Stojíme za rebely

14. 12. 2018

 


Protesty francouzských “žlutých vest” proti cenám pohonných hmot neorganizovala levice. Ale boj za rozšíření jejich požadavků je klíčem k zablokování radikální pravice Marine Le Pen, domnívá se Aurelie Dianara.



V posledních týdnech jsme byli po celé Francii svědky masivních demonstrací “žlutých vest”, protestujících proti zdražování pohonných hmot. V sobotu, 17. listopadu, se napříč celou zemí zmobilizovalo 282 000 “žlutých vest” (pojmenovaných podle reflexních žlutých vest, ze zákona povinné výbavy každého motoristy), na křižovatkách a kruhových objezdech vystavěli zátarasy, “hlemýždí jízdou” zpomalovali dopravu, bojkotovali mýtné na silnicích. Po celé zemi proběhlo více než 2 000 akcí, došlo ke 400 zatčení, několik stovek lidí bylo zraněno, jeden člověk zemřel. V tentýž den došlo i k bitkám s policií, hnutí navzdory represím pokračovalo ve svých akcích i v následujících dnech.



24. listopadu se podle odhadu ministerstva vnitra protestu zúčastnilo 106 000 lidí, včetně 800 lidí, kteří se dostavili do Paříže na hnutím předem vyhlášené “II. dějství”. Zatímco se policejní prefektuře podařilo zabránit protestujícím, aby se přiblížili k Elyseji (prezidenstkému paláci), podařilo se demonstrantům obsadit třídu na Elysejských polích, a dostali se do násilných střetů s policií, které trvaly po celý den. Někteří lidé z řad žlutých vest už ohlásili záměr vrátit se do Paříže i příští sobotu.


Zajímavé je i mediální pokrytí těchto protestů: pochopitelně, žádné sociální hnutí z poslední doby nebylo obdařeno ani zdaleka takovou viditelností. Po deset dní se veškerý francouzský tisk pokoušel zjistit, kdo tito nepravděpodobní protestující ve skutečnosti jsou. Mnoho z nich novinářům sdělilo, že se nikdy dříve žádných protestů neúčastnili: vyhlašují se za hnutí apolitických občanů, a také se zformovali mimo politické i odborářské kruhy, které obvykle podobným rozsáhlým protestům dominují.


Pochopitelně jde o složitě profilované hnutí v zárodku, které má mnoho tváří: mužů a žen, pracujícího prekariátu, lidí na nezaměstaneckých dávkách, ekonomicky neaktivních, důchodců, učitelů, obchodníků, a dělníků. Do této masy se zamíchali i někteří členové stran a odborů. Přicházejí jak z prava, tak z leva. Přece však spolu mají něco společného: Jde o Francii, která přežívá od výplaty k výplatě. Jednoduše hnutí, které patří lidem. Nikoli však všem. 



Kteří lidé to jsou?


Lidé, kteří demostrují ve žlutých vestách, jsou lidmi z periferie Francie: nepocházejí z velkých městských aglomerací, ale z menších měst a venkovských oblastí. Povstává část země, která obvykle nebývá vidět. Aby vidět byla, oblékla se do reflexních žlutých vest, kterou musí vozit každý řidič ve svém autě. Spojili se a zorganizovali na sociálních sítích - před pár týdny začali tvořit skupiny v každém depártementu (pozn.: malé administrativní jednotky ve Francii, na způsob okresů, příp. městských čtvrtí) - a tu a tam se sešli k pár přípravným schůzím, než se v sobotu 17. vydali do pařížských ulic.


Žluté vesty se sešli, aby protestovali proti zdražování pohonných hmot. Měli k tomu dobrý důvod: díky skokovému navýšení ceny ropy za barel letos ceny nafty vzrostly o 23 procent a ceny benzínu o 14 procent. Navíc, vláda nedávno oznámila, že ceny nafty i benzínu nadále porostou - o čtyři, resp. o sedm centů - s tím, že jde o prostředek k financování přechodu na ekologicky orinetovanou energii.


Toto oznámení, nepřekvapivě, spustilo velkou nevoli mezi nižší a střední třídou, především na periferii Francie, kterou zasáhnou zvýšené náklady na dopravu nejvíce. Těmto občanům, denně cestujícím mnoho kilometrů autem, mohou ceny za benzín pořádně ukrojit z jejich přijmů. 


