Doufat lze pouze v příčetnost a sílu občanské společnosti, ne v Blanické rytíře, ať už mají jakoukoliv podobu...

Listopad 1989 se nemůže opakovat

24. 10. 2019 / Bohumil Kartous


Je možné, že velká část české společnosti cítí 30 let po událostech z listopadu 1989 podobné nutkání změnit leccos podstatného na společenské smlouvě, na politickém vedení, na směrování společnosti. Oproti roku 1989 ale existuje několik zásadních důvodů, které revoluci neumožní. Pokud někdo doufá ve změnu, musí počítat s tím, že bude třeba vynaložit mnohem větší úsilí a že bude třeba mnohem většího angažmá než jen přijít několikrát na náměstí a zachřestit. Nastolit nový systém v okamžiku, kdy se ten nefunkční hroutí, je mnohem jednodušší, než rozvíjet ten, jenž viditelně nekolabuje. Je to o to těžší, že ve věku digitální dimenze a překotného vývoje neznámo kam není možné jednoduše přesvědčit dostatečnou většinu společnosti o tom, že je nutná zásadní změna v pohledu na sebe sama. Že je nutné uvažovat o současnosti a zejména budoucnosti jinak než měřítky a filtry minulosti.

Beno Trávníček velmi dobře zpozoroval, že deziluze po 30 letech od Listopadu 1989 dosáhla stádia, v němž společnost reaguje podrážděně a se snahou cosi proměnit. Nejde zdaleka jen o tu poměrně velkou část, která využívá demonstrací k projevu nespokojenosti se současným stavem věcí. Tu předběhli lidé, kteří už si svou změnu vybrali. Je zhmotněna zejména prostestními politickými hnutími, která přece stojí na opozici vůči tomu, co selhává. Populismus byl vůbec první reakcí proti ukradeným ideálům, jakkoliv mohly být tyto ideály zcestné. Demonstrace proti populismu přicházejí teprve jako následek zděšení, cože se to vlastně děje.

To je vůbec první zásadní důvod, proč nelze vnímat současnou situaci jako těhotnou celospolečenským hnutím jedním směrem, jakkoliv Beno Trávníček ukazuje směr, který dává jednoznačně smysl. Česká společnost je 30 let po listopad rozdělena na ty, kdo volí minulost a hledají novou iluzi, a na ty, kdo se takového obratu bojí, ale nevědí, co s tím. Nemají z velké části koho volit a proto chodí demonstrovat.

Tento vnitřní rozpad diskursu je úplně odlišný od společenského konsensu, díky němuž se odehrál Listopad 1989. Neexistuje jednoznačně definovaný problém a neexistuje shoda na tom, kdo je za něj odpovědný.

Další překážkou v tom, aby se česká společnost obrátila tam, odkud probleskuje budoucnost, spočívá v naplnění části důležitých požadavků, které i v roce 1989 hrály důležitou roli. Odhlédneme-li od vnějších důvodů, které pomohly komunistické totalitě do hrobu, tehdejší vnitřní motivace české společnosti stála z velké části na naplnění materiální frustrace a představě o určitém životním standardu. Dnes, na vrcholu dlouhodobé konjunktury poslední dekády, kdy sice platy nejsou zdaleka takové, jako v Německu, ale celkový životní standard střední třídy se tomu Německu velmi podobá, těžko mobilizovat masy k nespokojenosti. S touto krátkozrakostí je třeba počítat, když už se s ní nepočítalo v roce 1989. Tehdejší představy rychlosti změn k lepšímu, v jakémkoliv ohledu, byly naivní. Naivní by bylo předpokládat, že současná česká společnost, v době epochálního technologického vývoje, bude schopna odhadnout vývoj lépe. Dnes je situace taková, že je nepanuje shoda na směru, natož na rychlosti. A je otázka, jestli k lepšímu zraku pomůže ekonomická krize, nebo jestli naopak povede k eskalaci vnitřního konfliktu.

Digitální dimenze v tomto ohledu změnila vše. Z hlediska hlídání si svého voličského “stáda” je v současnosti možné využít velmi sofistikované komunikace a jakoukoliv změnu podmínek vysvětlit pozitivně či negativně v zájmu určité mocenské entity, bez ohledu na to, v jakém reálném vztahu je tato ke změně podmínek. Idioti, kteří vyděsili část české společnosti imigrací a získali tak politickou podporu, mohou dnes, kdy se prokázal jejich populismus, hrdě tvrdit, že tuto zemi přece ochránili. Pomáhá jim v tom neutuchající demagogie, kterou v informačním chaosu nelze eliminovat. Takto lze naložit takřka s jakýmkoliv tématem, které nekončí pravomocným rozsudkem za trestný čin.

Přesto lze evidentně 30 let starého odkazu a zkušenosti z následujících dekád využít. K tomu, aby se česká společnost obrátila z minulosti do budoucnosti, je třeba zbavit se posttotalitního dojmu, že stačí odcinkat změnu na Letné. Nestačí. Současná oligarchická mocenská struktura, která během posledních 30 let vznikla, je přímým důsledkem takové pasivity. Tam, kde chybí skutečné občanské politické angažmá, vzniká mocenské vakuum, které musí být zákonitě naplněno. Stalo se, bude těžké tuto strukturu zbavit privilegií, které si nyní nárokuje. Možné to bude pouze prostřednictvím skutečného politického angažmá. Pokud to těm, kdo přijdou 16. listopadu 2019 na Letnou, nedochází, bude to možná poslední takhle pěkné setkání naděje.

0
Vytisknout
4374

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019