Za komunismu se podílela na provozu režimu široká škála řadových občanů

11. 12. 2018 / Muriel Blaive

čas čtení 31 minut
(Anglický originál tohoto textu je ZDE)

Muriel Blaive, (ed.) Perceptions of Society in Communist Europe: Regime Archives and Popular Opinion (Vnímání společnosti v komunistické Evropě: Archivy režimu a lidové mínění). Bloomsbury Academic, London, New York, Oxford, 2018.   ISBN-13: 978-1350051713. ISBN-10: 1350051713

Velká část společnosti instinktivně vnímá, že obraz komunistické minulosti jako tupého totalitního teroru na jedné straně a odporu občanů proti diktatuře na straně druhé je lživý, zkreslený a propagandistický. Vnucování této lživé interpretace české společnosti po celých posledních téměř třicet let je zřejmě jedním z faktorů, proč je v současnosti demokratický režim v ČR u mnoha lidí zdiskreditován, a proč tedy Češi nebezpečně podporují a volí oligarchy a autoritáře, jako je Babiš.

Je načase, aby byla tato lživá interpretace už konečně opuštěna. K tomu, doufejme, výrazně přispěje výše citovaná mezinárodní publikace, některé příspěvky z níž jsme mohli vyslechnout na právě proběhnuvší slavistické konferenci ASEEES 2018  v americkém Bostonu. Editorka svazku Muriel Blaive přečetla na konferenci předmluvu k této knize. Je nám ctí, že nám ji poskytla k publikaci v Britských listech. (JČ)

Výzkumný projekt, který vedl k vydání tohoto svazku, se odlišuje od relativní absence společnosti jako tématu analýzy v akademické historii komunismu v Československu, zejména, pokud ji srovnáme s výzkumem bývalé NDR a bývalého Sovětského svazu. I když Polsko a Maďarsko jsou daleko lépe reprezentovány, pokud jde o společenskou historii komunismu, zpolitizované vzorce interpretací většinou dominují ve všech zemích tohoto regionu. Důvodem slabší reprezentace společnosti bylo bezpochyby to, že historici neměli možnost studovat klíčové režimní zdroje (zejména svazky tajné policie), které byly zpřístupněny až koncem devadesátých let nebo dokonce až po roce 2000. Argumentuji však, že důležitou roli hrály dva další faktory: zaprvé, neochota v národních veřejných sférách zabývat se otázkou popularity komunistických režimů; je to neochota, která je přímo spojena s postkomunistickým politickým projektem a jeho grandiózním narativem antikomunistického hnutí odporu; zadruhé, pohled na komunistickou minulost je příliš často zamlžen národní perspektivou. Nevyhnutelný pocit "naší národní výjimečnosti" stále brání systematickému přístupu k pochopení komunismu jako mezinárodního společenského jevu.


Mnoho historiků odmítlo metodologii vypracovanou v oboru německých či sovětských studií na základě záminky, že jejich země je jiná. Přesto však Alf Lüdtke, jehož závěry těží z práce antropologa Jamese Scotta, dokazuje, že komunistické režimy v podstatě nacházely základ své legitimity tam, kde se jejich aspirace shodovaly s tradičními hodnotami ("transkripty") národa. Naše monografie poukazuje na takovéto transkripty ve všech národních případech. Že se komunistická propaganda systematicky snažila přizpůsobit svůj obsah každému národnímu kontextu, je charakteristika  společná, nikoliv charakteristika, jíž by se režimy od sebe navzájem odlišovaly.

Dalším zdrojem inspirace pro tento svazek bylo selhání politologů v devadesátých letech v tom smyslu, že neartikulovali kontinuitu mezi komunismem a postkomunismem. Může se to zdát jednoduché, ale znalost toho, jaký byl vztah občanů ke komunismu před rokem 1989, je jediným způsobem, jak pochopit jejich postoj vůči své komunistické minulosti po roce 1989. Pokud neexistují společenské historické znalosti, které by bylo lze použít k analýze postojů před rokem 1989, nutné kontinuum mezi obdobími před rokem 1989 a po roce 1989 nelze zrekonstruovat. Tohle je důvod, proč "vzpomínky" infiltrovaly společenské vědy a pokusily se toto vakuum zaplnit. Na vzoru studií holocaustu, avšak při ignorování jejich bohaté historie, akademické diskuse ohledně "vyrovnání se s minulostí" či ohledně "pamětní povinnosti" částečně nahradily pečlivý, staromódní historický výzkum.