Pokud jde o požadavky žlutých vest, chtějí se ze všeho nejdříve zbavit právě tzv. “karbonové daně”. Ovšem za jejich hněvem, vězí ještě něco jiného. Jak lidé z jejich řad opakovali během posledních dvou týdnů, aby své činy (které způsobily nemalý odpor) ospravedlnili, ceny pohonných hmot byly pro ně “poslední kapka”, pokud jde o to, co jsou ochotni snést. 


V hlasech, které jsme měli možnost v posledních dnech vyslechnout, bylo jasně cítit rozhořčení, pocit, že jsou předmětem pohrdání (a vylučovávání - pozn.: z přístupu k dobrému životu) politickou třídou, kterou obecně odmítají. Mnozí volají po rezignaci vlády i prezidenta Emanuela Macrona. Upozorňují na jeho nízkou popularitu a slabou volební legitimitu: nakonec, v loňském prezidentském klání získal pouhých 24 procent hlasů v prvním kole, a účast v tom druhém byla v celé historii nejnižší. “Macrone, odstup!” je slogan, který hřmí venkovem i Elysejskými poli. 


Zmiňovaná předrážděnost je výsledkem několika let fiiskálních a sociálních politik, které postupně přiškrcovaly nízkou a střední třídu, což se týká i vybírání daní. Ihned, jakmile se ujal úřadu, Macron zrušil tzv. solidární daň z bohatství (ISF), a věnovat 4 miliardy britských liber nejbohatším; zvýšil sazbu Daně solidarity a zaměstnanosti (CICE), srážky a výjimky, které převedly 41 miliard britských liber do rukou podniků fracouzských, i těch, které jsou vlastněny mezinárodně. Krátce poté, v rámci rozpočtu na rok 2018, Macron nastavil rovnou daň, jež umožnila snížit zdanění kapitálu, a poslala tak dalších 10 miliard britských liber do kapes těch nejbohatších.


Ve stejném čase vláda zvýšila obecné sociální pojištění (CSG) v rámci přijmové daně penzistů, zatímco penze jako takové přestaly být indexovány oproti inflaci (a tedy oproti schopnosti penzistů nakupovat spotřební zboží). Zbavila se tzv. subvencovaných pracovních kontraktů (které značnému množství lidí umožňovaly pracovat na smlouvy částěčně financované z veřejných zdrojů) a o pět Euro snížila příspěvek na bydlení (APL) těm vůbec nejpotřebnějším. 


Jako by to nestačilo, nová “karbonová daň” pětinásobně více zatíží rozpočty středn třídy než rozpočty třídy vyšší. Vláda však neučinila žádné kroky, aby vyvážila toto zjevně nerovné zacházení — například nabídkou pomoci rodinám s nejskromnějšími rozpočty.


Společně s politickými optařeními již zavedenými prezidenty Nicolasem Sarkozym a Francoisem Hollandem, byl výsledkem další masivní nárůst nerovnosti. Za poslední dvě dekády se největší majetky ve Francii rozrostly desetinásobně, zatímco podle studie OFCE (pozn.: státem podporovaný výzkum) a INSEE (statistický úřad) z nedávné doby, se průměrná "kupní síla" francouzské rodiny od krize v roce 2008 snížila o 440 britských liber ročně. V tomto kontextu přestává být překvapením, že se šíří pocit nespravedlnosti a ponížení, stejně jako pocit, že prezident je arogatním “prezidentem bohatých”.


Toto vše rozšířilo předěl mezi lidmi a privilegovanou elitou reprezentovanou prezidentem, vše ještě zhoršuje řada nedávných finančních skandálů z okolí nedávných hlav státu. Bude-li vláda opakovat, že daňové úlevy pro nejbohatší povzbudí investice, čísla nám napovídají něco jiného: stále čekáme na milion pracovních míst přislíbených Hollandem a tehdy ještě poradcem Macronem, když bylo v roce 2012 zaváděno CICE (pozn.: podpora konkurenceschopnosti podniků).


Konvergence zájmů?


