Monitor Jana Paula: O úpadku idealismu, aneb tenkrát v listopadu 1989

22. 11. 2018 / Jan Paul


Připomněli jsme si minulý týden velmi rozpačitě události listopadu 1989, onu tzv. Sametovou revoluci, při níž někdejší komunistická strana předala bez odporu moc do rukou lidu, v podstatě tomu lidu, jímž se po roce 1948 hrdě zaklínala. Slovy někdejšího funkcionáře strany Miroslava Štěpána předala moc „ulici“, která do čela hlavy státu vynesla Václava Havla, mravně i morálně bezúhonného člověka, jehož vliv znamenal ve světě pro tehdejší Československo velkou prestiž a uznání. To vše už je ale jen historií.


 

Václav Havel byl omylný člověk jako každý jiný, ale jedno mu nelze upřít, snahu zviditelnit v české politice i ve společnosti nějaký mravní imperativ, který stojí nad všemi politickými, stranickými a ekonomickými zájmy. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, to bylo jeho heslo, synonymum pro převratné změny v listopadu 1989. V kontextu dnešní české situace se tomu můžeme pousmát, označit toto krásné humanistické krédo za iluzorní a naivní fantazii, nicméně je to právě to, co nám dnes trestuhodně chybí.

Václav Havel byl idealista, možná jeden z posledních u nás. Měl pozitivní vizi, hodnotu, s kterou se lze přenést přes materialistické a pragmatické cíle, díky níž se lze povznést k představám o vyšším smyslu života a bytí v něm, jejímž prostřednictvím se lze z malého uskutečnit velkým. Nemusím být politolog ani sociolog na to, abych pochopil, jak moc jsme se za uplynulých 30 let zmenšili, a to nikoliv geograficky. Jak jsme nedokázali udržet to, pro co Václav Havel žil, to, pro co jsme ho chtěli tenkrát za prezidenta.

Dobrá, v demokratické přímé volbě byl zvolen na Hrad člověk, ve své podstatě myšlenkově tupý, který se ve své samolibosti nezříká hrubosti a vulgárnosti, a dokonce ji veřejně prezentuje. Člověk nepokorný, který chce pod lacinými žvásty o nutnosti obrany demokracie raději podporovat armádu a zbrojení, než kulturu a školství. Nejsem sám, kdo si klade otázku, jak je to možné, kam se vytratili voliči, kteří na Václaváku nadšeně cinkali klíči, co se vlastně stalo v naší společnosti, a kam se svou naivní představou o výlučnosti kráčíme?

Přihlížíme tomu, jak se za asistence trapného zbytku jedné kdysi z nejsilnějších stran snoubí populistické hnutí prostřednictvím svého současného premiéra s komunistickou stranou, a nemůžeme nic dělat, protože to vše, a mnohé jiné kolem této trapnosti, bylo určeno demokratickými volbami. Jsme svědky toho, jak premiér, odkazující se k vůli svých voličů povýšeně sděluje celému národu, že nikdy, ale nikdy neodstoupí! Kdyby byl idealista, nikdy by to neřekl, neboť by věřil v ono biblické rčení, že pýcha předchází pád.

Co můžeme dělat? Ještě si můžeme svobodně myslet své, svobodně doufat v nějakou změnu, ale stejně jsem znepokojený. Znepokojuje mě strach současné „ulice“, strach v naší ustrašené společnosti, účelově masírované potřebou obrany české identity, a rezignace těch, kteří před několika desítkami let v českých ulicích hrdě zvedali hlavu. Znepokojuje mě bezmoc bezmocných, a znejisťuje mě vyprazdňování hodnot, které ještě donedávna tvořily pevné rámce vztahů nejen rodinných, ale i kulturních, společenských, a možná i politických.

0
Vytisknout
2917

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2018