Společenské vědy a dějepis se často proměnily v aktivismus a transformovaly "paměť" nikoliv v předmět studia, avšak stále častěji v morální, a občas dokonce i v institucionální, nutnost. Všudypřítomnost "studia paměti" nedokáže historické znalosti tohoto období zlepšit. Jako historikové a společenští vědci nemáme povinnost "pamětní", ale povinnost analyzovat historii.

Ve středovýchodní Evropě vedl pád komunismu a návrat k demokracii v roce 1990 nakonec k otevření archivů bývalého komunistického režimu. Avšak, s výjimkou případu NDR, tedy země, která byla rozpuštěna, nešla morální povinnost zpřístupnit tyto dokumenty ruku v ruce s nutností porozumět a přijmout komunistickou minulost ve smyslu skutečného "Vergangenheitsbewältigung", vyrovnávání se s minulostí. Aby k takovému procesu mohlo dojít, bylo by zapotřebí zdokumentovat, na základě důkazů z archivů, více než akce komunistického teroru a hrdinského antikomunistického odporu.

Způsob, jímž občané komunistických zemí zřejmě, individuálně i kolektivně, nacházeli srozumění s režimem u moci, anebo mu poskytovali různou měrou legitimitu, by byl stejně důležitý. Namísto toho, politika paměti v tomto regionu většinou pouze odsoudila starý režim a otázku hromadné spolupráce ignorovala. Několik málo prominentních osobností politického a kulturního světa bylo pro své kontakty s tajnou policií veřejně odhaleno. Posloužili tak jako obětní beránci, mezitím začaly postkomunistické státy zdůrazňovat narativy, které dávaly přednost represi a odporu proti ní.

Samozřejmě, to, jak lidé pohlíželi na své komunistické vládce a obráceně je obtížné zrekonstruovat. Na první pohled se zpochybňování tohoto vztahu může dokonce zdát kontraintuitivní: Jak měli lidé projevovat svůj potenciálně záporný postoj vůči vedoucím politikům v diktatuře? Proč bychom měli pozitivní názory považovat za důvěryhodné? Proč by vládci, kteří měli k dispozici armádu a policii, měli brát v úvahu potenciální lidovou nespokojenost s jejich politickou strategií? Jak můžeme usuzovat, že mezi vládci a ovládanými byl nějaký vztah, třeba i jen váhavý, když byl každodenní život zastíněn strachem? Jak můžeme brát vážně formy souhlasu, když byli lidé velkou měrou nuceni jednat tak, jak jednali?

Za hranicí strachu

V každé historii komunismu, která se soustřeďuje na společenské procesy a nikoliv na represivní politiku, jsou strach a jeho příčiny, útlak a násilí neřešitelný problém. Strach umožňoval politickou podřízenost a do značné míry definoval vztah mezi režimem a občany, o nichž tvrdil, že je chrání. Avšak není tomu tak, že se jen občané báli režimu: i režim se bál občanů. Proto je cílem tohoto svazku zkoumat vztah mezi vládci a ovládanými, dekonstruovat mocenské vztahy za komunismu. 

Jsme si plně vědomi, že některé životy byly zničeny, že jiní lidé zemřeli nebo byli usmrceni, ještě další byli uvězněni, posláni do pracovních táborů nebo deportováni. K tomuto násilí docházelo a oběti si zaslouží plné uznání a soucit, mají veškerou pozornost našich autorů v tomto svazku. Avšak je důležité říci, že bolest obětí by neměla zkonfiskovat potřebu historických znalostí těchto režimů a společností. Zatímco adekvátně včleňujeme útlak i strach, který vyvolával, není cílem tohoto svazku pořádat hon na čarodějnice a obviňovat jedince z odpovědnosti za realizaci komunistické nadvlády. Ještě méně se snažíme zjistit tzv. "historickou pravdu" - což je naprosto umělá konstrukce. Legitimní bolest, kterou zažívaly oběti komunismu i jejich rodiny a přátelé, musí být jasně oddělena od našeho úsilí pochopit, jak tyto režimy fungovaly na každodenní základně. Tato bolest nám nesmí zabránit v tom, abychom poukázali na občasné úspěchy komunistické vlády. Nemůže sloužit k zakrývání konfliktu loajality mezi tím, co lidé zažívali jako pozitivní aspekty života za komunismu, a mezi dnešním, antikomunistickým politickým klimatem. 

