Co mi utkvělo v paměti z bostonské konference odborníků na slovanská studia

10. 12. 2018 / Jan Čulík

Rosamund Johnstonová z New York University studovala v českých archivech korespondenci českých občanů s ministerstvem informaci ČR v letech 1945 - 1953. Zjistila, že ani po komunistickém převratu v únoru 1948 nový režim nekriminalizoval poslech zahraničního rozhlasu. Proč? Nedávný nacistický okupační režim trestal poslech zahraničního rozhlasu smrtí a komunisté v žádném případě nechtěli vytvořit dojem, že se chovají jako nacisté. Johnstonová prostudovala stovky kritických dopisů od české veřejnosti na příslušné ministerstvo, citovala dopisy jako: "Pořád hrajete  v rozhlase dechovku, je to nesnesitelné. Nemůžete hrát pořádnou zábavnou hudbu?" - "Jsem dělník a vstávám ve čtyři ráno. Československý rozhlas tou dobou ještě nevysílá, tak musím poslouchat BBC. Je to skandál." Johnsonová zjistila, že ministerstvo na všechny tyto dopisy zdvořile a pečlivě odpovídalo. Poslech zahraničního rozhlasu zakázán nebyl, ovšem národ si myslel, že zakázán je.

Ten před řadou let systematicky natáčel rozhovory s mnoha představiteli komunistického režimu. Výjimečná byla jeho publikace z roku 1998, Lubjanka, III. patro: svědectví předsedy KGB z let 1961-1967 Vladimíra Semičastného,  Dauphin, Praha. 255 str. Sniegoň upozornil na to, že klíčovým obdobím pro rok 1968 byly zřejmě měsíce leden až březen, kdy se řešily vojenské otázky - reakce Sovětského svazu na Pražské jaro nebyla jen politická, ale do značné míry také vojenská.

Československo až do roku 1968 nemělo na svém území žádná sovětská vojska, jenže Sovětský svaz potřeboval na jeho území drtivou vojenskou převahu proti Západu, aby jí mohl účinně argumentovat při vyjednávání se Západem. Proto do roku 1968 byla československá armáda výjimečně předimenzovaná - tak, že kdyby začala třetí světová válka, československá armáda by se do týdne dostala dobytím Německa až do Francie.

Skandál se semínkovým generálem Janem Šejnou a sebevražda generála Janka začátkem roku 1968 signalizovala Sovětům, že československá vojenská hráz je nepevná.

Podle Sniegoně se sovětská invaze do Československa začala připravovat už v březnu-dubnu 1968. V rozhovoru se sovětským velvyslancem v Československu roku 1968 Červoněnkem řekl Červoněnko Sniegoňovi, že Rusové byli z Pražského jara na jaře roku 1968 tak konsternováni, že krátce uvažovali o tom, že by se vzdali českých zemí, rozčlenili by Československo na Česko a Slovensko a vojenskou hráz proti Západu by vybudovali až na česko-slovenské hranici,  považovali Slovensko za hodně konzervativnější než české země.

Ostatní přítomní historici v panelu proti této informaci protestovali, že prý nic takového není v žádné historické dokumentaci. Sniegoň argumentoval: "Mně to Červoněnko řekl, já to mám nahrané." Připravuje anglickou publikaci svých rozhovorů s četnými vysokými činiteli bývalého sovětského  bloku.

Historik Igor Lukeš hodnotil Pražské jaro 1968 velmi kriticky. Český národ se - už od mobilizace r. 1938 - vždycky dokázal vzepnout k jednotnému heroickému postoji, ale jen asi na pět minut. Hned poté ho to vždycky přejde. Českoslovenští vojáci se při mobilizaci r. 1938 dušovali, že se nikdy nevzdají "Svobodu, nebo smrt", ale za pět minut poté se vzdali. Totéž se stalo s hrdinným vzepnutím českého národa proti okupaci. Čeští politikové v roce 1968 byli zrádci a škůdci národa. Rusové, kteří nařídili invazi, byli nelidská monstra. Západní politikové jednali čistě pragmaticky a neprojevili o osud Československa žádný zájem.

Lukeš se zmínil o návštěvě sovětského velvyslance Dobrynina u amerického prezidenta Lyndona Johnsona večer 20. srpna 1968, právě v době, kdy sovětská vojska překračovala československé hranice.

