Británie: Děti vraždí děti

5. 10. 2023

čas čtení 15 minut
V roce 2021 bylo v Británii odsouzeno 101 dětí ve věku od 12 do 17 let za vraždu svých vrstevníků. Vzájemné zabíjení dětí nožem v britských městech je epidemie zločinnosti, kterou skoro nikdo neřeší. V těchto dnes se konal výroční sjezd Konzervativní strany v Manchesteru. Zabýval se blbostmi. Tímto závažným problémem nikoliv:



Reportérka: Osmnáctiletý Jack Woodley, byl právě dost starý na to, aby už přemýšlel o odstěhování se od rodičů, ale dost mladý na to, aby si užíval na pouti, dost mladý na to, aby stále telefonoval své matce a prosil ji o další peníze na ještě jednu jízdu. Je to naposledy, co slyší jeho hlas. Téhož večera Jack v nemocnici umírá. Na cestě domů ho přepadla parta deseti lidí, kteří ho surově zbili a dvakrát bodli. Jedno z nich se mu stalo osudným.

Reportérka: Osmnáctiletý Jack Woodley, byl právě dost starý na to, aby přemýšlel o odstěhování se od rodičů, ale dost mladý na to, aby si užíval na pouti, dost mladý na to, aby stále telefonoval své matce a prosil ji o další peníze na ještě jednu jízdu. Je to naposledy, co slyší jeho hlas. Téhož večera Jack v nemocnici umírá. Na cestě domů ho přepadla parta deseti lidí, kteří ho surově zbili a dvakrát bodli. Jedno z nich se mu stalo osudným.

\Matka Zoe McGillová: Tohle je teď můj život. Ale jsem tu - na hřbitově - 24 hodin denně. To je jediný způsob, jak se s tou neustálou bolestí vyrovnat.

Reportérka:  Po dvou letech to není jen brutalita Jackova zabití, která Zoe ochromuje. Ale také skutečnost, že ti, kdo ho zabili, byli sami ještě děti. Deset chlapců, nejstaršímu bylo sedmnáct, nejmladšímu teprve čtrnáct. A tak jsme je u soudu sledovali každý den procesu.

Zoe McGillová: Lékaři vypovídali. Myslím, že tam bylo 100 a něco zranění během pár minut nebo vteřin. Měli problém vůbec podat důkaz,  že to bylo 10 dětí, které to udělaly, které udělaly ta zranění.

Reportérka: Co jste si myslela o tom, že lidé, kteří zabili vašeho syna, byly děti?

Zoe McGillová: Nemohla jsem tomu uvěřit. Byli takhle malí v té době, myslím, že spousta z nich dosahuje teď osmnácti let. A přitom to byly jen děti. A já si vzpomínám, že jsem si říkala co? Co je na světě tak špatně, že děti mají pocit, že mají potřebu tohle dělat.

Reportérka: Ale zatímco Zoe nemá s dětskými vrahy soucit, zoufale se snaží o nějaké pochopení. Bez něj se podle ní nic nezmění. Požádala o naše natáčení u Jackova hrobu, aby ukázala realitu násilí, které ničí opravdu mladé lidi a kterou páchají mladí lidé.

Zoe McGillová:  Než Jack zemřel, kdybych něco takového slyšela, měla bych pro to soucit, ale žít to je něco úplně jiného. Celý můj život. Je to prostě, víte, je to pryč.

Reportérka:  Děti, které zabily Jacka, patří k rostoucí kohortě. Z údajů, které analyzoval Channel 4 News, vyplývá, že počet mladých lidí odsouzených za vraždu za posledních deset let prudce vzrostl. Počet vzrostl z 56 v roce 2012 na 96 v loňském roce, přičemž v roce 2021 bylo zaznamenáno rekordních 101 případů. A počet dětí ve věku 12 až 17 let s rozsudkem za vraždu se za posledních pět let zčtyřnásobil.

