Prezidentská kampaň, aneb Zpráva o politické (ne)kultuře českého postkomunismu

7. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
"Levicové" Právo, které už léta hraje roli agrofertího média druhé linie, pokračuje v kampani proti hlavnímu Babišovu oponentovi Petru Pavlovi. V sobotu dostal šanci na svých pět minut "slávy" prezidentský kandidát Pavel Fischer - jenž se v redakčním rozhovoru pokusil předstírat, že zásadním problémem české politiky je vztah mezi armádou a civilní politikou.

Nejprve několik faktů kvůli kontextu. Kandidát Petr Pavel je armádním generálem v záloze - jeho vojenská kariéra skončila. Ve světě je poměrně běžné, že bývalí vojáci v demokratických zemích působí v politice. Dwight Eisenhower, který vysílal výsadkáře dohlížet na desegregaci školství, nejspíše nepatřil k nejhorším americkým prezidentům. A Charles de Gaulle zase představuje klíčovou zakladatelskou postavu francouzské páté republiky. (Ať už si o jeho ústavní reformě myslíme cokoliv, skutečnost, že býval vojákem, nepředstavovala problém, který bychom museli zohledňovat.)

Kandidát Fischer ovšem nelení malovat čerta na zeď. Podle něj v současné Evropě nosí z hlav států uniformu "jen Lukašenko", což má naznačovat, že kandidát Pavel je jaksi stejného druhu.

Pan Fischer má ovšem se svou hrou na údajně hrozící vojenskou diktaturu smůlu. Nejen že existují archivní fotografie prezidenta Václava Havla v uniformě Hradní stráže, se šavlí. Ve vojenské uniformě vcelku běžně vystupují různé evropské hlavy státu - nedávno jsme v ní viděli například nového britského krále Karla III. Španělský král Filip VI. má zase hodnost Capitán General, což představuje ekvivalent polního maršála, a mj. se v roce 2015 v uniformě zúčastnil cvičení NATO Trident Juncture. Rovněž norský král Harald V. chodívá v uniformě, stejně jako belgický král Phillipe. Obdobně je na tom švédský král Carl XVI. Gustaf. Henri, velkovévoda lucemburský, je zřejmě dalším příkladem soudobého evropského "diktátora". A pokud snad někdo namítne, že ve všech zmíněných případech jde o konstituční monarchie, měl by to vysvětlit současnému irskému prezidentovi Michaelu D. Higginsovi.

Rozhovor Pavla Fischera pro Právo však skutečně na něco poukázal - a to hned na dvě důležité skutečnosti.

Za prvé, kandidát Fischer toho o současné Evropě a jejích hlavách státu ví dost málo, takže by se v případě, že by se náhodou stal prezidentem, mohl kvůli tomu na mezinárodní scéně snadno dostat do potíží.

Za druhé, kandidát Fischer vykazuje sám typickou slabinu českého postkomunismu, který v návaznosti na normalizační pakulturu zásadně nedokáže rozlišovat mezi soukromým a veřejným zájmem.

Zájmem české demokracie je, aby na Hradě znovu neusedla osoba stranící klientelismu a rozkrádání veřejných fondů, jaká tam sedí právě nyní. Aby tam nebyl člověk, který při každé příležitosti své soukromé citečky nadřazuje státnímu zájmu. Jmenovitě, aby se tam před trestním stíháním neulil Andrej Babiš.

Avšak ego kandidáta Fischera, který už jednou v prezidentské volbě neuspěl, mu nedovolí podpořit nejnadějnějšího Babišova protikandidáta. Naopak, vehementně si přihřívá vlastní osobní polívčičku na populistickém ohni, který hrozí pohltit českou demokracii.

Vojáci jsou cvičeni na to, aby uměli rozeznat, kdy obětovat vlastní prospěch, nebo i život ve prospěch vyššího celku. Politici, a zejména mnoho těch českých, o tom ovšem často vědí figu borovú. V marasmu postkomunismu je veřejný zájem ještě stále vnímán jen jako užitečná fikce umožňující soukromé sebeprosazování či dokonce přikrádání.

Hlavní zprávou z Fischerova rozhovoru pro Právo tedy je, že volit na Hrad tohoto člověka, který si nedohlédne na špičku vlastního nosu, by bylo nadbytečné a nežádoucí.

5
Vytisknout
5819

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2022