Dobrynin normálně s Johnsonem mluvil spatra, ale tentokrát, když měl oznámit invazi do Československa, měl značné obavy, byl velmi nervózní a přišel za Johnsonem s projevem, který měl předem na papíře. Hovořilo se tam o kontrarevoluci v Československu, o spiknutí s cílem vytrhnout Československo ze socialistického tábora, a o tom, že proto byla invaze nezbytná.

Když to Dobrynin Johnsonovi přečetl, ukázalo se, že Johnsona to vůbec nezajímá. V reakci na jeho přečtený projev řekl Johnson Dobryninovi: "Ale já chci vědět, kdy mohu přijet do Moskvy. Chci to zítra sdělit při snídani svým poradcům a pak to oznámit tisku."

Poté, co Dobrynin Johnsonovi oznámil, že Sovětský svaz provádí invazi do Československa, Johnson se dožadoval pozvání do Moskvy.

Thomas Ort z City University of New York rozbíral Čapkův Obyčejný život a argumentoval, že skutečnost, že hrdina tohoto románu má německou manželku a tráví většinu svého života v německém prostředí v československém pohraničí, zřejmě mělo v době zvýšených nacionalistických emocí (kniha vyšla r. 1934, rok po příchodu Hitlera k moci) přispět k toleranci mezi národnostmi v Československé republice. Potíž však je, že Čapkův protagonista Obyčejného života si uvědomí, že jeho narativ o jeho životě je lživý, své vzpomínky roztrhá a začíná několikrát znova, než mu dojde, že vlastně byl několikerým člověkem - což, jak se tradičně interpretuje, je Čapkovou výzvou k toleranci. Tato multiperspektivita, později tak výrazně rozvinutá Milanem Kunderou v románu Žert, nutně svědectví všech částí Obyčejného života relativizuje, takže argument Thomase Orta není příliš přesvědčivý. Kromě toho, harmonický  vztah Čapkova hrdiny s německou manželkou pravděpodobně nebyl tak harmonický.

Čapek byl nesmírně ztraumatizován zkušeností první světové války a celým svým dílem upozorňuje, že lidská civilizace je zatraceně tenký nátěr. Hrozil se možnosti, že kdykoliv se může civilizace propadnout do divošství a násilí. V této souvislosti je pozoruhodné, že v Obyčejném životě je mimořádná pasáž, tak nezvyklá pro "snášenlivého" Čapka, že si jí kupodivu studenti, kteří mají tuto knihu číst na střední škole, vůbec nepovšimnou (mám to vyzkoušeno ze seminářů na Karlově univerzitě):

Čapkův protagonista je ve  věku asi třinácti let svědkem toho, jak dělník na stavbě železnice v jeho malém jihočeském městě, v jakési kůlně sexuálně znásilní svou asi dvanáctiletou dceru. Ta dívka je tím sexuálně vzrušena ("byla zkažená, bylo to čiré zlo") a iniciuje Čapkova třináctiletého hrdinu do sexu. Ten se této rané zkušenosti hrozí, ale zároveň přiznává, že to byl nejlepší sex jeho života, jaký už nikdy nezažil s (německou) manželkou. Tu by nejraději usmrtil, jenže neudělal to, protože neví, co by si počal s mrtvolou. Že by toto byl skutečně harmonický vztah Čecha s německou ženou?

Rajendra Chitnis z univerzity v britském Bristolu pojednal o dvou raných, zapomenutých českých románech o druhé světové válce z roku 1945, o knížce Josefa Horala Mlčení (1945) a o díle Čestmíra Jeřábka V zajetí Antikristově (1945). Porovnal je s establishmentovými díly, šířenými následným komunistickým režimem, Drdovou Němou barikádou a Fučíkovou Reportáží psanou na oprátce. Argumentoval, že tato díla tematizují skutečnost, že postojem odporu Čechů vůči nacistické okupaci bylo mlčení.

Hlavní hrdina Horalova Mlčení se zcela nesmyslně pokusí v roce 1943 o odbojovou akci, při níž zahyne a tím román končí. Že by to předjímalo motiv, často se pak opakující v českém hraném filmu po roce 1989, že jakýkoliv heroický boj proti utlačitelům je nesmyslný a neodpovědně ohrožuje národní komunitu? A že každý takový hrdina, který vyčnívá z řady, je stádovitou národní komunitou po zásluze potrestán?  (Želary, Tmavomodrý svět a další).
0
Vytisknout
3938

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2018