
Obor sociální práce v roce 2022 padl ještě hlouběji do dna - Dělejme něco!!
27. 12. 2022 / Pavel Veleman
čas čtení
9 minut
Čeká nás rozhodující boj o samou podstatu moderní
sociální práce v ČR, která se mění každým dnem v almužnictví
Bohatí
a chudí žijí v rozdílných světech. Bohatí si myslí, že se
vyřeší chudákovy problémy tím, že mu dají misku rýže..
Bída, to není pouze prázdný žaludek. Bída, to je postavení a
kultura. Chudý člověk je člověk ponížený, ubitý. Nevidí
východisko, nevidí žádnou budoucnost.
(Ryszard
Kapuściński, 2002)
Když
jsem ve svém článku v lednu 2022 předpovídal, že nás čeká
velmi těžký rok nejen v sociální oblasti, netušil jsem - jak
složitý rok 2022 bude.
Válka
na Ukrajině tvrdě zasáhla do všech oblastí našeho života,
avšak hrdinský způsob boje Ukrajinců, mne paradoxně naplnil hrdostí,
že jsem mohl ve svém životě poprvé prakticky vidět, jak menší
národ dokáže čelit okupantům.
Potvrdilo se mi, že kalkulace jakéhosi přežití za cenu ponížení
národa i jedince, který byl v minulém století několikrát
vedoucími politiky v této zemi uplatněn - byl obrovskou chybou,
který si neseme stále v sobě a ovlivňuje to naše chování
zejména v mezních situacích.
Vláda
ČR to měla a má politicky a ekonomicky v tomto roce velmi těžké,
o tom není pochyb. Největším osobním zklamáním je po roce
vládnutí středopravé vlády dnes již jasný fakt, že se opět
pravice vrátila ke svým starým, naučeným kouskům, které drtí
tuto zemi v určitých periodách již více než 30 let.
Na
jedné straně stojí česká vláda na správné straně a chová se
směrem k bratrům a sestrám na Ukrajině dobře (zde je nutné
vyzvednout hlavně klid a státnické chování pana ministra
zahraničí Lipavského).
Na
druhé straně vláda (pokolikáté už od roku 1989) ideologicky
zneužije šílenou válku na Ukrajině jako důvod k svým,
neoliberálním, v jednadvacátém století naprosto překonaným cílům.
Znovu se jí povedlo zmást obyvatelstvo zjednodušením boje "dobra se
zlem" (český politický mainstream na a to rád slyší), ve kterém
musíme něco obětovat ze svého pohodlí. Tedy nejvíce a hlavně
ti nejchudší.
Ne,
opravdu mne nikdo nepřesvědčí, že za skoro největší inflaci v
EU, za obrovské zdražení základních potravin, za nemožnost
zaplatit nájem, za nefunkční systém podpory obyvatel této země v
cenách energií, v exekučním peklu a hlavně v systémově a
personálně rozpadlých Úřadech práce může dnes již jasnými fakty usvědčený strůjce masových vražd civilního obyvatelstva Ukrajiny Putin. Nelidské bestiální vraždy civilistů na Ukrajině má Putin na svědomí, podfinancované Úřady
práce v Česku však ne.
ODS,
TOP 09 a STAN za asistence naprosto personálně nepřipravené KDU-ČSL na funkci ministra práce a sociálních věcí ze dne na den zahodila moderní
sociálního modeluza naprostého mlčení pirátů) u Pirátů, vrátila se k neoliberální strategii a využila tzv. "Šokovou doktrínu" (Naomi
Kleinová).
Vláda se snaží v nynějším sociálním a ekonomickém
ohrožení skoro třetiny obyvatelstva České republiky využít této
chvíle "občanského ochromení k protestu" a zničit
zbytky sociálního státu. Získané zdroje poté přesměruje k vyšší
střední třídě a zejména k jednomu až pětí procentům
nejbohatších obyvatel.
(Pozn. JČ: Podobná situace v Británii vedla v posledních týdnech, i nyní, k rozsáhlým stávkám v mnoha ekonomických sektorech. Stávky budou pokračovat i v lednu 2023 a dál. Britiové protestují proti snižování příjmů v důsledku inflace. Přestože je v Británii inflace "jen" asi 10 procent. V ČR dosáhla inflace skoro 20 procent, ale Češi na sobě nechávají dříví štípat.)
Sociální
politika se v ČR dostala do nejtěžší pozice za
posledních 33 let. Zejména ODS uvalila péči za náhle zchudlé občany na
instituce, které byly nachystány na úplně jinou situaci. Hlavní pilíř pomoci chudým občanům je podle
předsedy vlády Fialy tzv. příspěvek na bydlení. Tato dávka
státní sociální podpory byla však zhruba před 20 lety
koncipována pro nejvýše pět procent nejohroženějších
obyvatel. Dařila se tedy vydávat do roku 2010 celkem bez problémů.