Postkomunistické státy si založily instituce, jejichž cílem je vzdát poctu památce obětí a hrdinů, a tato legitimní funkce musí být jasně oddělena od historického výzkumu. I když byl komunismus nedokonalý a represivní systém a demokracie byl systém lepší, bývalí komunisté nebyli všichni špatní a noví demokraté nejsou všichni dobří. A co je nejdůležitější, často to jsou titíž lidé. 

To, co často na druhé straně chybí v historické literatuře o komunismu ve středovýchodní Evropě (zase, s výjimkou případů NDR a Sovětského svazu) je definice a epistemologie toho, co to znamená být obětí a být pachatelem. Rehabilitace všech vedla k odsudku všech - to je ohromujícím rysem například české politiky vyrovnání se s komunistickou minulostí - a ani jeden z těchto postojů nemůže být nikdy plně přesný. Většina našich kapitol se pokouší nahradit "systémové" "jednotlivým", což je jediným způsobem, jak učinit férovější úsudek ohledně chování společenských aktérů.


V ideálním případě neměla žádná komunistická diktatura vůbec vzniknout. Jakmile jednou vznikla, lidé s ní neměli spolupracovat. Jakmile začali spolupracovat, alespoň neměli mít možnost prožít uspokojivý život. Ale vzhledem  tomu, že ho prožili, musíme pochopit proč a jak. Rozebrání určité tyranie idealismu ohledně minulosti je vlastně ještě naléhavější úkol. Jan Tomasz Gross, americký historik polského původu, byl málem v Polsku uvězněn za to, že poukázal na rozsah antisemitských zločinů spáchaných Poláky za druhé světové války.

Jak dokazuje Veronika Pehe ve své kapitole, postkomunistické hledání hrdinů, podpora pozitivních vzorů a představa zločinného represivního režimu nadiktovala a vykonstruovala předem určený historický narativ. Archivní dokumenty byly použity k účelům, které vůbec nebyly akademické. Stejně jako tomu bylo za komunismu, Veronika Pehe poukazuje na to, že ti, kdo ovládají minulost, si myslí, že ovládají i přítomnost.

Vládci a ovládaní

Proto v tomto svazku my studujeme obyčejné lidi, anebo je alespoň používáme jako důležitou součást naší analýzy. Ani neproměňujeme oběti v hnutí odporu, ani neoslavujeme hrdiny. Naším cílem je ukázat, jak "součinnost naděje a zoufalství, pochybností a uvolnění existovala navzájem, jako dvě paralelní skutečnosti“ (Lüdtke). Nejenže se snažíme obnovit chybějící analytickou dimenzi, argumentujeme při tom, že je plodné studovat společnost z hlediska režimních archivů. Chceme v našich kapitolách studovat, jak dělníci, funkcionáři, náhodní obyčejní lidé, politikové, intelektuálové, posluchači, diváci, děti a akademici vstupovali během svých každodenních životů do interakce s komunistickým státem. Tento přístup nám poskytuje, při vší nutné opatrnosti, informace nejen o společnosti a jak pohlížela na komunistické režimy v jejich mnohovrstevnatosti, ale také, jak ty režimy pohlížely na společnost a jak obě strany, dávajíce přednost stabilitě, se individuálně i kolektivně snažily z tohoto nerovného a neuspokojivého vztahu získat to nejlepší.

