Bez USA se evropská obrana rozpadne na kusy

25. 10. 2019

Transatlantická vazba zůstává základním kamenem evropského projektu. Předstírat něco jiného znamená podporovat nebezpečné sebenaplňující se proroctví, napsal Andrew A. Michta.

Od zvolení Donalda Trumpa v roce 2016 sílí sbor evropských politiků hlásajících, že kontinent už nemůže dále ve své obraně spoléhat na Spojené státy. Tento narativ se již opravdu začal zhmotňovat v kampaň, když evropská média interpretovala výzvy tehdejšího kandidáta Trumpa adresované zemím NATO, aby se více podílely na obranných výdajích, jako začátek konce americké tradiční role zajišťovatele bezpečnosti a obránce lidských práv.

Někteří evropští komentátoři se dokonce ptali, zda v případě Trumpova zvolení mohou Spojené státy z NATO zcela odejít. Jiní se snažili ujistit sebe i své stále znepokojenější publikum, že i když prezident Trump může být nepředvídatelný, jeho kabinet bude obsazen osvědčenými profesionály, kteří rozumí širší perspektivě. Takže možná znamenalo určitý šok, když americký ministr obrany James Mattis na první oficiální návštěvě Evropy v únoru 2017 na uzavřeném jednání v Bruselu přednesl vážné varování ostatním 27 členům NATO. Řekl jim, že spojenci musejí buď splnit své finanční závazky ohledně obrany, nebo Amerika "zmírní" své závazky vůči organizaci. Od té doby obvinění z "trumpovského transakcionismu" v oblasti obrany jen přibývala, spolu s obnoveným hovorem o "evropské armádě", "evropské obraně" a konečně "strategické autonomii". To poslední zřejmě znamená progresivní nezávislost na Spojených státech v bezpečnostní oblasti.

Po slovech následovaly činy. V prosinci 2017 Evropská unie spustila projekt Permanent Structured Cooperation (PESCO), v jehož rámci 25 členů slíbilo podílet se na plánu vyvíjet a investovat do projektů sdílených vojenských schopností. PESCO posílené mechanismy Coordinated Review on Defense (CARD) a Evropským obranným fondem (EDF) se mělo zaměřit na specifické projekty údajně se vyhýbající duplicitě a zvyšování jejich efektivity. Nicméně kritici v USA obviňují PESCO, že v nejlepším případě bude mít marginální dopad na evropské obranné schopnosti, povede k duplicitám a zániku interoperability používaných systémů v rámci NATO a a ve skutečnosti mělo zabránit americkým společnostem ucházet se o evropské kontrakty. Washington také vyjádřil obavy Trumpovy administrativy, že pravidla pro EDF by zabránila firmám se sídlem mimo EU, včetně amerických, v účasti na projektech. Krátce, ačkoliv PESCO a EDF se původně setkaly s opatrným optimismem Trumpovy administrativy a byly považovány za potenciálně pozitivní kroky k posílení evropských obranných schopností, obě iniciativy se brzy staly synonymy protekcionismu a odvedení vzácných evropských obranných zdrojů směrem, který riskuje vznik konkurence mezi EU a NATO.

Mělo toho přijít ještě více. V listopadu 2018 francouzský prezident Emmanuel Macron vyzval k vytvoření "skutečné evropské armády", což je iniciativa následně podpořená německou kancléřkou Angelou Merkelovou, která vyzvala k tomu, aby evropská armáda doplnila NATO. Brzy, a zřejmě docela předvídatelně, myšlenka uvízla v sémantice volby mezi "evropskou armádou" a "armádou Evropanů"; o rok později se konverzace rozvinula v ještě další evropskou debatu o "kooperativní bezpečnosti", která opomíjí uznat vytrvalý nedostatek politické vůle nezbytné k uskutečnění snu. Ve skutečnosti tři roky po debatě "potřebujeme se stát v obraně nezávislými" v Evropě existuje reálné nebezpečí, že "společná evropská armáda" toho druhu, za jaký se někteří přimlouvají, nedosáhne o mnoho více než další polarizace kontinentu. Předpoklad, že vznikne cosi jako "evropští" důstojníci a vojáci (na rozdíl od národních) je dnes stejně pochybný jako předchozí pokusy vytvořit podobné síly, od Západoevropské unie přes Eurocorps až k francouzsko-německé brigádě.