Hnutí není omezeno na francouzskou pevninu, rozšířilo se rovněž do bývalých francouzských kolonií v zámořských teritoriích a kontrétně na ostrov Réunion. Na území, kde je nezaměstanost astronomicky vysoká a 42 procent lidí se tu nachází pod hranicí chudoby, ceny benzínu, plynu a elektřiny rovněž pokačovaly v růstu. Stejně jako ve venkovských oblastech a v periferních částech Francie, konkrétně tato území trpěla oslabováním veřejných služeb během posledních deseti let a leckdy déle, když vlády zavíraly nemocnice, soudy, a železniční stanice, jež by měly být hrazeny z daní. Společenská smlouva se hroutí a ustupuje hněvu.


Na Réunionu hnutí nabylo útyhodných proporcí, včetně bitek s policií, zapalovaných aut a “osobních slev” (kolektivního rabování obchodů), toto vše minulé úterý přispělo k zavedení výjimečného stavu policejním prefektem. 


Ovšem, jakmile regionální vláda 21. listopadu oznámila, že by mohla zmrazit ceny pohonných hmot na nejbližší tři roky, napětí nepokleslo a žluté vesty začali požadovat snížení cen benzínu a nafty. Požadavky hnutí se rovněž rozšířily na životní náklady, dostupnost pracovních míst, opatření ke zmírnění nerovnosti a všeobecnější požadavek úcty vůči lidem. 


26. listopadu žluté vesty na facebooku jmenovali šest “národních komunikátorů” , kteří jsou zodpovědní za dialog s vládou. Byť někteř ílidé z hnutí vznáší pochybnosti nad mírou jejich reprezentativnosti, tito mluvčí již vládu požádali schůzku, na níž chtějí požadavky projednat.


Hlavními doposud formulovanými návrhy jsou snížení míry daňového zatížení a vytvoření institutu “shromáždění občanů” k prodiskutování přechodu k ekologickým opatřením, uznání hlasu občanů, zvýšení kupní síly, a obnovení společenské hodnoty spojované s prací. Shromáždění by rovněž prodiskutovalo tak rozdílná opatření, jako zákaz glyfosfátů, marketing biopaliv, zrušení senátu, organizaci častých regionálních a celo-národních referend, navýšení podpory pro tvorbu pracovních míst (která by nebyla prekariátní. pozn.: tedy krajně nejistá), respekt k genderové rovnosti a rovnému zacházení, zvýšení minimální mzdy a snížení výše sociálního pojištění.


Včera žluté vesty vydali tiskové prohlášení se čtyřiceti “lidovými direktivami”, zaslané rovněž poslancům parlamentu. Jejich obsahem jsou opatření typu komplexní vyřešení problému bezdomovectví, výrazněji progresivní daňový systém, univerzální systém sociálního pojištění, poslanecké ohodnocení ve výši průměrného platu, zákaz outsourcingu a veřejných prací, více smluv na dobu neurčitou, zrušení CICE, investice do udržitelné dopravy, ukončení politiky austerity, zavedení maximální mzdy (15.000 Euro za měsíc), omezení výše nájmů, a okamžité ukončení procesu uzavírání železničních stanic, pošt, škol, mateřských škol, a tak dále.


Zdá se, že toto vše je opravdová výzva pro politiku praktikovanou převráceným Robinem Hoodem na postu prezidenta, který chudým bere a bohatým dává. K Macronově rezignaci vyzývají nesčetné plakáty, hnutí pochopitelně kráčí ve šlépějích mnoha jiných, která se objevila ještě před 17. listopadem, a to od těch, která bojují proti univerzitním reformám a úsporám ve veřejném sektoru až po hnutí za odpor proti represím vykonaným ve jménu “boje proti terorismu”. Přesto se teprve uvidí, zda-li nakonec skutečně dojde k vytoužené konvergenci zájmů.


Na žluté vesty bývá pohlíženo se značkou dávkou nepohopení, podezření a nedůvěry — nikoli pouze povýšenými médii, nýbrž rovněž velkou částí komentářů pocházejících z nejrůznějších koutů rozrůzněné levicové scény. Kritika jejich chování  je ovlivněna evidentním pohrdáním “nižší třídou”: sociání média jsou zaplavena vtipy o “imbelicilech” s "prasečími hlavami” spodiny Francie. Podobný výsměch se objevuje rovněž na sociálních sítích, které mají blízko ke “hnutí” autonomní levice, alespoň tomu tak bylo do doby před událostmi 17. listopadu.


