Nemilosrdnost jako ctnost?

10. 10. 2023 / Karel Dolejší

V Rozpravě o prvních deseti knihách Tita Livia (1531) se Niccolò Machiavelli kromě jiného zabývá otázkou, proč války v antice bývaly mnohem tvrdší a nesmiřitelnější než konflikty jeho doby.

Machiavelli logicky poukazuje na fakt, že v antice v zásadě neexistoval pojem milosrdenství. Poraženého tak čekala buď potupná smrt, nebo zotročení - v nic jiného doufat nemohl. Proto tedy každý i v naprosto beznadějné situaci bojoval až do konce, aby se takovému osudu pokud možno do poslední chvíle vyhnul. Koneckonců bylo lepší a znamenalo méně utrpení padnout ve válce, než se nechat zajmout.

Úvahy klasika jsou bohužel plně aktualizovány současným konfliktem v Gaze. Tím spíše, že zde vidíme naprostou absenci jakéhokoliv milosrdenství na obou stranách.

O víkendu svět oběhly děsivé záběry nemilosrdného vraždění civilistů hamásovskými hrdlořezy. V současnosti však před připravovanou izraelskou pozemní invazí do Gazy sledujeme obdobnou bezohlednost v podobě plošného bombardování celé palestinské enklávy. Prostoru, kam byly už včera zastaveny dodávky potravin, vody a elektřiny pro 2,2 milionu lidí. Z nich nějakých 40 000 tvoří ozbrojenci Hamásu a dalších palestinských ozbrojených frakcí. Ostatní je možná podporují, nebo skrytě jim oponují - každopádně se ale nejedná o kombatanty.

Hamás ovšem při plánování svého výpadu musel 100 % počítat právě s takovýmto vývojem. Zjevně mu naprosto nezáleží na tom, kolik Palestinců nakonec zemře pro 15 minut slávy politického vedení Hamásu, které vše sleduje z katarského exilu.

Ještě okatější je ovšem bezohlednost izraelského politického vedení, které v posledku vydává rozkazy ozbrojeným silám, vůči stovkám unesených rukojmí držených v Gaze jako živé štíty. Plošné nálety zjevně neberou nejmenší ohledy ani na životy těchto lidí. Životy izraelských vojáků a civilistů, v mnoha případech ale také zahraničních civilistů.

Jestliže vládnoucím likudnikům sledujícím výhradně starozákonní pomstu vůči nepříteli nezáleží ani na životech svých vlastních lidí, jaké asi praktické ohledy od nich můžeme očekávat vůči palestinské populaci, která má naprosto minimální šance přesunout se do bezpečného prostoru, nemluvě ani o opuštění celé obklíčené enklávy?

Projev milosrdenství vůči bezmocným, ale také vůči poraženému nepříteli, který již nepředstavuje nebezpečí, patří k nejzákladnějším základům oné "křesťanské civilizace", kterou se takzvaní konzervativci kolem nás neustále ohánějí. Nehledě na osud idealistického projektu "mezinárodního řádu založeného na pravidlech", který vznikl v polovině 40. let minulého století.

Opakuji: Jděte se vycpat svěceným senem s "ochranou tradiční rodiny". Pokud se prohlašujete za křesťany, ale milosrdenství vám nic neříká, není o čem diskutovat.

Jen ubožáci a neználkové si mohou myslet, že milosrdenství vůči bezmocným představuje nějakou "slabinu", kterou si údajně "nemůžeme dovolit", zejména pokud se vede válka. Dějiny Západu, jak ho známe dnes, nabízejí nespočet příkladů, že tomu vždy bylo přesně naopak. A týká se to dokonce i neslavné historie evropského kolonialismu, který ke každému Pizarrovi měl vždy nějakého Bartoloméa de las Casas.

Je teď jen a jen na Izraelcích, aby si po prodělaném šoku znova promysleli, zda chtějí nadále podporovat rozchod s univerzalistickým a prozápadním odkazem Aškenázských Židů, nebo si naopak vyberou opuštění starozákonní politiky pomsty reprezentované Netanjahuovým Likudem a ortodoxními ultrapravičáky.

Pokud si ovšem zvolí to první, bude nadále marné a zbytečné v Evropě a Severní Americe pokřikovat, že prý jsme povinni je bezmezně podporovat, protože s Izraelem "patříme do stejného civilizačního prostoru".