Dva polštáře

8. 11. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 6 minut

Autor fotografie Vojtěch Vlk

Ocitnete-li se během svých poznávacích toulek Prahou na nádvoří Novoměstské radnice, která je jednou z mnoha nejvýznamnějších gotických staveb na Novém městě pražském, jenž byla vybudována v době panování Karla IV., můžete na vlastní oči kromě této skvostné stavby, spatřit i dva obří betonové polštáře, které zde pomáhají vytvořit útulné odpočinkové místo pro znavené turisty. Jejich autorkou, je známá česká sochařka a výtvarnice, absolventka Pedagogické Fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, ateliéru Sochařství I Michaela Gabriela, Veronika Psotková.

Paní Psotková, jak dlouho, jste na těchto jedinečných polštářích pracovala?

 

Už je to pár let, pracovala jsem souběžně na celé výstavě pro nádvoří (“Velké prádlo”, 2015), ty polštáře byly průběžně tři měsíce práce a na výstavě byly celkem čtyři, dva nakonec na nádvoří zůstaly natrvalo.

V průběhu svých studií, jste měla našlápnuto k učitelské profesi, ale stala se z vás sochařka, jak to?

Spíš to vidím tak, že učitelství pro mne byl studijní prostor pro přípravu na sochařství. Jako holce z gymplu mi chyběla výtvarná průprava, kterou jsem potřebovala dohnat pro studium na vysněné vysoké škole. Současně jsem si to ale velmi dobře dovedla představit a učila bych i ráda, pokud by mi “kariéra” sochařky na plný úvazek nevyšla. Takže to pro mne vždy byly jakési zadní vrátka.

Kromě výtvarné výchovy jste vystudovala i matematiku. Pomáhá vám při tvorbě vašich děl?

Určitě technické přemýšlení, logistika a jednoduchá fyzika a to, že se nebojím různých propočtů a prací s měřítky:)

Jste autorkou mnoha figurálních soch, objektů a drátěných plastik, které tvoříte z rabicového pletiva. Kolik ho tak na jednu plastiku spotřebujete?

Na jednu postavu v životní velikosti přibližně 15- 18 m2.

Při jejich tvorbě pracujete s nejrůznějším nářadím, ale s kterým ponejvíce?

U drátěných soch jsou to nůžky na plech a kleště, kladivo, kramle a především pracovní rukavice.


A jak na tu námahu reagují vaše ruce, neboť stříhat plech, i když nůžkami na něj je dost náročná práce?

Sice jsou to nůžky na plech, ale stříhám s nimi pletivo. Práce to možná namáhavá je, ale dělám ji tak často, že to ani nevnímám. Spíš jsou některé fáze v závěru „modelování“, kdy jsem rukama v soše ponořená, a tudíž poškrábána na předloktí.

V jednom ze svých rozhovorů jste zmínila, že svá díla ráda dáváte mimo galerijní prostory. Proč?

Je to vždy vystoupení z nějaké bezpečné zóny, kde se umění očekává. Ve veřejném prostoru naopak vkládáte nečekané lidem přímo do cesty, takže máte možnost ovlivnit vnímání celého místa tím, že ho proměníte. Současně konfrontujete lidi se svými myšlenkami a často v každodenní všednosti vzbudíte i nečekané emoce. A tím, že jsou takové instalace většinou dočasné a pak zmizí, nějak se zapíšete i do paměti toho místa. Ulice mi také umožňují vidět mé práce proti nebi a můžu s nimi nechat kouzlit přirozené světlo, které je neustále proměňuje.

A já myslím, že nádherně, neboť pak vše vyzařuje takovou auru shůry...

Mezi vaše známá díla patří Akvabely, Tři Grácie, Průzkumnice, Ženy povalující se na pláži a mnoho dalších. Na jakém námětu pracujete v současné době?

Právě jsme zahájili výstavu mého nejnovějšího objektu v letošním roce ve foyer Divadla Oskara Nedbala v Táboře “Holky z kruhu” a teď trochu odpočívám a chystám se dodělávat resty, které jsem trochu zanedbávala. Ale nejspíš budu dál hledat rovnováhu mezi mocí sošné tělesnosti, něhy a vnitřní lehkosti bytí v roli ženy, manželky a mámy…:)) a také mě čekají některé pěkné tématické projekty, které jsou ale zatím v plenkách.

Jak jste již zmínila prostřednictvím svých soch také experimentujete se světlem. Znamená to tedy, že prostřednictvím své tvorby stále hledáte nové tvůrčí možnosti?

Spíš asi hledám způsob jak to, co vytvořím a vidím ve svých sochách já a jak je vnímám , nejlépe předat do prožitku toho, kdo se na ně dívá. Asi se i snažím hledat a překonávat i své limity a určitě hledám i další možnosti své tvorby.

Společně se svým manželem Romanem Kudláčkem, který je také výtvarníkem, jste vytvořila stálou expozici Mattoni Muzea v Kyselce. Na čem pracujete nyní?

V létě jsme v Mattoni Muzeu otevřeli část expozice věnovanou zálohování - takovou stylovou hernu, která přiblíží jedno z velmi důležitých ekologických témat jak dětem, tak dospělým. V současné době také připravujeme hřiště v přírodě ve Voděrádkách u Prahy pro Home of AV, se kterými už dlouhodobě spolupracujeme.

Já jen dodám, že jde o propojení digitálních technologií s uměním, přírodou, ohněm, vodou, zemí, vzduchem pod korunami staletých dubů...

Máte dvě dcery. Budou z nich také sochařky?

Popravdě doufám, že si najdou jinak kreativní obor. Ale moc bych jim přála, aby je to, co si vyberou, bavilo a dělalo je šťastnými …

Děkuji za rozhovor.


0
Vytisknout
2199

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2022