Jak chcete pochopit širší souvislosti, když neposloucháte druhou stranu.

Tato žena  říká, že její syn je druhou polovinou příběhu o násilí mezi mladými lidmi, kterou je třeba vyslechnout, pokud je nějaká šance zastavit zabíjení. Požádala o zachování anonymity kvůli výhrůžkám rodině. Její syn si odpykává více než 20 let ve vězení za vraždu teenagera. Říká, že s hrůzou sledovala, jak se nejprve stal obětí násilí, při útoku byl pobodán a později se stal pachatelem.

Reportérka: Řekněte mi, jaký to byl okamžik, když jste to slyšela.

Žena: Vzpomínám si jen na to, že v mém životě všechno zrudlo. Viděl jsem, že stěny v mém pokoji jsou jakoby pokryté krví, a měl jsem pocit, že jsem pokrytá strachem.

Reportérka:  Samozřejmě že váš syn musí převzít odpovědnost za to, co udělal. Ať už byl na začátku obětí, nebo ne, co těm lidem říkáte?

Žena:  Já a můj manžel jsme se rozhodli, že se předáme policii. Protože jsme nevěděli nic o podrobnostech, ale řekli jsme, co se ten den dělo. Pokud se na tom nějak podílel, bude to muset odpykat.

Reportérka: To muselo být velmi těžké.

Žena:   Nesmírně, ale bylo to správné, protože někdo přišel o život. A s matkou opravdu soucítím dodnes, při každém dalším případu pobodání se to stane. Otevírá to pro mě ránu.

Reportérka: Proto nyní pracuje v rámci systému trestního soudnictví a snaží se zlepšit pochopení toho, jak se děti a mladí lidé zapojují do násilí.

Myslíte si, že celá tato problematika násilí ze strany mladých lidí a vůči nim je pro vládu dostatečnou prioritou?

Žena:  Vůbec ne. Ale jakmile se to začne dotýkat dětí   poslanců a ministrů, pak se to stane prioritou.

Reportérka:  Naprosté plýtvání životy na obou stranách je běžné.  Složitější otázkou je, zda lze zastavit rostoucí počet zabíjení nebo zabíjených dětí a mladých lidí. Samozřejmě, že v různých případech existují různé faktory, ale v některých případech existují důkazy, že násilné smrti dětí se odbornícik nejen obávali, ale předvídali ji. Z přezkumů ochrany dětí, které se zabývají úmrtími dětí a příležitostně i životy dětí, které zabily nebo ublížily jiným, vyplývá, že riziko pro některé děti je často známé. Jejich   jména, která nejsou zveřejněna, aby byla chráněna identita dětí, které nebylo možné ochránit před násilím v jejich životě.

Archie byl dítě, které autoři ochranných opatření dlouho znali. 30. V únoru 2018 na konferenci o ochraně dětí účastníci uvádějí, že Archie byl ohrožen tím, že někoho zabije nebo bude zabit. O tři měsíce později je patnáctiletý Archie mrtvý, zabil ho jiný patnáctiletý chlapec. A v červnu letošního roku proběhlo ochranné přezkoumání života dítěte N a dítěte O. Zaznamenalo pochmurné podobnosti v jejich dětství. Zanedbávání, vystavení domácímu násilí, zneužívání návykových látek rodiči...

Pouliční lékaři, charitativní organizace založená studenty medicíny, učí děti, co dělat, když někoho pobodají. Vyplývá z toho, že násilí je nevyhnutelné, ale spíše jde o přijetí reality pro některé mladé lidi.
Správně je rozhořčení  o obětech, dětských obětech, mladých lidech, kteří jsou oběťmi, ale pachateli.

