Ke zdůvodnění

Malé, malinké zadostiučinění těch, kteří na větší nedosahují

3. 11. 2022 / Bohumil Kartous

čas čtení 4 minuty
Nedávno jsem hovořil se svým přítelem. Před pár lety se pokoušel habilitovat na jedné české univerzitě s prací, která zpochybňovala zavedený, úzkoprsý český - kulturně podmíněný - diskurs v jedné citlivé otázce. Byť publikoval, a to na místech a v jazycích, kde by se o tom členům komise mohlo jen zdát, byť práci doložil dostatečně teoreticky i metodologicky, nehabilitoval se. 

Pointa je v tom, jak se nehabilitoval. Komise totiž nevyjádřila odpor nesouhlasem. Členové komise se prostě zdrželi  a tím pádem habilitaci neumožnili. 

Pointa je v malé, malinké zbabělosti lidí, kteří nemají dost kuráže, nedokážou svůj argument či názor dostatečně podpořit a opřít a svůj politováníhodný záměr prosadí prostřednictvím formálních, procesních skulin, které je k tomu možno zneužít. 

Velmi podobný dojem mám ze způsobu, jakým Rada Ústavu pro studium totalitních režimů ukončila spolupráci s historičkou Muriel Blaive. Bez možnosti otevřeně argumentovat proti tomu, co se některým lidem v ČR skutečně zajídá, tedy proti důkladně vědeckým studiem podloženému, ale vůči lokálnímu většinovému diskursu disentnímu postoji, rada ústavu zvolila naprosto zbabělý formální trik, zabalený do absurdního zdůvodnění.

Text dopisu Pavla Karouse staví do juxtapozice vědecké úspěchy a výkony mezinárodně uznávané odbornice na soudobou českou historii a vědecké úspěchy a výkony ředitele ústavu, aby ukázal, jak nesmyslný je argument "zvyšování efektivity práce ústavu" vyhozením elitní vědkyně. Pocit komičnosti postoje rady umocňuje impozantní sestava vědců a veřejných autorit mezinárodního formátu, kteří se pod dopis podepsali. 


Zřetelně vidím scénu z fiktivního Formanova filmu, v němž se rada ústavu na svém zasedání snaží s komickou snahou vypořádat s něčím, s čím se vypořádat nelze, takže nakonec bude prioritně řešit naprosté podružnosti a na poslední bod programu, jímž je otevřený protest mezinárodní vědecké komunity, se prostě většina členů rady omluví, čímž rada přestane být usnášeníschopnou, aby se s pocitem vítězství sešli za rohem v hospodě a gratulovali si nad pivem a panákem, jak svým fištrónem vyzráli nad těmi dotěrnými cizáky, kteří se pletou do toho, do čeho jim přece vůbec nic není.

Omlouvám se za tu fikci, ale přesně tato malost a z ní vyvěrající zbabělost trčí z podobných aktů jako pomyslná sláma z bot, nebo jako červený vykřičník z úředního lejstra. Člověk si říká, ze to snad nemůže být možné a marně si láme hlavu nad tím, jestli to ostudné jednání těchto lidí vyplývá z pocitu, že se na to nepřijde, že to nebude nikoho zajímat, že se proti tomu nikdo neohradí, nebo prostě z takové míry ignorance, která svou velikostí kompenzuje malost celého záměru a jeho provedení. Nebo jestli to odráží celkovou atmosféru v české společnosti, kdy podobné akty opakovaně procházejí bez povšimnutí a bez snahy je zvrátit, čímž se normalizují jako možné, jako přijatelná metoda řešení nesouhlasu tam, kde k tomu chybí intelektuální a etická mocnost.

Vždy je možnost uznat chybu. Snahou kultivovaných často je nechat těm nekultivovaným možnost zachovat si tvář. Osobně bych byl ale rád, kdyby se lidé, kteří takhle zbaběle a nízce rozhodují, omluvili a pokud možno vyvodili ze svého jednání dostatečné důsledky. Jako je třeba rezignace na členství v radě ústavu. Chápu nicméně, že pro některé to bude z důvodů existence a pocitu důležitosti nemožné, tedy bude jako nedostatečný kompromis stačit, když navrátí ústavu uznání a mezinárodní prestiž tím, že Muriel Blaive umožní nadále studovat soudobé české dějiny a publikovat. A klidně to může být zdůvodněno jakýmkoliv zástupným důvodem, třeba nápravou administrativní chyby. Máme tady takovou malou, malinkou tradici, že.. 

0
Vytisknout
7595

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2022