Avšak pak došlo k agresivnímu útoku proti právu municipalit disponovat miliardovými částkami. Ty jim byly odebrány. To předvedla
TOP 09 v roce 2011 za později odvolaného ministra práce a sociálních věcí Drábka a ve
vězení dokonce skončil i jeho náměstek Šiška. Časem se
poroučela celá Nečasova vláda. Rozbité a přetížené Úřady
práce ČR však již nikdo nedal dohromady. A na takto vytunelované
Úřady práce, nyní Fialova vláda přenesla odpovědnost mimo jiné i za výplatu dávek
skoro pro celou třetinu obyvatel ČR. Úřady práce pochopitelně definitivně kolabují.
Kde
jsou ty časy, kdy parlamentní levice s pomocí odborů a sjednocené
občanské společnosti v hnutí ProAlt dokázala zaplnit
v roce 2011 veřejný prostor a vyhnat finanční dravce od sociálních
dávek. Situace je však dnesdaleko atomizovanější než
tehdy. Je toxická, nepřehledná, zdivočelá…
To
vše nahrává neoliberální pravici, populistickému hnutí
miliardáře Babiše i fašizujícím stranám. Když se k tomu ještě
přidá budoucí nový, také spíše ne příliš prosociálni prezident (Babiš, Nerudová, Pavel), situace se zdá být z pohledu sociální
situace této země až tragická.
Opět
byl záměrně použit osvědčený trik všech neoliberálů: Pomoc
je pro nejvíce sociálně postižené občany tak složitá, že je
prakticky neposkytovatelná. Hněv obyvatel se opět přelije na
prekarizované úřednice a úředníky za přepážkou.
Protesty v ulicích nakonec ovládli lidé, kteří v situační
a hlavně exekuční nejistotě posledních let často propadají
ruským konspiračním teoriím a jejich putinovským šiřitelům . Fialova vláda tento stav vlastně využívá jako beranidlo k
další demagogii české vlády: Za vše může válka na Ukrajině
a ten, kdo protestuje proti této vládě, podporuje
Putina. Starý, neoliberální zvyk opět v ČR velmi dobře funguje
zejména pro mainstream (vzpomeňme si na strašení Řeckem kolem
roku 2010).
Vše
je v beznadějné v politické situaci, kdy v parlamentu
není žádná funkční levicová strana a vše stojí na aktivitě
občanské společnosti, která v důsledku naprostému
vyhladovění mele z posledního.
Každý bojuje se svými
sofistikovanými tématy o své čtenáře, podporovatele, o holé
přežití. Každý je osamocen na svém bojišti finanční
bídy, kde hájí to své primární a jedinečné. To jediné mu
totiž zajistí podporu od jeho specifické názorové bubliny. Proto se lidé věnují tématickému vymezení pro jednotlivé
individuální čtenáře nebo cílové skupiny z plných sil.
Dokážeme však vidět ještě celek?
Po celý rok opakuji, že bez propojení opravdových osobností,
kteří reprezentují mediálně známou kritiku neoliberální
politiky vlády - namátkou mne napadají abecedně: A2, Alarm, Amnesty, Deník
Referendum, sociální centrum "Hlavák", hnutí Konexe,
Krisa - krizová sociální práce se nestane nic.
Je nutné, aby tito lidé dokázali sjednotit nejen své skupiny, ale zahrnout i další ohniska zděšení
a vše propojit v systémovém odporu proti této vládě, ale i
proti hnutí Ano a SPD.
To
vůbec neznamená vytvořit nějaké hnutí jako je Milion chvilek,
ale dokázat na určité volné bázi domluvy jednat v zájmu chudých lidí například se
zdravotnickými organizacemi, s odbory, se skupinami zdravotně
postižených, s těmi neziskovými organizacemi, které nedělají fíkový
list současné moci, se seniorskými organizacemi a se sociálními
pracovníky.
Žádnou
jinou alternativu k zamezení totálního rozvratu státu veřejné
služby nevidím.
V
roce 2023 buď dojde k propojení jednotlivých struktur, který
ochrání ty nejzranitelnější od pádu na dno propasti nebo již
nejspíše nebude cesty zpátky.
Je to povinnost každého poctivého
sociálního pracovníka, empatického lékaře, humanisticky
orientovaného novináře nebo intelektuála, který se zabývá
sociálně/zdravotní oblastí a také i politiků, kterým
neoliberální diskurz nestačil ještě zprivatizovat srdce.
Pakliže
se to nepodaří, sociální práce jako obor - se stane rozdáváním
potravinových balíčků, dek, šatů, bot.
Sociální práce se
vrací k almužnictví, ze které se vynořila, když konečně pomocí nástrojů
sociální politiky vytvořila odrazový můstek k důstojnému
životu bez celoživotního ponížení.
Pojďme
do toho v roce 2023 s plnou silou, odvahou a snad i láskou k
- doufejme - vznikajícímu společenství otřesených, která nás sjednotí s našimi klienty, jelikož mnohdy pociťujeme stejnou existenční a
existenciální úzkost (Jan Patočka).
12571
Diskuse