Lucia Russellová, Pouliční lékaři:  Pokud s nimi mluvíte, pokud zjistíte něco o jejich životě, jsou pachateli z určitých důvodů, a dokud to nepochopíme, nedostaneme se dál. A myslím, že rozhořčení musí být na obou stranách, ale musíme pochopit, že to není proto, že chceme být na pachatele hodní. Je to proto, že chceme, aby se tato čísla drasticky snížila.

Reportérka: Zoe si zoufale přeje, aby se tato čísla snížila, aby se snížilo plýtvání životy dětí a mladých lidí, kterým není dovoleno zestárnout.

Co vám na  chybí po Jackově smrti? 

Zoe: Ohh všechno. Vždycky jsem mu nadávala, protože pořád vtipkoval a nebral život vážně. Myslím, že se někdy cítím provinile, protože jsem mu samozřejmě pořád něco vyčítala a říkala jsem mu, ať dospěje. Nevěděla jsem, že by tu šanci nedostal.

Reportérka:  Z Brixtonu v jižním Londýně přichází pastorka Lorraine Jonesová, bojovnice za mládež, která přišla o svého syna Duana poté, co byl napaden, když chránil jinou osobu. A ze sjezdu Konzervativní strany v Manchesteru tu mamé Anne Longfieldovou, bývalou ministryni pro děti, před chvílí jsme se dozvěděli, že probíhá vyšetřování vraždy poté, co byl dnes odpoledne v Brixtonu nedaleko vašeho bydliště nalezen dvaadvacetiletý muž s bodnými ranami. Pastorko Lorraine, je téměř neuvěřitelné, že v době, kdy s vámi domlouváme rozhovor, došlo ve vaší oblasti k dalšímu pobodání.

Lorraine Jones: Taková je realita a naléhavost. V níž žijeme, Jackie, jak jste řekla. Jsem tady, abych o tom mluvila. O velké potřebě, kterou máme. A přišli jsme o dalšího syna, o dalšího syna. Byl zabit. Policejní stan je tu za mnou, další z našich mladých lidí leží na ulicích Londýna. Je to výjimečný stav a víte, slyšela jsem tu paní, která mluvila předtím, a ta mluvila o pachatelích. Tihle jsou ti nejzranitelnější a nejnemocnější. Pokud je můžeme podpořit, pokud s nimi můžeme pracovat. Pak to všechny odradí. Vraždy a zabíjení. Musíme  řešit tento stav nouze.

Reportérka: A přitom je to často jeden z nejhůře přijatelných argumentů v tom všem, že? Víte, dnes se díváme na naše čísla, která ukazují, že počet dětí ve věku 12 až 17 let odsouzených za vraždu se za posledních deset let zčtyřnásobil.  Jak jsme se sem dostali, že?

Lorraine Jones: Není to zas tak složité.   Přístup glasgowského veřejného zdravotnictví je něco, co se osvědčilo. Potřebujeme ho tady. Přístup veřejného zdraví, jsou to ti nejzranitelnější, kteří to dělají. Spolupracuji s řadou škol a školy procházejí drastickými změnami. Potýkají se s finančními problémy. Moje organizace, dynamika pracovala se skupinou, tam byly 11 a 12 leté děti za poslední čtyři roky, ale teď  jim bylo řečeno, že teď už nemohou chodit, protože nejsou žádné finanční prostředky. Teď, když máme snížení služeb, aktivit pro tyto mladé lidi, hovoříme o těch dětech Vždyť nejmladšímu, který chodí s nožem, je sedm let. Když jim omezíme služby, jak je budeme vychovávat?

Reportérka: Anne Longfieldová, během šesti dnů jsme byli svědky ubodání tří teenagerů, před pár týdny čtrnáctiletého v Manchesteru, nedaleko místa, kde jste dnes na sjezdu Konzervativní strany. Lorraine Jonesová říká, že jde o výjimečný stav. Je to tak? O čem se na konferenci mluví a mluví o tomhle ministři?