Ano, koncept moderní diktatury (Jürgen Kocka) ponechává místo nejen pro nespornou míru ovládání, k němuž docházelo v komunistickém systému, ale také pro relativní autonomii společnosti (Konrad Jarausch). To, že komunistický systém si mnohé vynucoval, vyvolávalo, podle okolností, odpor na individuální úrovni, ale také součinnost a snášenlivost.  Mezi lidmi a režimem vznikal "mlčenlivý minimální konsensus" (Thomas Lindenberger) a koncept "lidového mínění" (Paul Corner) je nevyhnutelnou součástí této analýzy, pokud máme tomuto mocenskému vztahu porozumět. Takový společenský historický přístup nám také dává možnost včlenit do rovnice koncept "Eigen-Sinn" (vědomí sama sebe) (Lüdtke), který se někdy popisuje anglickým výrazem "agency", "schopnost jednat". Jde o malý, autonomní prostor, který si jednotlivci vytvořili ve svém vlastním životě, mimo dosah dohlížejících očí režimu. Politika byla do určité míry "zprivatizována", a tak poskytovala jednotlivým občanům strategie, jak se určitým věcem vyhýbat, stáhnout se a uzavřít se před režimem (Lüdtke). Sandrine Kott dokonce hovoří o "socializaci státu". "Státní mašinérie," píše Kottová, "fungovala v důsledku dohody ve společnosti. Na všech úrovních měly tyto dohody formu informovaných klientelistických vztahů". Komunistický stát nevykonával svou moc striktně seshora dolů: naopak, celým systémem pronikala napětí a rozporné zájmy různých společenských skupin, včetně oficiálních institucí, jako byla komunistická strana a tajná policie.

Četné studie východoněmeckého a sovětského komunismu dokázaly, že mezi režimem a společností docházelo k trvalému procesu vyjednávání (Fulbrook, Dale, Lindenberger, Lüdtke, Jarausch, Corner a Kott). Komunistické úřady musely legitimizovat svou nadvládu a udržet politickou a společenskou situaci pod kontrolou. Citlivě reagovaly na souhlas, nebo na jeho absenci, pokud ho občané, obyčejní lidé, nebo, v komunistickém žargonu "dělníci, rolníci a intelektuálové" poskytovali jeho politice. Násilné protesty, k nimž periodicky docházelo (typickým příkladem je maďarská revoluce z roku 1956) potvrzovaly, že stabilita byla nejžádoucnějším stavem režimů, které se udržovaly u moci silou - anebo hrozbou síly. Lidé tuto vládu přijímali za podmínek, které si sami do určité míry vyjednali: "Podepisuji tento papír, ale vy za to dovolíte mým dětem studovat na univerzitě." "Budu psát udání na tohoto kolegu, ale vy mě povýšíte do postavení, které si zasluhuji". "Vstoupil jsem do strany, ale vy mi dovolíte, abych si koupil tento pozemek a postavil na něm dům", atd.


Lidé se někdy dokonce podíleli na represivní politice, například tím, že udávali, anebo členstvím v Lidových milicích. Samozřejmě, teror a státní útlak hrály klíčovou roli při vytváření určité atmosféry, v níž měli občané pocit, že mají právo a dokonce jsou nuceni své spoluobčany udávat. Avšak režim trval dlouhou dobu a byl zakořeněn ve společnosti jen díky tomu, že lidé sami, ochotně nebo neochotně, přispívali k udržování této represivní praxe při životě, a tak přispívali k svému vlastnímu zotročení. Kromě toho, malé rysy na každodenní úrovni, na něž mnoho občanů pohlíželo neideologicky (děti chodící do Pionýra anebo rodiny účastnící se Spartakiád, například) podstatnou měru pomáhaly režimy udržovat a stablizovat.


Dokonce i lidé, kteří vedení státu nenáviděli, anebo na režim nadávali, se účastnili této konkrétní formy každodenní spolupráce s režimem. Důsledkem bylo to, že hranice mezi vládci a ovládanými probíhala každým jednotlivým občanem - neboli, jak to poeticky řekla osoba, kterou jsem jednou interviewovala v malém pohraničním českém městě České Velenice: "Hranice mezi dobrem a zlem nebyla tak jednoznačná. Proč by měla být? To nikde není, ani v životě. Lze udělat tlustou čáru? To nejde” (Blaive).