Některé pochyby jsou oprávněné. Enviromentalisté a obránci přírody byli přinejmenším rozladěni řečmi kolem hnutí, jež prakticky požadovaly povolení ke spalování více pohonných hmot za nižší cenu, a jež se zprvu zdály být netečné vůči — z jeiich hlediska alespoň výslovně vyjádřeném — záměru vlády, použít “karbonovou daň” k financování přechodu k všeobecně ekologičtějšímu přístupu v rámci hospodářství.


To je jeden z hlavních důvodů, proč odbory a levice z počátku toto hnutí nepodporovaly. Konfrontováni s rozsahem protestů nicméně mnozí změnili svůj postoj; veškeré síly opozice od leva až do prava, s výjimkou zelených, diskrétním způsobem vyjádřily hnutí svou podporu, a daly si dobrý pozor, aby nemohly být obviněny z toho, že je chtějí oportunisticky “využít” ke svým vlastním politickým cílům.


Jean-Luch Mélenchon, spisovatel a poslanec F. Ruffin, a jiné osobnosti France Insoumis — včetně obdojněji naladěných aktivistů z jejích řadse protestů po boku žlutých vest zúčastnili. V úterý 20. listopadu vyslovili svou podporu umírnění odboráři z FO Transports. Dokonce Philippe Martinez, generální sekretář nejdůležitějších francouzských odborů, původně skeptických CGT, nakonec vyjádřil svou opatrnou podporu a vyzval ke společné demonstraci 1. prosince.


Začala přicházet i podpora od těch, kteří se nacházejí nalevo od samotného hnutí. Například, výbor za Pravdu pro Adama - který bojuje za spravedlnost a pravdu ve věci smrt čtyřiadvacetiletého Adama Traorého, usmrceného na policejní stanici v červnu roku 2016 v Beaumaunt-sur-Oise, chudém kraji, který je součástí pařížských předměstí - oznámili, že se v uliících v sobotu rovněž připojí ke žlutým vestám. I většina ze “známých tváří” z řad aktivistů a francouzské levice - jako Assa Traoré, Frederic Lordon a Edouard Louis - vyzývají k podpoře hnutí v ulicích.


I přes pozdní vyjádření podpory, na levici mnozí stále o protestech pochybují. Samozvaný apolitický charakter hnutí, a skutečnost, že mnoho lidí z řad žlutých vest prohlašuje, že nikdy dříve do ulic nevysli, přitahují obvinění ze “sobeckosti” nebo názory, podle nichž jde o “maloměšťácké” hnutí. Dokonce i ti, kteří volají po “konvergenci bojů”, shledávají nesnadným podporovat požadavky lidí, kteří se nezúčastnili loňských mobilizací proti trojitému útoku vlády na železičáře, studenty a migranty.


A k tomu všemu je tu podezření z poltické infiltrace Marine Len Penové a jejího Rasseblement National (RN, dříve známé jako Front National), nebo dokonce tvrzení, že hnutí mají napovel fašisté. Od počátku mobilizace se objevují občasné projevy rasismu a Islamofobie — incidenty, kterým je věnovaná nadměrná pozornost médií. V pátek předák CGT, Martinez, varoval své odboráře před tím, že se při blokádách žlutých vest mohou setkat “s krajně pravicovými živly, míchajícími oprávněné požadavky s otázkou migrace”.


Tváří v tvář těmto pochybám, mnozí aktivisté volají po opatrnosti, chtějí vyčkat, co se stane a jakým směrem se hnutí vydá. Je nepochybné, že blokád cest se účastní opravdu leckdo: především “apolitičtí”, ale také fašisté z RN, podporovatelé krajní konzervativní pravice stojící za Laurentem Wauquizem (Les Républicains), nacionalisté, Socialisté, Insoumis, Komunisté, odboráři, atd. Ale právě proto, taktika počkáme a uvidíme — “uvidíme, jak se to vyvine” — vydává hnutí všanc reakcionářským silám.


