Adventní ohlédnutí za svatomartinskou husou

1. 12. 2018 / Boris Cvek

Když jsme si nedávno připomínali svátek sv. Martina, bylo všude kolem mnoho zmínek o víně nebo huse, téměř nikde nebyl zmíněn svatomartinský příběh. Jako by husa nebo víno byly více než prosté milosrdenství. Jako by naše společnost nepotřebovala nic více než bezduše sníst v určené datum husu na pekáči a k ní si připít mladým vínem. Protože se to tak dělá, protože se o tom píše.


V době, kdy ctihodní měšťané, protože běžný lid na to neměl, pojídali husu a zapíjeli ji vínem, svatý Martin rozpůlil svůj plášť, aby se rozdělil s polonahým žebrákem. Nic proti husám a vínu, jsem požitkář. Ale co s požitky ve světě, kde není soucit? Ta husa i to víno měly oslavovat světce. A když ne světce, oslavujte něco jiného, ušlechtilého, kvůli čemu má smysl se radovat. Sníst si svou husu jen proto, že se to tak dělá, to je čiré prázdno.

A stejně je to s Adventem. Jsme a budeme zahrnováni množstvím informací o tradicích, zvycích, tedy o tom, jak naši předkové prožívali něco, o čem ale téměř nic neuslyšíme. Více smyslu by mělo hledat v tom, co dělalo život našich předků hodnotným, to hodnotné, byť bychom to v našich podmínkách trochu, nebo i více, pozměnili a třeba i slavili jinak, po svém. Aby náš život byl hodnotný. Vždyť o to přece jde. O milosrdenství v případě Martina, o naději v případě Adventu.

Nejde o to, že naši předkové byli církevně organizovaní, to plynulo z určitých vlastností tehdejší společnosti, nejde ani o to, že měli nějaký náboženský výklad, nějaké tradice, což bylo zase dáno jejich tehdejšími možnostmi, podstatné je, že si připomínali a slavili milosrdenství a naději. To i ono, milosrdenství i naděje, jsou intimní, hluboké, živé jako příběh, nikoli jako nějaký abstraktní princip. A proto nelze náboženské kulty nahradit nějakými kulty rozumu, protože příběhy nejsou rozum. Příběhy jsou akumulovaná zkušenost a emoce lidstva, zdroj identity jako neustálého vyprávění a vztahování se k vyprávěnému. Nacházení se ve vyprávěném.

Je pozoruhodné, že základním příběhem naší kultury a civilizace se stal příběh o Bohu, Stvořiteli světa, který se narodí jako slabé dítě v chudobě a zavržení, aby byl umučen vlastními kněžími na kříži, a tak nás spasil. Co je tohle za „opium lidstva“? To si to údajné spiknutí bohatých a mocných po těch dva tisíce let nedovedlo vymyslet nic útěšnějšího, třeba něco o huse nebo vínu? Můžete na ten příběh vylít tuny pozlátka, realismu, poznání, bigotnosti a tmářství, ale nezadusíte ho.

Mění totiž perspektivu. Ten nejmocnější se stal bezmocným. Dobrovolně, z lásky. Ti nejmocnější jsou ve skutečnosti bezmocní a potřebují jeho lásku. A ti bezmocní, kteří dobře vědí tak jako tak, že tak strašně moc potřebují lásku, protože jsou na samém dně, na něm nejsou najednou sami, je tam s nimi totiž Bůh. Ano, ti bezmocní, na které u husy a vína zapomínáme.

0
Vytisknout
2114

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2018