Místo piva v hospodě panák v plastu v parku

5. 10. 2023 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty

Ceny služeb u nás od roku 2019 vzrostly o 60 procent, zatímco v celounijním průměru to bylo pouhých procent 16. Když se konfrontujeme s tímto nepoměrem v abstraktní řeči čísle, přijde nám to nepatřičné, snad až skandální. V běžném životě se s ním smiřujeme, už pro nedostatek přímého srovnání, o poznání lépe. Otřepaná pravda, že východní mzdy máme „kompenzovány“ západními cenami, platí i v tomto případě. A nejde jen o ceny mobilních operátorů nebo bankovní poplatky, které jsou patrně neodstranitelným pomníkem našeho spotřebitelského fatalismu. Poslední roky se růst cen výrazně týkal restaurací. A to nejen těch ve velkých městech, kde se více méně zdražovalo souběžně s růstem platů. Dramaticky rostly hlavně ceny na venkově, a to zdaleka nejen v okolí velkých měst, které bylo, ať již trvale nebo dočasně, kolonizováno měšťáky. Kdysi platilo, že když jste vyrazili do vesnice vzdálené dvě stě kilometrů od Prahy, kde máte chalupu po babičce, v místní restauraci jste si před dětmi mohl, i se svým podprůměrným pražským příjmem, aspoň chvíli hrát na granda. To už ale dneska není pravda. I když některé základní potraviny se na venkově drží znatelně pod pražskými cenami, řada jiných se jim cenově blíží, a ceny v restauracích se v podstatě neliší.

Bodem obratu byl podle všeho covid, kdy se v průběhu dvou let dramaticky zvýšil vnitřní turismus. Lidé z bohatších měst se rozeběhli poznávat český venkov a přinesli s sebou i svoji cenovou hladinu. Po krátké mezihře pak přišla válka na Ukrajině, rostly energie a ceny potravin, a tak restaurace znovu zdražovaly, tentokrát spíše z donucení. Růst cen energií se sice zastavil, ale žádné zlevňování se samozřejmě nekonalo a konat nebude. Jednou zvýšené ceny se nesnižují téměř nikdy, jako železný zákon platí, že cenová hladina zná jedině příliv.

Pražské ceny ovšem neznamenají pražské příjmy, táhlo mi hlavou, když jsem v jednom severočeském městě žvýkal smažené žampiony za sto sedmdesát korun. Kamenem úrazu totiž samozřejmě nejsou potřeby pražských výletníků, ale dorovnávání pražských cen venkovem, kde se příjmy pohybují hluboko pod těmi v Praze a dalších velkých městech. V tom jen sotva lze vidět žádoucí projev stírání rozdílu mezi městem a venkovem. Podobně jako v případě cen potravin přitom není úplně snadné ukázat prstem na toho, kdo je za růst cen zodpovědný. Všechno se jeví jako neosobní mechanismus, kterému se nedá vzdorovat. 

Krom zmíněného spotřebitelského fatalismu, mě však na celé věci zneklidňují i obavy o osud hospody. V Praze je možná příběh o tom, jak se u piva setkávají všechny sociální skupiny, aby probrali život, vesmír a vůbec, už dekády spíš mýtem, na venkově to tak ale pořád často funguje. S ohledem na zdraví, míru alkoholismu u nás a sociální patologie, které k němu patří, není snadné odmítnout označit zvyšování cen v hospodách za v podstatě chvályhodné. Ve skutečnosti ale znamená, že spousta lidí místo socializovaného pití piva v hospodě přesedlává na osamělé pijáctví jednorázových panáků doma, případně před místní večerkou. Namísto hospodské kultury, která se vším dobrým i špatným patří k české identitě, a hraje tak důležitou roli třeba v díle Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala nebo Karla Pecky, se rozmáhá pití spíš v duchu románu Venědikta Vasiljeviče Jerofejeva Moskva-Petušky. Což přes kvality Jerofejevovy poémy není rozhodně dobrá zpráva.

3
Vytisknout
4690

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2023