Tento socio-historický teoretický postoj zpochybňuje "totalitní" charakterizaci komunistické vlády ve středovýchodní Evropě: pokud se soustředíme nikoliv na mechanickou konformnost vůči předpisům a příkazům, ale na oblast ostatních forem chování (Lindenberger), vidíme, že tyto režimy možná byly diktaturami s totalitními úmysly, avšak že totalitarismus v úzkém slova smyslu je něco, co nikdy nemohlo být plně realizováno, a už vůbec ne po delším časovém období.

"Lidové mínění" a hranice diktatury

V tomto svazku používáme ve snaze zkoumat vztah mezi vládci a ovládanými ústřední pojem lidového mínění. Tento koncept, metodologická novinka posledního desetiletí, vznikl v monografii, kterou redigoval Paul Corner: Popular Opinion in Totalitarian Regimes: Fascism, Nazism, Communism (Lidové mínění v totalitních režimech: fašismus, nacismus, komunismus). Knihu vydalo nakladatelství Oxford University Press r. 2009. Zatímco odsunujeme stranou koncept totalitarianismu, dáváme přednost výrazu "lidové mínění" před "veřejným míněním" pro analýzu politických systémů jediné strany, protože, jak Paul Corner zdůrazňuje, pojem veřejné mínění "v sobě nese náznaky pluralitní debaty ve veřejné sféře občanské společnosti", což je pojem, který je pro případy, které nás zajímají, nevhodný.  

Avšak protože jde o koncepty, které byly vytvořeny a jsou reflektovány už dlouhá desetiletí, veřejná sféra a veřejné mínění naznačují míru objektivity a kompetentnosti, které "lidové mínění" necharakterizují. Naopak, lidové mínění se plně odvozuje od komunistického chápání toho, co je veřejnost. Pracovat s lidovým míněním tedy znamená pracovat s komunistickou kategorií, anebo kategorií, kterou utvářela komunistická praxe. Tím, že se postavíme do bot společenských aktérů, rekonstruujeme veřejnou sféru jako lidovou sféru, jako hnízdo, z něhož se pak snažíme posuzovat vliv komunistické vlády na každodenní chování. 

I když je možná obtížné kvantifikovat jev, který byl součástí každodenního života, lidové mínění je tak klíčovým nástrojem pro prohloubení historického výzkumu diktatur. Režimy si byly silně vědomy, že je nesmírně důležité. Opakovaně požadovaly zprávy o náladách veřejnosti a o jejích názorech, analyzovaly dopisy, protestní dopisy, petice, a občany otevřeně špehovaly. Mimochodem, vedoucí politikové také "hledali způsoby jak využít lidového mínění ve svých vzájemných vnitřních bojích" (Shawn Clybor).

Je možná největším paradoxem komunistických režimů, že i když věnovaly obrovské zdroje na zkoumání stavu veřejného mínění, v pozdních etapách své existence se jim ho často nedařilo uspokojit, když už nebyly schopny uspokojit očekávání obyvatelstva ohledně životní úrovně. Po dlouhou dobu složila jejich znalost lidového mínění jednak jako bezpečnostní záklopka a jednak jako mechanismus dohledu (Jill Massino). Ovšem čím více zdokonalovaly metody získávání dat o názorech společnosti, tím méně byly už schopny jich využívat ve svůj prospěch.

Pro nás byly nástrojem k pochopení toho, jak se režim snažil získávat informace o lidovém mínění, režimní archivy. Tyto zdroje se často odmítají jako tupá propaganda, jako nespolehlivé či irelevantní, neautentické a nepravdivé. Naším cílem není je považovat za pravdivé, ale dekonstruovat, jak fungovali vládci ve snaze přimět ovládané ke konformnosti (Adrian Grama).  


V tomto smyslu, v součinnosti s dalšími druhy zdrojů a pokud jsou podrobeny vhodné kritice zdrojů, jsou režimní archivy neocenitelné. Ideologický jazyk, který jim dominuje, nevylučuje sdělení autentických znalostí ohledně stavu lidového mínění. Právě naopak: v mnoha těchto případech je v těchto dokumentech obsažen realistický obraz společnosti.

