Nepřítel politického protivníka není mým spojencem, aneb Nosil Václav Havel žlutou vestu?

12. 12. 2018 / Karel Dolejší

1. srpna 1975 podepsalo 35 států v Helsinkách deklaraci, jejíž sedmý bod hovořil o "úctě k lidským právům a základním svobodám, včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení". Symbolicky tím skončila éra hledání "třídních základů (buržoazní) matematiky" a místo ní se obě poloviny Evropy přinejmenším formálně přihlásily k jednotné sadě univerzálních hodnot.

Jak vážně to s helsinským bodem 7. myslely komunistické režimy byla ovšem otevřená otázka, na niž bylo třeba odpovídat s notnou dávkou opatrnosti a skepse. Přesto však Michail Gorbačov s "glasností" a "novým myšlením" nakonec přistoupil na helsinský prám a pomohl vpustit do sovětského impéria ducha západní demokratické tradice.

Jak se však SSSR druhé poloviny 80. let, jehož špičky tolik toužily po navázání nadlouho zpřetrhaných kontaktů se Západem, lišil od dnešní Ruské federace! Neoficiální ideologie dnešní Moskvy, "eurasianismus", ze všech sil zdůrazňuje asijskou, nikoliv evropskou část ruské tradice. Cokoliv dnes Západní Evropa oceňuje, Moskva automaticky pomlouvá a špiní. S jednotlivými Rusy může mít Evropan i hodnotově leccos společného, s dnešní ruskou vládou však nikoliv. Autoritářská, militaristická, agresívní, podvody a hrubou silou se kasající administrativa mává absurdním obviněním, že - podle kremelského cejchu - "změkčilý" Západ prý připravuje zákeřný útok na matičku Rus. Neuznává nic, co by umožnilo alespoň takovou míru domluvy, jaká existovala mezi lety 1975-1989.

***

Navzdory podpisům komunistických režimů pod helsinskou deklarací se v období po sovětské invazi do ČSSR značná část západních komunistických stran přihlásila k eurokomunismu. Jinými slovy, západní krajně levicové strany usilovaly sice o radikální změnu, ale nikoliv tradičními moskevskými, tzn. násilnými a podvratnými prostředky. Podobně jako čs. disidenti na východní straně železné opony tehdy formulovali výhrady vůči západním liberálním demokraciím, s nimiž jinak spolupracovali, také západní komunisté do značné míry přestali být pouhými tupými nástroji sovětských tajných služeb. Drželi se již kriticky vlastních hodnot, které vykazovaly řadu průniků se západní demokratickou tradicí.

Právě proto není možné v žádném smyslu argumentovat ve prospěch paralel mezi opozicí před rokem 1989 a dnešní "antisystémovou" populistickou a identitářskou opozicí vůči liberální demokracii, pokud vědomě či byť jen mlčky spolupracuje s cizí nepřátelskou mocností. S mocností, se kterou ustanovení západních ústavních dokumentů či bohatství demokratické tradice nespojuje absolutně nic.

***

Jakékoliv původně i legitimní sociální protesty na Západě, jakmile jejich organizátoři přijmou a okamžitě výslovně neodmítnou pomoc putinského autoritářského režimu, právě tímto krokem veškerou legitimitu nenapravitelně ztrácejí. Stávají se místo toho součástí nevyhlášené války, kterou vede Kreml proti západním demokraciím, s nimiž revizionistická mocnost Ruská federace odmítá mít hodnotově cokoliv společného. Už žádné helsinské protokoly. Žádné dohody o kontrole zbrojení. Pouze Putinovy kecy o tom, jak Rusové po smrti skončí v nebi, zatímco ostatní "prostě chcípnou".

Václav Havel a ostatní čs. disidenti v opozici vůči starému režimu přijímali pomoc ze zahraničí - žlutou vestu francouzských chaotů podporovaných Moskvou však nikdy nenosili. Své politické snažení opírali o jednotné civilizační základy, k nimž se v polovině 70. let přinejmenším formálně přihlásily obě strany tehdejší železné opony. Domáhali se toho, aby starý režim dodržoval závazky, k jejichž plnění se sám dobrovolně (formou politické deklarace) zavázal.

S těmi kdo dnes ve spojení s cizí nepřátelskou mocností provádějí žhářské útoky v centru Paříže a vědomě či nevědomky pomáhají Putinovi s destabilizačními operacemi na Západě neměli českoslovenští disidenti 70. a 80. let absolutně nic společného.

1
Vytisknout
6276

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2018