musela jsem zadržovat vlastní slzy, nutit se, abych zněla silně, abych ji ujistila, že to bude v pořádku, že se to zlepší. Ale v hloubi duše vím, že jí lžu a že se to možná vůbec nezlepší. Věci se nezlepšily už celá desetiletí. Jen se zhoršily. Člověk by si myslel, že když hrůza dosáhne takové úrovně, nemůže být hůř - ale vždycky je.

Po izraelských úderech, které nyní dopadají na Džabalíju, jsem si myslel, že už to nemůže být horší - dokud jsem minulý týden nesledoval rozhovor s Gáborem Maté, židovským odborníkem na traumata a člověkem, který přežil holocaust. Jeho slova mě zasáhla jako rána do břicha. Mluvil o tom, že když zbytek světa zavírá oči před krutostí, je to ještě horší. Ta myšlenka mě děsí. Děsí mě, protože vidím, jak se historie opakuje. Už jsme viděli Palestince upálené k smrti. Co se ještě musí stát, aby se svět začal zajímat? Čeho ještě musí být Západ svědkem, aby přestal vyzbrojovat Izrael? Zdá se, že nic není dost hrozné na to, aby svět toto šílenství zastavil.

Mé rodině, stejně jako mnoha dalším v Gaze, došly možnosti, jak přežít. Došla jim naděje, došly jim možnosti, jak se s tím vyrovnat. Snaží se prostě zůstat naživu, vydržet co nejdéle, ale jak dlouho to ještě mohou vydržet? Co ještě mohou dělat? Můj synovec řekl: „Je to jako soudný den. Lidé utíkají různými směry a při běhu se navzájem srážejí a zdá se, že nikdo neví, kam běží.“ A co mohu dělat já z Velké Británie, když bezmocně sleduji, jak moje rodina trpí, nemohu se k nim dostat, nemohu je ochránit? Každé ráno se probouzím s hrůzou z nejhoršího, děsím se, že právě dnes mi možná zavolají - v den, kdy se dozvím, že se jim něco stalo, že jsou pryč. Cítím se naprosto bezmocný, pronásleduje mě myšlenka, že moje rodina může být další na řadě, že mohou být zabiti a já s tím nebudu moci nic udělat.

I tady v Londýně žiji v neustálém strachu. Vidím, jak britská vláda podporuje tuto rozvíjející se genocidu, a to mě naplňuje nevolností, kterou nedokážu popsat. Jak mohou být tak lhostejní k životům lidí, jako jsem já? Jak mohou přihlížet této hrůze a nic nedělat? Jak mohou dál vyzbrojovat Izrael, jako by životy mé rodiny nic neznamenaly? Jak může svět nečinně přihlížet tomu, jak jsou Palestinci zabíjeni, jak jsou upalováni zaživa, jak hladoví, jsou bombardováni a drceni?

Co se to stalo se světem? Kam se poděl náš smysl pro spravedlnost, slušnost, základní lidský soucit? Kolik utrpení bude muset palestinský lid ještě snášet, než svět řekne „dost“ a konečně zakročí, aby to zastavil? Kolik dětí ještě musí zemřít, než se svět začne zajímat?

Mám strach o svou rodinu. Mám strach o všechny Palestince. Bojím se o lidstvo, protože pokud dovolíme, aby to pokračovalo, pokud se budeme dívat, jak je celý národ ničen, jakou máme naději? Co to vypovídá o nás, o našem světě a o budoucnosti našich dětí? Pokud to nedokážeme zastavit, pokud nedokážeme požadovat spravedlnost a ukončení tohoto utrpení, pak jsme selhali - nejen Palestinci, ale celé lidstvo.

    Ahmed Najar je finanční a politický analytik a dramatik.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
1568

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2024