Rusko-ukrajinskou krizi je nutno chápat v širších geopolitických souvislostech

29. 11. 2018 / Daniel Veselý

Je značně alibistické vnímat aktuální rusko-ukrajinskou krizi v Azovském moři jako zlovolný akt orientálního despoty sídlícího v Kremlu.

Střelbu na ukrajinská plavidla a zajetí ukrajinských námořníků a rozvědčíků samozřejmě nelze ospravedlňovat tradičními kremelskými výmluvami. Avšak nebylo by rozumné na eskalaci napětí v Kerčském průlivu nahlížet jako na izolovaný incident postrádající širší pozadí.

Tato krize započala v době, kdy ukrajinský, obdobně jako ruský prezident na domácí půdě čelí klesající popularitě. Petro Porošenko vyhlásil v pobřežních a pohraničních regionech Ukrajiny výjimečný stav - a není vyloučeno, že voliči jeho nesmlouvavý postoj vůči Rusku ocení v březnových volbách. Jinými slovy, eskalace napětí, případně otevření nové válečné fronty odvádí pozornost veřejnosti od domácích ekonomických a politických problémů a mnohdy přispívá k upevnění pozice nepopulárních lídrů. 

Putinův gambit

Podle některých analytiků vliv Kremlu na Ukrajině slábne a kerčský incident má tento trend zvrátit. Je ale záhadou, proč Vladimir Putin, který si na geopolitické šachovnici počíná jako chladně kalkulující stratég, neoblíbenému Porošenkovi zvedá volební preference. Kremelskému vládci dělá vrásky pokles vlastní popularity v důsledku špatné ekonomické situace mnoha Rusů a kontroverzní penzijní reformy, přičemž posílení jeho mocenské pozice je prioritní záležitostí.

Zdá se ale, jako by Putin tentokrát podcenil rizika vyplývající z kerčské krize, před nimiž v britském Guardianu varuje komentátor Simon Jenkins, jenž válku na Ukrajině považuje za větší katastrofu než brexit. Kreml – ať se nám to líbí nebo nelíbí - vnímá Ukrajinu jako sféru svého vlivu a Porošenkovu prozápadní vládu na svém „zadním dvorku“ chápe jako vážné ohrožení vlastní suverenity. To ale ani v nejmenším neomlouvá Kremlem podporované vojenské operace na Ukrajině ani anexi Krymu, leč kořeny současného rusko-ukrajinského nepřátelství lze vystopovat už v 90. letech minulého století.  

Kreml dlouhá léta s nelibostí sledoval rozšiřování NATO a EU směrem k ruským západním hranicím, odkud bylo Rusko v minulosti několikrát málem zničeno, počínaje Napoleonovým vpádem a konče nacistickou agresí. A tato skutečnost se dozajista podílela na formování ruské mentality a pocitu neustálého ohrožení - ať již oprávněného, či nikoliv.

Sebereflexe západních zemí je na místě

Když v roce 2008 kabinet George W. Bushe podporoval vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO, ruští představitelé varovali, že v sázce je bezpečnost evropského kontinentu. Ačkoli tyto dvě země nakonec do Severoatlantické aliance nevstoupily, expanze NATO na východ pokračovala přijetím Albánie a Chorvatska. 

Instalace prozápadně a protirusky orientované vlády po majdanských událostech v Kyjevě vyústila v anexi Krymu a válečný konflikt na východě Ukrajiny. Kerčská krize je jen logickým pokračováním vzájemných animozit obou zemí. Kdyby západní političtí stratégové reflektovali obavy Kremlu tak, jak reflektují své vlastní obavy, nemuseli by nyní čelit agresivním krokům Putinova režimu a podstatnému zhoršení vztahů mezi Západem a Ruskem.

Na druhé straně vyhlášení výjimečného stavu na Ukrajině může vést k demontáži chatrných demokratických institucí a neúměrné koncentraci politické moci v rukou prezidenta Porošenka. Nabízí se ale otázka, zda na Ukrajině, kde přetrvávají neonacistické tendence a na moci parazitují bezohledné oligarchické struktury, někdy demokracie vůbec byla.

Psáno pro Český rozhlas Plus

-2
Vytisknout
4724

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2018