Moralistickou kritiku obviňující žluré vesty z materialistické omezenosti a sobectví lze roněž zpochybnit. Nebyl snad růst cen chleba hlavním faktorem, který přiměl pařížské ženy k jejich rozhořčenému pochodu na Versailles v říjnu roku 1789? Dějiny sociálních bojů jsou plná hnutí povstávajících právě kvůli rozhořčení nad materiálními podmínkami, ve kterých se ocitaly lidové vrstvy, tedy hnutími, která mohou obrovsky rozšířit povědomí, i rozsah požadavků, a sloučit se s jinými boji. Nebo nemusí.


Situace žlutých vest je komplikovaná a mnohotvárná, je však výrazem skutečných potíží. Pro politickou levici účast na tomto hnutí je v mnohém problematická, může se však alespoň pokusit podchytit skutečné obtíže, nasměrovat je užitečným směrem, a zabránit tomu, aby si toto hnutí přivlastnila extrémní pravice. Může to žlutým vestám pomoci, aby se rozvinuli ve hnutí, kterému nejde jen o zvýšení cen a zdanění, ale také o důležité požadavky ekologické a požadavky redistribuce.


Hnutí a média


Pravdou je také to, že enormní zvitelnění žlutých vest médii zakrývá jiné důležité projevy nespokojenosti ve Francii těchto dnů. Nejvýraznějším příkladem jsou akce ze soboty 24. listopadu, mezinárodního Dne boje proti násilí na ženách. Kolektivy a feministické organizace celé měsíce připravovaly “přílivovou vlnu”, která by se postavila sexistickému a sexuálnímu násilí.


Rok od počátku #MeToo, jež se ve Francii dočkalo reálného ohlasu, se Nous Toutes (pozn.: česky, "my všechny”) pokusila v zemi, kde se feministické hnutí vyznačuje napětím a vyostřenými konflikty, vytvořit jednotné a dostatečně masové hnutí. A uspěla: v sobotu se do ulic vydalo více než padesát tisíc lidí po celé Francii, z toho třicet tisíc v Paříži. Bylo to sice mnohem méně lidí, než v Římě (kde organizátoři vyhlásili na dvěstě tisíc účastníků), ale viditený nárůst oproti dvěma tisícovkám, které ve Francii přišli do ulic před rokem. Počet lidí, který se vydal do ulic kvůli sexismu byl v každém případě větší, než osm tisíc žlutých vest pochodujících na Elysejská pole, událost, jež v následných dnech dominovala titulkům zpráv.


Našli bychom mnohé další případy masových protestů odehrávajících se ve Francii v posledních několika týdnech, aniž by se dočkala srovnatelné mediální podpory jako žluté vesty: učitelé demonstrovali 12. listopadu proti snižování množství práce ve školství; od východu k západu stávkovali zaměstanci pošt proti tlaku na rozložení veřejných poštovních služeb; 20. listopadu se zdravotní sestry ozvaly kvůli financování nemocnic. Ačkoli jsme dnes svědky spíše rozrůznění bojů, než jejich sloučení, jsou tu náznaky, že by se tato situace mohla změnit ve skutečné sjednocení periferii Francie, Francie menších měst a předměstí se zbytkem aktivistické levice.


V příštích týdnech uvidíme, zda-li se francouzská periferie dokáže spojit s velkými městskými aglomeracemi, studenty a dělníky z odborů. Alespoň pro tuto chvíli se zdá, že vláda je rozhodnutá vytrvat na svém. V neděli 25. listopadu Elisabeth Borne, ministryně dopravy, zopakovala, že vláda nemíní ustoupit od “karbonové daně”.


V úterý, 27. Macron vydal několik prohlášení ohledně ekologického tranzitu, aniž by hnutí ustoupil. Tento pátek (pozn.: 30. listopadu) by se delegace žlutých vest měla setkat s francuzským premiérem, Edouardem Philippem. V mezičase stát odstraňuje barikády z cest a zatýká stovky lidí: někteří již byli odsouzeni a jsou ve vězení. V sobotu v noci Macron tweetem potvrdil podporu policie: “Hanba těm, kteří se pokoušeli zastrašit volené zástupce. V naší Republice není prostor pro násilí.” Jako obvykle, média se v převážné míře spolupodílí na vládní strategii, zaměřit se na násilí a hnutí zdiskreditovat.


