Monitor Jana Paula : „Ukradené“ autobusové zastávky?

3. 12. 2018 / Jan Paul

 

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. I tak by se dala vyjádřit skutečnost, že mít nápad není všechno, je třeba ho realizovat, a pokud možno hned, nebo někdo jiný bude mít podobnou myšlenku, a uskuteční ji. Anebo si ji prostě přivlastní, pakliže svůj záměr někde zveřejníte, třeba na dostupném internetu. To vše jsou samozřejmě pouhé spekulace, sice obtížně dokazatelné, ale oprávněné. V čísle 6 z roku 2007 jsem v dnes již neexistujícím kulturním časopise Proglas publikoval esej s názvem Autobusové zastávky, svědkové mizejících časů ( https://old.cdk.cz/proglas/clanky/177/autobusove-zastavky-mizejici-svedkove-minulych-casu/ ), a jeho zkrácenou verzi publikovaly Britské listy 25.1.2008 (https://legacy.blisty.cz/art/38552.html ).


To je realita, a to, co jsem už od roku 2003 zamýšlel, a sice vydat knihu dokumentující české autobusové zastávky, je také realita. Předběhl mě Jan Brabec, který fotografuje autobusové zastávky teprve od roku 2012, a kterému vyšla kniha s fotografiemi autobusových zastávek v nakladatelství Grada. Jsem si vědom toho, že dva různí lidé na různých místech mohou mít stejný nápad, avšak považuji v rámci objektivity za nutné zveřejnit tento kontext a konstatovat, že z hlediska ověřitelnosti informací není nápad a záměr Jana Brabce původní. Tím ovšem nechci jeho práci snižovat, či bagatelizovat.

Podivuji se ale nad tím, že Jan Brabec, a ani média, v kterých nyní knihu a svůj záměr presentuje, nenahlédl do internetu, a nevygeneroval heslo autobusové zastávky, zcela určitě by narazil na můj článek. Na druhou stranu ho chápu, neměl důvod čekat, a přeji jeho knize úspěch. Co ovšem považuji za nešťastné, je nedostatečná argumentační schopnost autora vysvětlit v médiích smysl a cíl projektu, důvod, proč autobusové zastávky fotografuje. Na otázku moderátora Jakuba Železného v pořadu Události a komentáře ze dne 30.11. 2018 proč zrovna autobusové zastávky v podstatě neodpověděl.

To samé předvedl v pořadu Artcafé na stanici Vltava v Českém rozhlase 27.11. 2018, který moderovala Hana Slívová. Udělám to tedy nyní za něho, i když už jsem v podstatě odpověděl ve svém eseji v časopise Proglas v roce 2008, tedy pět let po té, co jsem vyfotografoval první autobusovou zastávku. Nuže proč zrovna autobusové zastávky? Proč jsem se rozhodnul je fotografovat a dokumentovat? Kýč byl jedním z fenoménů české kultury tehdejší doby, který vytvářel její charakter, specifičnost a dnes už neopakovatelnost. Kýč totiž nelze vymyslet, kýč vzniká ve střetu radostného amatérismu s urputnou snahou po dokonalosti.

A právě svérázná originalita je to, co je charakteristické i pro staré autobusové zastávky, a co současným novým zastávkám až na výjimky chybí. Dnešní trend je standardizace, a mě zaujal právě rozpor mezi tím, co bylo, a co je nyní. K dokumentování starých autobusových zastávek mě motivovala prázdnota dnešního veřejného designu, a na to jsem chtěl upozornit, to bylo a je smyslem mého projektu: Upozornit na to, že z našeho světa mizí hravost, i když často podivná a mnohdy esteticky kontroverzní, ale přece jen projevovaná v úsilí kombinovat neslučitelné, a tím být originální.

Na úrovni regionů před rokem 1989 neměli slovo odborníci, specialistou byl zedník Franta a truhlář Josef z tzv. Drobné provozovny. Národní výbor přijal usnesení, a starosta zvednul telefon. Kluci, udělejte nám hezkou autobusovou zastávku, to byl základní požadavek, a kluci ji udělali. Oficiální vzory existovaly jen v oblasti bytové výstavby, oficiálního umění a tzv. agitace, jež měla jako propagace společenského zřízení svá striktní kriteria, podmíněna politickými požadavky a rozhodnutími. Všechno ostatní bylo většinou živelné, paradoxně s dostatečným prostorem k uplatnění fantazie.

To je v dnešní době typizace a nároků na jednotný charakter skoro všeho zhola nemožné. Po roce 1989 se u nás začaly logicky prosazovat nové vlivy. Spojili jsme se světem, začaly k nám pronikat nové materiály, technologie, nové postupy a trendy, již dlouho odzkoušené na západ od našich hranic. Lidé se s nimi učili zacházet a využívat je. Zedník Franta a truhlář Josef už najednou vědí přesně, jak má nová zastávka vypadat, už nepotřebují vlastní fantazii. Ušmudlané montérky a svetry vyměnili za jednotné firemní kombinézy, mají k dispozici kvalitní vrtačky, pili a jiné nástroje, které jim ulehčují práci.

Osobitost je to, co je společné starým ušmudlaným autobusovým zastávkám, roztroušeným podivným tulákům bez přátel, těm stylově nemožným stavbám a přístřeším, opuštěně stojícím a smutně hledícím před sebe. Je v nich ale kousek upřímné poezie a hodně nostalgie, neboť vždy byly spojeny s člověkem, a člověk dneška, jakoby s nimi opustil i sám sebe. Proto jsem se tehdy rozhodnul je dokumentovat. Po desetiletích existence čekají trpělivě na svůj konec, na rozebrání, rozřezání a odvezení na skládku. Jedna po druhé zmizí, nebudou, až obnova naší země dosáhne i do těch nejzapadlejších regionů, až se budeme mít dobře.

Jenomže staré autobusové zastávky také svědčí o naší historii, jsou kousíčkem něčeho významně bezvýznamného, co se už nikdy nevrátí, a nikdy nebude, protože vyvstanou nové, lepší, a modernější, podobné jedna druhé, jako vejce vejci. Možná by stálo za to je zachovat, zrenovovat, a udržet, alespoň ty nejzajímavější. Svoji někdejší esej, z které jsem nyní citoval, jsem tehdy zakončil přesvědčením, že tu knihu o autobusových zastávkách zrealizuji, že ji dokončím, a tak to vlastně Jan Brabec udělal za mě, a já to těm zastávkám přeji. Ostatně, je jich zatím ještě dost, a všechny se do jedné knihy rozhodně nevejdou.

 

0
Vytisknout
2342

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2018