Má snad Putin v kapse polovinu Francie?

13. 12. 2018 / Daniel Veselý

Vždy jsem se snažil držet zásady, že nezávislá novinařina má bez oddechu tepat politickou moc, nehledě na míru její společenské škodlivosti. Přestože je z globálního hlediska Donald Trump kvůli svému postoji vůči klimatickým změnám a kvůli eskalaci jaderného nebezpečí mnohem větší hrozbou než distingovaný neoliberál Emmanuel Macron, sdělovací prostředky by se dle mého soudu měly řídit heslem padni komu padni. Nemohu proto souhlasit s článkem Karla Dolejšího znevažujícím protesty žlutých vest a tradičně ignorujícím jejich příčiny; s textem, v němž autor bez uvedení relevantního zdroje tvrdí, že gilets jaunes mají podporu Kremlu.


K tomu:  Francie zahájila vyšetřování možných ruských zásahů do hnutí žlutých vest    

Klasické sdělovací prostředky neustále padají do vlastní pasti, když jednomu politickému prominentovi prakticky odpustí veškeré nekalosti, přičemž druhému vyčtou všechny zlé a kontroverzní skutky, které kdy napáchal. Tak se kupříkladu dozvídáme, že ruský prezident Vladimir Putin pracoval nejen pro obávanou KGB, ale i pro Stasi. Sice pořádně nevíme, jakých zločinů se rozvědčík Putin ve službách východoněmecké tajné policie dopustil, ale na jeho rázný odsudek to bohatě stačí. Vše by bylo v naprostém pořádku, kdybychom byli obeznámeni také s podrobnostmi působení zesnulého George Herberta Walkera Bushe v CIA, a to nejen během doby, kdy stál v jejím čele. Nic takového se ovšem nedozvíme, a to navzdory skutečnosti, že Bush senior figuroval ve zločinných operacích Ústřední zpravodajské služby v jižním Vietnamu a jako hlava CIA věděl o teroristických aktivitách šesti jihoamerických satelitů USA a dokonce zametal stopy po politické vraždě na půdě Spojených států.

A zatímco Putinovo angažmá v tajných službách totalitních států po právu vyvolává pobouření, daleko závažnější Bushovo působení v CIA s desítkami tisíc mrtvol končí v jámě zapomnění. Místo kritického a racionálními argumenty podloženého zhodnocení odkazu George H.W. Bushe jsme byli svědky groteskní mediální hagiografie – ba přímo svatořečení, během nějž nás profesor historie a mezinárodních vztahů Igor Lukeš s vážnou tváří ujišťoval o humanitární povaze operace Irángate (ilegální prodej zbraní Íránu, z nějž byly financovány americké proxy jednotky, které v Nikaragui bojovaly proti sandinistické vládě, kde mnohdy bestiálním způsobem pozabíjely desítky tisíc lidí. Reaganova vláda byla za své protisandistické tažení, tj. za mezinárodní terorismus, dokonce odsouzena Mezinárodním soudním dvorem). Dnes existují indicie, že mozkem této rozsáhlé operace, v níž figuroval i nechvalně proslulý Medelínský kartel, mohl být právě Bush senior. 

Tato ostudná mediální diskrepance, kdy je jeden zločinec iracionálně vyzvedáván do nebes a druhý neustále zatracován, je jedním z očividných důvodů, proč mnozí z nás zanevřeli na kritické tiskoviny a vrhli se do náruče Sputniku; a proč mnozí z nás chvalořečí pravicové autoritáře, jakými jsou Putin a Orbán, jako omnipotentní dobrodince bojující proti západnímu nihilismu a dekadenci za přežití veškerého slovanstva a křesťanstva.

Ale zpět k Dolejšího textu o protestech žlutých vest a jejich údajnému napojení na Kreml. Jestliže máme výtky na adresu protivládních protestů namířených proti politickému představiteli, jejž tradiční média nerozumně stavějí do kontrastu s populistickými a xenofobními lídry jako jednu z posledních nadějí před pádem do barbarství, měli bychom vycházet z ověřených informačních zdrojů. Je totiž velice sexy a zároveň nesmírně kontraproduktivní hledat vnějšího nepřítele tam, kde patrně není, aniž bychom automaticky analyzovali příčiny masových nepokojů tváří v tvář nepopulárním a kontroverzním vládním opatřením.

Je sice pravda, že proruští trollové na sociálních sítích protesty žlutých vest tragikomicky líčí jako apokalyptické povstání proti zlolajnému francouzskému establishmentu, nicméně prokremelská propaganda jako obvykle těží z nešvarů a kiksů západních demokracií. Kdyby existoval věrohodný důkaz o moskevské podpoře žlutých vest, prezident Macron by jej bezpochyby zveřejnil. Elysejský palác však z organizace masivních nepokojů obvinil francouzskou ultrapravici, aniž by zmínil údajné loutkovodiče z Kremlu. Hnutí žlutých vest ve skutečnosti tvoří nehierarchická aliance mající podporu napříč politickým spektrem. Téměř polovina Francouzů protesty podporuje i poté, co Emmanuel Macron nabídl vzbouřené ulici několik drobtů. Jsou snad všichni tito lidé nesvéprávnými idioty v údajné Putinově válce proti Západu, jak se Dolejší snaží čtenářům sugerovat?

Dolejší také píše: „Václav Havel a ostatní čs. disidenti v opozici vůči starému režimu přijímali pomoc ze zahraničí - žlutou vestu francouzských chaotů podporovaných Moskvou však nikdy nenosili.“ Už víme, že autor neuvedl žádný důkaz pro své tvrzení o napojení francouzského rebelantského hnutí na Moskvu. Oproti tomu s jistotou víme, že českoslovenští disidenti získávali finanční podporu také od Reaganovy vlády. Ta mimo jiné iniciovala špinavou válku ve třech latinskoamerických zemích, jíž padlo za oběť téměř 200 tisíc osob. Havel a spol. sice žlutou vestu nenosili, avšak žádný morální problém se zločiny svých washingtonských donorů zjevně neměli. A platí i tvrzení, že českoslovenští disidenti byli ve spojení s nepřátelskou velmocí, která samozřejmě měla zájem na destabilizaci tehdejšího režimu, jak trefně v diskusi u Dolejšího článku poznamenal Pavel Urban.

Aby bylo jasno: Je zcela legitimní kritizovat povahu protestů, tedy násilnosti, zapojení ultrapravicových elementů, jakož i fakt, že žluté vesty neustoupí, dokud se Macron nezřekne svého mandátu. Zároveň je zapotřebí reflektovat otřesné policejní excesy. Ze všeho nejdříve by nás však měly zajímat reálné pohnutky hnutí žlutých vest, jimiž jsou v první řadě nedůstojné a mnohdy zoufalé životní podmínky, způsobené postupnou demontáží sociálního státu, již doprovází šokující daňové zvýhodňování nejbohatších vrstev v režii bývalého investičního bankéře. Spatřovat zde ruku Kremlu je v lepším případě projev intelektuální lenosti, v horším pak varovný symptom ideologické zabedněnosti.

 

1
Vytisknout
8794

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2018