Na obranu českého čerta
6. 12. 2018 / Richard F. Vlasák
Nikdy jsem si nemyslel, že budu tyrana, obavu a strašáka svých dětských let obhajovat. Už jen pouhé řinčení řetězů v půlce listopadu mi nahánělo hrůzu, otcovy připomínky pekelníkova příchodu ve mne vyvolávaly zájem o teologii zla, i když bych to tehdy takhle jistě nepojmenoval, a 5. prosinec byl dnem, kdy jsem příkladněji a časněji, než kdy jindy, uléhal do postýlky. A vidíte, dnes tu stojí vedle mne – umolousaný, unavený, zdiskreditovaný a ponižovaný: český čert. Je mou povinností jako vlastence jej hájit, neboť se stalo módou, že bývá nahrazován něčím, co nejde nazvat jinak než obludou. Ano, mám na mysli Krampusáka.
Nevím, který holomek krampusáky do Čech uvedl,
a přeji mu, aby se jednou smažil právě v přítomnosti těchto ohavných figur
až do konce svých dní na místě, o němž se raději nemluví. Vím, že to bylo ze
zištných důvodů, na krampusáky si lze najmout agenturu, lze si koupit jejich masku,
a to je vám panečku kšeft... Ukazuje to i bezradnost mnoha „kulturních
odborníků“ našich měst a vesnic, pokud zvou tyto tyrany dětské představivosti a
vrahy české kultury na náměstí a návsi. Vůbec, co je to za podivnou tradici
svolávat děti a rodiče do center českých sídel? Podíváte-li se na pohledy
Josefa Lady, ilustrátora češství, nevidíte na žádném jeho obrázku ulicemi
naplněný dav, nad nímž ční Mikuláš, neřku-li esence ošklivosti a nevkusu,
krampusák.
Na jednom obzvláště ikonickém zpodobnění je sice náměstí zobrazeno, ale je prázdné, pusté, že by člověka bylo až těch tří líto. Křupajícím sněhem si to šine Mikuláš, anděl a čert – je jim asi zima a mají obchůzky už po krk, protože radostné kráčení vypadá jinak. Nebo na jiném výjevu – jsme v světnici, světec se blahosklonně sklání nad klečící dítka a pekelník buď napomáhá trestně výchovnému zákroku, nebo se přímo utrhne z andělského řetězu a prohání nějakou sukni.
Zkrátka, návštěva Mikuláše je věcí intimně rodinnou – exekuci a případnému literárnímu či hudebnímu přednesu dítěte by neměli být přítomni sousedi nebo snad i celé náměstí. Věta pronášená s úsměvem: „Přeci by ses nebál/a?“ postrádá u vyděšeného a podchlazeného potomka většího smyslu a při pohledu na krampusáka bych se divil, kdyby se takové povedené mamince také netřásly nohy. Ať nedělá haura! Rodina určuje pravidla hry, to vím také od tatínka, který škytajícímu andělovi vysvětloval: „Že to poví mámě!“
Bydleli jsme na okraji vsi a do Oulehlí bylo daleko, tak se pedagogicko-exekutivní skupina posilovala na cestě ledasčím. Jinak řečeno, domluvíte se s dotyčnými, jakou máte o návštěvě představu: vysvětlíte potenciálnímu čertovi, že se nemá chovat jako dobytek a zástupcům mocností nebeských vložíte do košíku případné dárky – tedy křížaly, ořechy nebo rozinky nebo knížku, protože takové věci už jsou dneska vzácné, ať se jdou vycpat spolužačky s barbínami nebo transformery, či co se to dává...
Chtěl jsem tady obhajovat českého čerta a povím vám proč. Jak výše uvedeno, nejsem ani s ním některak spokojen, ale když už to má být, tak ať to je pořádně - po našem. Český čert je bezpečné zlo: všimněte si, jak jej anděl na těch obrázcích od Lady vodí na řetězu. Děti mají vědět, že zlo je; mají tušit, že se liší od dobra, a když už jim to neřekne pan president, tak by měli vidět alespoň pekelníka. Děti by ovšem měly být ubezpečeny, že dobro nad zlem vítězí, že ten „pán s rohy“ se podobá strejdovi od vedle a že mutuje podobně jako bratranec. A to prostě s krampusákem nejde, protože i když se představiteli síry, ohně a tmy roběte zželí a masku sundá, tak je stejně k nepoznání zpocený, zničený a vlastně nedůvěryhodný.
Jako jsme před pár lety, na poslední chvíli, zachránili Ježíška, tak bychom zase nyní měli zachránit českého čerta.
Diskuse