Pro stoupence czexitu: O fatální chybě jménem brexit

24. 11. 2018


Brexit je ekvivalent velké porážky ve válce


Když malá většina Britů v roce 2016 hlasovala pro odchod Británie z EU, ohromilo mě, jak silně podobné byly plány brexitérů pro odchod z Evropské unii plánům postav z knížky Edwarda Leara The Jumblies (Postavičky z harampádí), které se rozhodly vyplout na moře v sítku, píše Patrick Cockburn v deníku Independent. Tato analogie byla stále přesnější, vzhledem k tomu, že se ukázalo, že stoupenci brexitu nemají ponětí o vlastnostech světa, do něhož navrhovali vyplout, a že je jim to naprosto jedno.
 
 

Důvod, proč se brexitérům nepodařilo vyjednat s EU takovou dohodu o odchodu, jakou řekli, že chtějí, je jednoduchý. Jejich strategie totiž byla založena na chybném předpokladu, že EU potřebuje Británii víc než Británie potřebuje EU. Kdyby to bývalo bylo pravda, britský odchod z EU by byl jednoduchý, protože Británie by bývala prostě mohla pohrozit, že odejde. Jenže vzhledem k tomu, že Británie potřebuje EU daleko víc, než EU potřebuje Británii, vyjednávání nutně musela být tvrdě vychýlena ve prospěch EU.

Jenže tento jednoduchý fakt prostě stoupencům brexitu unikl. Úspěšná vyjednávání vždycky odrážejí rovnováhu moci a to je také důsledkem nynější "dohody" Británie s EU.

Obdobnou katastrofální chybu udělalo v řadě zemí světa mnoho populisticko-nacionalistických politiků během mnoha desetiletí. Velkou chybou nacionalistů všude je jejich přesvědčení, že jejich národ má větši politický, hospodářský a vojenský potenciál - a jejich soupeři menší - než je tomu ve skutečnosti.

Přehnané představy národní nadřazenosti vedly k nejničivějším politickým rozhodnutím v moderní evropské historii. Vedly k tomu, že Francie v roce 1870 vyhlásila válku Prusku a k tomu, že se v obou světových válkách Německo hloupě rozhodlo vést válku zároveň na dvou frontách. Amerika a Británie pošetile intervenovaly v Afghánistánu a v Iráku v tupé nevědomosti, že nemohou nikdy zvítězit.

Takové vojenské příklady jsou k věci, protože odchod Británie z EU se rovná velké porážce ve válce. Předpokládejme, hypoteticky, že Británie bojovala a prohrála ve válce s velkou evropskou mocnosti, a pak by vítěz jistě požadoval odchod Británie z EU, aby ta země byla trvale oslabena.

To, čeho se nepodařilo zahraničním nepřátelům dosáhnout proti Británii po mnoho staletí, bude zřejmě brzo provedeno současnými britskými Postavičkami z harampádí. Jednání, která byla nyní uzavřena, jsou v nejlepším případě zoufalým pokusem omezit rozsah britských ztrát a všechny scénáře poukazují na zemi, která bude chudší a s menším mezinárodním vlivem, než kdyby bývala zůstala v EU.

Nejlepší argument pro brexit nemá nic společného s politickou mocí či hospodářským úspěchem. Požadavek národního sebeurčení byl podstatou většiny pokrokového vývoje ve světě během posledního století, od rozkladu německého, rakousko-habsburského a osmanského impéria po roce 1918 a britského a francouzského impéria po roce 1945.

Nově vzniklé národní státy většinou obviňují bývalé imperiální mocnosti za jejich hospodářské, politické a sociální problémy. Většinou je to do velké míry důvodné, i když ne natolik, kolik se to tvrdí. V tomto kontextu není překvapující, že britské stížnosti vůči Bruselu jsou podobné stížnostem Irů a Indů proti Londýnu, když bojovali za svou nezávislost.

Avšak navzdory tomu, že brexitéři hovoří s nadšením o tom, jako bude "Británie stát osamocena", po celou svou historii se Británie velmi snažila, aby na mezinárodní scéně osamocena nebyla. Britské úspěchy ve válkách proti Napoleonovi, německému císaři a Hitlerovi byly založeny jistě na síle britského námořnictva, ale především na nesmírně silných mezinárodních aliancích, které si Británie vybudovala.

Současný anglický populistický nacionalismus má mnoho společného s podobnými hnutími v Evropě a v USA: nepřátelství vůči imigrantům a menšinovým komunitám, zároveň pocit ztráty vlastní totožnosti a vlastní moci, což je zjevně nevyhnutelným důsledkem globalizace.

Protože globalizace v tomto století se ukazuje být tak ničivá vůči politickému a sociálnímu statu quo, jaká byla v devatenáctém století průmyslová revoluce. Metropolitní oblasti, většinou městské, které jsou propojeny s globální ekonomikou, prospěrují, zatímco všechno ostatní kolabuje nebo si vede špatně. Tentýž vzorec je dnes vidět všude.

V jednom ohledu jsou brexitéři revolučnější a nebezpečnější než Donald Trump. Navzdory  své zuřivé rétorice Trump totiž pro své stoupence neudělal nic a namísto toho zavedl tradiční, i když toxický, republikánský program snižování daní bohatým, deregulace Wall Streetu a útoků proti menšinám a chudým lidem.

Jedině v Británii se populisticko-nacionalistické vlně podařilo téměř realizovat revoluční změnu tím, že nasměrovali britský stát tak novým a nezmapovaným směrem, že i Postavičky z harampádí Edwarda Leara by se zřejmě bývaly obávaly se takovým směrem vydat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 


0
Vytisknout
5166

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2018