
"Pelé je nejlepší", aneb když mě Jakeš o Vánocích krmil
25. 12. 2022 / Fabiano Golgo
čas čtení
3 minuty
Byl
to můj první rok života v České republice. A moje první Vánoce. Naučil
jsem se spoustu věcí během těch prvních 11 měsíců, které se velmi lišily
od všeho, co jsem za svých tehdejších 27 let strávených mezi Brazílií a
Spojenými státy poznal, jako například udělat do rohlíku díru na
vložení párku, místo abych ho rozřízl nožem, sledovat televizní zprávy
bez reklamních přestávek, zouvat si boty i na návštěvě u cizích lidí (a
nosit ponožky do sandálů), vypořádat se s některými záchodovými mísami,
které měly první "patro", kde zůstávaly věci, které vypustíte, než je
spláchnete do spodní části, kde je voda, ale netušil jsem, že 26.
prosince je svátek.
Byl jsem zvyklý, že 24. je
den, kdy lidé odcházejí z práce dřív, a 25. je všechno zavřené, ale
26.? Proč? To by nebylo nic víc než zvědavost, kdybych měl doma něco k
jídlu. Ale já neměl. A všechno bylo zavřené. Moje znalost češtiny byla
ještě velmi minimální a já jsem nechápal, co se děje, vždyť byl pátek, tak
proč jsem nemohl najít jediný otevřený obchod nebo restauraci?
Bydlel
jsem v provizoriu na Hanspaulce ve studentském pokoji v něčím velkém
domě, a majitelé odjeli na prázdniny na Pálavu a nechali mě s
přístupem do pokoje jen přes dveře na zahradu. Neměl jsem přístup k
ledničce ani do kuchyně. Takže jsem se musel stravovat venku.
Neměl
jsem lístek, abych skočil do tramvaje a jel do nějaké centrálnější
čtvrti, kde bych našel třeba gyros od cizince, který nedodržoval místní
křesťanské tradice, nebo nějakou hospodu, kde by se podával aspoň
nakládaný hermelín nebo utopenec (při troše štěstí možná i sekaná nebo
dokonce smažený sýr...) A tak jsem šel dál.
Najednou
jsem uviděl staršího muže a oslovil ho, zda neví o nějakém otevřeném
podniku. Zdálo se mi, že ho odněkud znám, ale usoudil jsem, že je to jen
nějaký stařík a že jich hodně vypadá podobně. Když si uvědomil, že jsem
cizinec, pokusil se říct pár slov asi německy, pak pár slov anglicky,
ale nakonec řekl spoustu věcí, kterým jsem nerozuměl, česky. Pochopil
však, že mám hlad. A tak mě mimikou pozval k sobě domů.
Překvapilo
mě, že ten malý člověk páchnoucí levným parfémem bydlí v tak velké
vile. Objevilo se pár dam, které se mračily na jeho rozhodnutí vzít si
do soukromí toho tmavého kluka, ale brzy mi vnucovaly rybí polévku,
která zbyla z předešlých dvou dnů, bramborový salát, kus vánočky a
spoustu cukroví.
Mluvili na mě, jako bych jim
rozuměl. Jen jsem sledoval jejich mimiku a usmíval se, když se
usmívali, usmíval se, mračil se, když se mračili, a tak dále. Jediné, co
jsem dokázal říct, bylo, že jsem z Brazílie a mám hlad.
Když
mě přivedli do obývacího pokoje, z fotek všude kolem jsem pochopil, že
ten pomáhající stařík je Miloš Jakeš. Ale protože jsem si uvědomil, že
je rád, že nevím, kdo to je, zachoval jsem poker face a dělal, že nevím,
kdo to je.
Připravili mi tašku s jídlem a
čajem, abych si ji odnesl domů, a než mě odvedli ke vchodovým dveřím,
řekl Jakeš lámanou angličtinou "Pelé is best".
9269
Diskuse