Revoluční sny a noční můry v uměleckém zcizení

4. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
Na konci 70. let minulého století francouzský režisér Paul Grimault "uklízel stůl". Při té příležitosti mimo jiné kompletně přestříhal animovaný protějšek Werichova Císařova pekaře a pekařova císaře, film Le Roi et l'oiseau (Král a pták). Nová podoba filmu blížící se té, kterou si původně se scénáristou Jacquesem Prévertem představovali, byla veřejnosti představena v roce 1980.

První nápady k filmu vznikly sice hned v roce 1946, ale již krátce po natáčení, v roce 1952, si chamtivá produkce vynutila zveřejnění nedokončené verze, kterou scénárista ani režisér nepovažovali za vyhovující. Téměř o tři dekády později, už bez Préverta, se pětasedmdesátiletý Grimault velmi úspěšně pokusil o nápravu.


Výmluvná je již úvodní scéna filmu, proto se u ní zastavme. Rolový protějšek Werichova filmového pekaře, uštěpačný mluvící pták (v anglické verzi drozd, "mockingbird"), krátkým proslovem uvádí diváky do děje, zatímco stojí u hromady trosek vprostřed pouště.

Jak se divák postupně dozví, opuštěné trosky jsou vším, co zůstalo z kdysi velkolepé říše založené na všudypřítomném špiclování a útlaku.

Nominálně byl snímek inspirován Andersenovou pohádkou Pastýřka a kominíček, ve skutečnosti však motiv původního příběhu tvoří jen velmi podřízený prvek celé zápletky, která se nese v duchu kultivovaného plebejství s velmi průhlednými politickými metaforami.

Tam kde se werichovští pohádkoví monarchové (Rudolf, Já I.) vyznačují figurkářskou svérázností a nejednoznačností, jež jim během filmu umožní podstatný rozvoj vlastní postavy, se Prévertův král představuje jako naprosto hotová, beznadějná, negativní, ale současně také snadno zaměnitelná persona. Hlava státu vystupující pod absurdním jménem 3+5=8+8=16 vyniká jen paranoiou, velikášstvím a naprosto nezvládnutým komplexem z šilhavosti. Brzy jej na trůně nahradí oživlý portrét, stejně podlý a zákeřný jako "originál" - aniž by si v paláci kdokoliv čehokoliv všiml.

Coby protihráč monarchy v roli světaznalého a nebojácného plebejce vystupuje právě pták. Jde přitom o jedinou skutečně pozitivní postavu filmu, asi nikoliv náhodou v animální podobě. Jen velmi lehce mu sekunduje ještě králův pejsek, který podle svých skromných možností tajně pomáhá pronásledovaným. Kdokoliv však má ve filmu běžnou lidskou podobu a není bezmocný zadupán až na samé dno společnosti, usilovně leze panovníkovi do zadku a všemi možnými způsoby se snaží dosáhnout jeho přízně.

Pták, který při jednom z pofidérních honů pidlookého monarchy přišel o ženu, se sám stará o čtyři ptáčata. Aby toho ale nebylo málo, záhy z obrazů v tajné králově rezidenci povstanou pověstní pastýřka a kominíček a pokoušejí se uniknout plánu náhražkového krále pojmout pastýřku za ženu. Pták dvojici v útěku pomáhá, dokud není chycen spolu s nimi a neskončí s kominíčkem v pásové výrobě králových soch v podzemním městě, zatímco hlava státu chystá vynucenou svatbu.

Ovšemže lásku patýřky a kominíčka může zachránit už jen revoluce a změna režimu. Stojí však za to starostlivě sledovat, jakou podobu Prévert této události přiřkl a co tím nevědomky dal najevo.

Králova dvojníka z obrazu rozhodně nesvrhnou utlačení dělníci zavření v podzemním městě, kde ani slunce nesvítí. Ti v rámci celého filmu zůstávají zcela zbití a pasivní. Žádné skutečné akce se od nich nedočkáme.

Revoluci provedou hladové šelmy z králova zvěřince. Byl jim nejprve předhozen k sežrání slepý flašinetář z podzemního města, který hudbou bestie dokázal zkrotit (ale jen po dobu, kdy hraje; nesmí přestat). A pro urážku majestátu a neplnění norem při výrobě králových soch se mezi šelmami záhy ocitají i pták a kominíček.