Věci byly složité: O hledání hranic


Všechny kapitoly v tomto svazku analyzují vyjednávací moc a různé strategie ovládaných, ve vší jejich rozmanitosti, ale také strategie vládců, při úsilí obou stran vyjednat si podmínky této vlády. Na základě materiálu v archivu československého ministerstva informací studuje Rosamund Johnstonová posluchače Československého rozhlasu v poválečném období a jejich aktivní vliv, zejména jejich pokusy vyjednat si s komunistickými úřady, jaký má být rozhlasový program. 

Mezitím Adrian Grama se zabývá, na základě režimních archivů, dělníky v poválečném Rumunsku a jejich užívání stávek ve snaze zajistit si lepší životní podmínky. Marián Lóži studuje regionální stranické archivy s cílem osvětlit mocenskou praxi stalinských funkcionářů na střední úrovni moci v období po komunistickém převzetí moci v Československu a jejich někdy zoufalé pokusy zavést do regionů určitý pořádek. 

Molly Pucci využívá archivů tajné policie k analýze role funkcionářů československé tajné policie vyslaných z centra za stejným účelem: obnovení pořádku a zajištění důstojného a efektivního fungování diktatury. Shawn Clybor nám představuje dosud zapomenutý československý stalinský muzikál a analyzuje jeho původně vítanou kritiku oficiální ideologie, kterou lze vysledovat ve státních archivech. Já studuji na základě zpráv tajné policie chování československé společnosti během maďarské revoluce v roce 1956 a ukazuji, že komunistický režim v těchto týdnech intenzivně sledoval lidové mínění - a podařilo se mu zavést nutná opatření k tomu, aby názory lidí uspokojil. Martin Dimitrov vysvětluje, na základě stranických archivů, jak si bulharská komunistická strana začala být jasně vědoma v padesátých a v šedesátých letech toho, že je nutné řádně hodnotit a uspokojovat spotřebitelské preference obyvatelstva a vytvořit příslušné instituční nástroje. Sonia Combe zkoumá ve své kapitole využitím archivů tajné policie, východoevropské intelektuály, kteří byli sice věrní stranické linii, ale zároveň se k ní stavěli kriticky. Kdo se bál koho, ptá se, protože strach byl na obou stranách.

Mimo období stalinského teroru byla druhá část éry východoevropských komunistických režimů charakterizována ještě zjevnějším procesem vyjednávání. Machteld Venken analyzuje způsob, jímž komunikovaly pořady pro děti v polské televizi hodnoty režimu a historickou rekonstrukci, prostřednictvím vysoce populárního seriálu, který vyvrcholil v sedmdesátých letech. Úřady zacházely tak daleko, že dělaly průzkum preferencí dětí, aby dopad komunistické propagandy maximalizovaly. Libora Oates-Indruchová dokazuje, na základě archivního materiálu ČSAV, že akademičtí autoři a editoři vstupovali v sedmdesátých letech do dlouhého vyjednávacího procesu, při němž ideologie vždycky nutně nehrála hlavní roli a někdy šlo o úsilí o akademickou kvalitu. Jill Massino nabízí živou analýzu dopisů obsahujících stížnosti, adresovaných v sedmdesátých a v osmdesátých letech rumunským předákům Nicolae a Eleně Ceauşescuovým, osvětluje plný rozsah vyjednávacích strategií, přijímaných lidmi ve spodních vrstvách společnosti (včetně jejich občasných úspěchů), a tak kreslí složitý portrét rumunské společnosti krátce před pádem komunismu. A nakonec, Veronika Pehe dekonstruuje fetišizaci a instrumentalizaci archivního dokumentu, většinou pro politické účely, v postkomunistickém období.