V Macronově strategii je však ještě něco rafinovanějšího a machiavelističtějšího — a jistě nebezpečnějšího. Pokouší-li se vláda (spolu s médii) vyobrazit žluté vesty jako reakční hnutí řízené pravicí, je to manévr jak získat podoru pro La Répunlique en Marche, a připravit tak půdu pro nadcházející Evropské volby.


Manévr byl započat před několika měsíci, a je rovněž spojený s policejními raziemi v kancelářích La France Insourmis, hlavní opoziční levcové síly. V září, po sérii demonstrací, a zvláště po tzv. Bennalově aféře (objevení se videí, na nichž člen prezidentské ochranky, převlečený za policajta, mlátí demostranty) Macron pohořel v průzkumech.


Muž v čele La France Insourmis, Jean-Luc Mélenchon, naopak dosáhl vrcholu své popularity a stal se tak v opozici nejpopulárějším vůdcem. V říjnu postihla vládu další krize, když rezignoval ministr životního prostředí, zelený Niclas Hulot — který odešel kvůli nespokojenosti s vlivem lobbistů na poltiku vlády — a misnistra vnitra Gérarda Collomba.


Právě za těchto okolností bylo nařízeno patnáct razií na kanceláře LFI a další sídla této strany. V dějinách francouské poltiky to byla operace bezprecedentní šíře, navíc šlo údajně pouze o předběžnou fázi vyšetřování financování volební kampaně LFI.


Macron tak zahájil svou kamapaň pro Evropské volby v květnu 2019, během nichž chce svou stranu prezentovat jako jedinou “progresivní” sílu, která je schopná postavit se “nacionalismům”, a hází tak Rassemblement national a France Insourmis do jediného “populistického” pytle. V roce 2017 byl Macron zvolen zejména díky hlasům proti Marine Le Pen — jak se to již v roce 2002 přihodilo s Jacquem Chiracem, který zvítězil ve volbách nad jejím otcem, Jean-Marie Le Penem, s podstatným rozdílem v tom, že zatímco Chirac obdržel 82 procent podpory hlasujících, Macron se dočkal 62 procent hlasů.


Macronovou strategií je vtyvoření obdobně polarizovaného scénáře i pro Evropské volby. Z tohoto důvodu se prohlásil za “anti-Salviniho” a “anti-Orbana”. A přece je Macronova politika vůči migrantům, tak jak byla minulý rok zakotvena v "Zákoně o azylu a imigraci”, zcela kompatibilní s tou, kterou praktikují Salvini nebo Trump: například pokud jde o nařízení umožňující detenci dětí a prodlužování administrativní detence.


Identitářský a xenofobní populismus, který se šíří pocelé Evropě, není odpovědí nebo alternativou k neoliberálním politikám, ale jejich pokračováním. Jak před nedávnem zdůraznil Quinn Slobodian, exponenti Alternative fur Deutschland a rakouské krajní pravice měli blízké styky s věhlasnou Montpellerinskéou společností, globálním intelektuálního klubem neoliberalismu. 


Rovná daň italské vlády Salviniho a Di Maia je dalším příkladem porozumění mezi idejemi (centrálně-levicového a centrálně-pravicového) neoliberálního bloku a identitární pravice. Jejich společným cílem je oběh kapitálu a zablokování cest lidem. Evropa, po které touží Salvini a Orban je pokračováním neoliberální Evropy, nikoli její opozicí.


Na horizontu Evropských voleb v květnu 2019 se tak vynořuje modro-hnědý kontinent. S ohledem k volbám, jež nás příští rok čekají, se strana Marine Le Penové nachází v čele současných průzkumů, před stranou Emanuela Macrona, Les Républucains, a France Insourmise. Během posledních dnů se média snaží varovat před strašákem extrémismu, když opakují, že strana Le Penové, která představuje hlavní opoziční sílu v zemi, za scénou pracuje na tom, aby žluté vesty navedla na cestu násilí. Existují však rovněž síly na levici odhodlané hnutí formovat a zabránit Macronovi nebo Le Penové zneužít je k jejich vlastním cílům. Tito aktivisté budou příští sobotu na Elysejských polích po boku demonstrantů z řad žlutých vest.   


Zdroj v angličtině ZDE 
 

(Pro Britské listy přeložil Petr Soukup.)


  


 


   

  

-1
Vytisknout
2342

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2018