Protřelý pták s dovedností populistického demagoga hladové dravce přesvědčí, že za jejich utrpení nese odpovědnost král, který způsobil, že se unesené pastýřce rozutekly buclaté ovečky. Lvi, tygři, panteři a medvěd vyrazí bránu zvěřince a proniknou do paláce zrovna ve chvíli, kdy končí zfalšovaný svatební obřad. Následuje chaos v paláci, z nějž král unáší nevěstu do útrob gigantického parního robota.

Šelmy samy ještě nestačily. Revoluce končí, až když kráčející státní stroj za pochodu ovládne vykutálený pták, pod jehož řízením robot zdemoluje celé královské město. Panovník je železnou obludou odfouknut kamsi do nenávratna a jeho poskoci se rozutečou. Šelmy a nevolníci uniknou z trosek města a odcházejí do jeho okolí. Na místě činu zůstává pouze opuštěný mechanický golem, který v pozici Rodinova Myslitele zpozoruje klec s nejneposednějším ptákovým potomkem. Opatrně ji otevře a po odletu cvrdlikajícího zajatce posledním znaveným úderem pěsti vězení rozdrtí.

Finito. Z města nezbylo nic, šelmy a osvobození nevolníci žijí ve zpustlém okolí z kdo ví čeho. I pták přišel o hnízdo na nejvyšší věži zborceného paláce. Takto vypadá revoluční svoboda zrozená ex animalibus et machinis, ze zvířat a ze stroje, pro nevolníky, kteří jí sami nedorostli a nedokázali se jí domoci vlastní silou. Říše padla - ale s ní i samotná civilizace.

Obrázek velmi odlišný od Werichovy komunistické utopie, samozřejmě.

***

Dva spřátelení francouzští básníci, Jacques Prévert a Albert Lamorisse, kdysi svým dílem ovlivnili chod světové kinematografie. Andreje Tarkovského Lamorissův Červený balónek (1956) inspiroval k úvodní scéně filmu Andrej Rubljov (1966), která osvobozující vyvrcholení francouzského snímku použije v opačném gardu, jako expozici ruského středověkého zeměplazectví, do nějž odvážný vzduchoplavec nešťastně upadá.

Prévertův Král a pták se zase stal oblíbeným filmem a inspirací japonského studia Ghibli. V animovaném environmentalistickém postapu Hajao Mijazakiho Naušika z větrného údolí (1984) ale už přírodní síly a zdejší verze průmyslového golema nehrají na stejné straně. Obří bojovník, jenž měl posloužit světovládným ambicím lidí, v boji s rozzuřenými hmyzími obroni selhává a zaniká, aniž by zastal jakkoliv bagatelní pozitivní úlohu. Už žádné rozbíjení klecí, jen čirá katastrofa.

***

Platí, že světu kolem sebe do značné míry rozumíme prizmatem známých příběhů, které si do něj promítáme. Tyto příběhy se ale v čase mění, stejně jako svět, v němž lidé žijí.

Francouzský básník Jacques Prévert, ač sám typický případ kultivovaného plebejce, už těsně po 2. světové válce vůbec nevěřil v nějakou "světodějnou" roli dělnické třídy a její schopnost změnit svět. Umělecké vehikly, kterých použil ve své nejslavnější filmové pohádce, sice ještě sloužily k tomu, aby fiktivní revoluci vykouzlily, navzdory zjevné neschopnosti a pasivitě utlačovaných - ale poté už si žily dál vlastním životem, aniž by se sebeméně staraly o zastaralou levičáckou ideologii.

Specifikem dnešní doby, zdá se, pak bude stav, kdy i ti nejponíženější nábožně vzhlížejí k průmyslově vyrobenému "charismatu" soudobých variací monarchy 3+5=8+8=16, tj. zbohatlických duševních mrzáků formátu Trumpa, Muska, Berlusconiho či Babiše - a žádné šelmy, ani nějaký mechanický golem už nemají sílu osvobodit je od jejich vlastní, dobrovolné a chtěné vnitřní poroby.

2
Vytisknout
7042

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2022