Anne Longfield: Ano, rozhodně. Je to stav nouze. Je to krize a děje se to na očích. A právě když o tom referujete, přicházejí v tuto chvíli další. Každý den mi přicházejí do schránky další zprávy, násilí ukončuje mladé životy a ničí rodiny. Ale na této konferenci se o tom nediskutovalo. Mělo by to být předmětem zájmu nás všech a mělo by to být na této úrovni naléhavosti, protože je to řešitelné. Ale musí se to řešit a první je uznat úroveň naléhavosti, uspořádat mimořádná zasedání vlády, požadovat tuto úroveň pozornosti od celé vlády a získat na to prostředky, protože mladé životy byly ukončeny, jak o tom mluvíme, a to je něco, co by nás mělo všechny zničit.

Reportérka:  Pastorko Jonesová, vy kroutíte hlavou, skoro máte slzy na krajíčku.

Pastorka Jonesová: Ano, protože. Potřebujeme akci, Jackie. V roce 2014 jsem přišla o syna.  Nebyl jsem přivedena k jednacímu stolu. Je nás tolik, kteří jsme v řadách občanů a tvrdě pracujeme. Nikdo s námi nemluví. Kdo nás poslouchá? Vidíme, jak se v našich komunitách staví billboardy a různé věci. Nádherné byty.  Premiér by sem měl přijet. Potřebujeme ministryni školství. Potřebujeme, aby přišli do našich sídlišť, vyslechli si nás tady, pocítili, čím procházíme. Máme tu mladé životy, které končí. Kolik toho ještě sneseme? Potřebujeme pomoc a činy mluví hlasitěji než slova.

Reportérka: Anne Longfieldová, jste na konferenci s premiérem. Slyšíte Lorraine Jonesovou? Někdo, kdo před lety přišel o syna a kdo se už léta neúnavně snaží mladým lidem pomoci. Jaký by měl být vzkaz Rishimu Sunakovi? Poslouchá vás? Slyší? Proč to on a vláda nevnímají jako stav nouze, jak ho tam popisuje Lorraine Jonesová?

Anne Longfield: No, na to nemám odpověď, protože mi přijde naprosto nepochopitelné, jak někdo může nevidět, že jde o stav nouze, a máte premiéra, který teď předkládá heslo, které se týká velkých rozhodnutí pro budoucnost. Tito mladí lidé nemají budoucnost a tyto rodiny se bojí o své děti. Noc co noc s tím souhlasím. Pan premiér by měl ze sjezdu  odejít a měl by navštívit některé obce, promluvit si s rodinami, které byly zničeny, a promluvit si s mladými lidmi. O tom, jak se cítí ohledně míry násilí a hrozeb, pod kterými se cítí, musíme se podívat na podporu, která je pro mladé lidi, aby je podpořila, aby uspěli a zajistila dětem, že se udrží ve škole, že skutečně dostanou podporu, kterou potřebují, a že dostanou pracovníky s mládeží a mentory, ke kterým mohou vzhlížet, aby je inspirovali. A místa, kam mohou jít. Oni vlastně nežádají moc, ale nejsou v současné době na žádné agendě, pokud jde o násilí mládeže a tak to musí skončit.

Lorraine Jones: Jen velmi stručně. Myslíte si, že se dostatečně oceňují životy malých dětí, které jsou nejvíce zasaženy a ovlivněny násilím? Vůbec ne. A nejnebezpečnější je, Jackie, že tyto děti jsou naše budoucnost. Jsou to naši budoucí vůdci. A pokud do nich nebudeme investovat, pokud je nebudeme milovat a vychovávat, jakou budoucnost máme? A není to žádná věda. Jsou ti poslanci v parlamentu lidmi? Je to výjimečný stav. Vidíte, co  se děje? Jak to bude za dalších deset, dvacet let?

Reportérka: Pastorko Lorraine a Anne Longfieldová, děkujeme vám oběma, že jste se k nám připojili.

0
Vytisknout
2544

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2023