Pokračující úsilí evropských médií a politické elity zpochybnit americký závazek k transatlantické obraně (které ovšem vůbec nezbytné, protože Trump si v této věci opravdu bohatě vystačí sám - pozn. KD), sebou nese vážné riziko - které sahá za hranice vnitroevropských vztahů. Antitrumpovský sentiment rozšířený v evropských politických elitách se stále více připojuje k protiamerickým názorům v evropském veřejném mínění, na úkor širších vztahů. Například podle průzkumu provedeného Pew v únoru 2019, mezi lety 2013 a 2018 o 30 % Němců více tvrdilo, že považují americký vliv za vážnou hrozbu své zemi, s podobným nárůstem ve Francii o 29 %, ve Španělsku o 25 %, v Británii o 15 % a v Itálii o 12 %. Mezi zeměmi NATO pouze Polsko zaznamenalo 5 % pokles. Existuje nebezpečí, že současné předstírání ohledně evropské bezpečnosti vyvolá dojem, že i když spojenci odmítají plnit závazky ohledně obranných výdajů, přesto mají zdroje potřebné ke sledování priorit národního obranného průmyslu. Poškození již tak křehkých vztahů USA s klíčovými spojenci v Evropě, zejména Německem, se může stát trvalým a podpořit sílící hlasy ve Washingtonu, že si Evropané přejí v oblasti obrany zůstat černými pasažéry.

Širší problém představuje fakt, že z místa se nehýbající debata o "evropské obraně" probíhá v rámci rapidně se zhoršujícího bezpečnostního prostředí v evropském sousedství (a stále více i v Evropě samotné), zatímco tlak na autonomní evropskou armádu stále více vypadá jako výsledek ad hoc politiky spíše než vážně míněné obranné kalkulace. Mezi různými zkratkami a sémantickými cvičeními za poslední tři roky v Evropě chybí smysl pro historickou zkušenost a strategická předvídavost. Za prvé se zdá, že politici zcela zapomněli, že evropský projekt mohl začít právě proto, že USA prostřednictvím NATO poskytly kontinentu bezpečnostní deštník, zneškodnily poválečné resentimenty a pomohly Evropě s rekonstrukcí. Stojí za připomenutí, že bez amerického závazku vůči Evropě by "velké usmíření" mezi Francií a Německem trvalo mnohem déle, pokud by vůbec bylo možné. A tak dnes stejně jako za studené války dává smysl, aby evropské státy hovořily o "Evropě", pokud jde o obchod a integraci ekonomické politiky. Nicméně evropská bezpečnost byla od roku 1945 přímou funkcí zapojení do transatlantického systému - a to je zásadní skutečnost, která stále zůstává v platnosti. Jednoduše řečeno, existuje velký rozdíl mezi pojmem chráněného "společného trhu" spojujícího ekonomiky podobně smýšlejících demokratických vlád, a Evropou jednající jako jednotný aktér v oblasti bezpečnosti a obrany.

A přece, pokud řada vlád v Evropě věří, že mohou založit "evropskou" bezpečnostní strukturu a "evropskou bezpečnostní architekturu", pak výsledkem bude vyprázdnění NATO a přinejmenším bifurkace Evropy mezi zeměmi čelícími Rusku na východním křídle a těmi, které během studené války tvořily Západní Evropu. Výsledkem nebude "panevropský" bezpečnostní a obranný systém, ale spíše scénář návratu do budoucnosti: Nový věk nejistoty v Evropě, kde hluboké mocenské diferenciály mezi státy na kontinentě přinesou hierarchii národních zájmů, která rychle rozloží širší evropskou solidaritu. Země Střední Evropy, které jsou hluboce zapojeny do EU coby cesty k ekonomické modernizaci, nepochybně nikdy nevsadí národní přežití na panevropskou obrannou a bezpečnostní architekturu - o nic více než západoevropské mocnosti budou schopny věrohodně zaručit, že v extrémní situaci bez podpory USA dokážou vést své společnosti na hranici války a za ni kvůli obraně Pobaltí, Polska nebo Rumunska.

Zdá se, že evropští lídři ztrácejí ze zřetele fakt, že nehledě na neshody s Washingtonem nemají lepší bezpečnostní variantu než úzkou spolupráci s USA a posilování NATO coby centrální instituce evropské bezpečnostní a obranné politiky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2812

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019