Všechny tyto kapitoly, navzdory tomu, že studují různé země a různá časová období, ukazují ovládané občany jako aktivní společenské aktéry a nikoliv jako pasivní příjemce komunistické diktatury. Jsou reflexí o dichotomii mezi strachem mas a lidovým souhlasem (Adrian Grama). Jak už jsme se o tom zmínili, ukazují, že stížnosti byly často bezpečnostní záklopkou (Jill Massino) spíše než destabilizujícím faktorem. Podtrhují význam idealismu, který šel ruku v ruce se strachem, oportunistickou loajalitou a partikulárními egoistickými zájmy. Kromě toho, několik autorů klíčovým způsobem zdůrazňuje, že už samy charakteristické vlastnosti stížností byly založeny na předpokládaném, sdíleném porozumění tomu, co by měla být socialistická zákonnost. Požadovat socialistickou zákonnost už samo o sobě předpokládalo loajalitu, anebo lidé v to alespoň doufali: projevy jejich loajality jim alespoň do určité míry umožňovaly projevovat svou nespokojenost. Lidé se naučili se vyjadřovat jazykem režimu (viz "bolševický jazyk" Stephena Kotkina). Jinými slovy, přijetí ideologického světového názoru režimu jim umožnilo fungovat uvnitř normativního rámce vytvořeného stranickými elitami (Shawn Clybor), nikoliv proti němu. Nikdy nezapomínejme, že až skoro do posledního dne lidé neočekávali, že komunistické režimy skončí, a definovali své strategie přežití podle toho.

Je poctou snahám tohoto svazku obnovit složitost života za komunismu, že všechny kapitoly poukazují na neustálé úsilí o definici hranic, jak vládců, tak ovládaných, a také o zamlžení morálních kategorií. Okolnosti se během času měnily, lidé také. Chování se vyvíjelo a někdy mohlo vypadat rozporně, ale ono odráželo mnohotvárnost diktatury, která neustále usilovala o legitimizaci.

Neexistovaly žádné ideální typy: naopak, mezi touhou a realitou vládla kognitivní disonance. Komunistické diktatury se naučily jak tolerovat, a vlastně dokonce povzbuzovaly, skrytý transkript občanů, pokud občané respektovali normativní politické a ideologické hranice veřejného transkriptu (Scott). Hranice mezi kolaborací a odporem, konstruktivní kritikou a podvracením systému, kulturou a politikou není vůbec lehké definovat. Sonia Combe poukazuje na složitou provázanost konformismu, souhlasu s područím, adaptace, poslušnosti, slepoty a upřímnosti. Obdobným způsobem z toho také vyplývá, že tradiční chronologie komunistické vlády založená na krizových meznících (1948, 1956, 1968, 1977, 1980, 1981, 1986, 1988) je tu závažným způsobem zpochybněna. Objevují se nové kontinuity a diskontinuity.

Role společenských aktérů na střední úrovni, kteří přesunovali informace shora dolů a obráceně, je dalším společným rysem našich kapitol. Odborářští delegáti se často ocitali v ostré palbě mezi násilnými dělníky a násilným režimem a byli terčem tlaku jak od nadřízených, tak od spolupracovníků (Adrian Grama). Aktéři na střední úrovni shromažďovali informace o tom, jak se realizuje politika vedení na nejnižších úrovních (Molly Pucci). Sloužili jako terč veřejné kritiky, aby se zavděčili centru (Marián Loži). Byli nárazníkem mezi vládci a ovládanými, jako v případě komunistických, nicméně kritických intelektuálů v NDR (Sonia Combe). Také sloužili jako oběti frustrace veřejnosti (Jill Massino): lidé "zezdola" je mohli obviňovat, když si stěžovali nejvyšším představitelům.

Nakonec, ale nikoliv v poslední řadě, nám studie režimu zezdola nahoru také umožnila vykreslit obraz vlády, která nebyla jen úspěšná. "Kultura stalinismu" (Molly Pucci) se zpočátku zrovna lehce nešířila. Situace byla někdy zcela chaotická. Míra násilí v dolních vrstvách společnosti vedla ke strachu komunistických funkcionářů (Adrian Grama). Těžce nefunkční byrokratické procesy a nástroje pro ovládání obyvatelstva způsobovaly, že tito funkcionáři jen obtížně získávali i jen tu minimální kontrolu nad obyvatelstvem (Marián Lóži). Vládci nemohli zabránit lidem v poslechu zahraničního vysílání (Rosamund Johnston) a neměli tušení, jak konkrétně realizovat policejní diktaturu (Molly Pucci), nedokázali ani donutit své stranické intelektuály, aby podporovali jejich politickou strategii pro Blízký východ (Sonia Combe) a přiznávali, že publikační situace se vyvinula z "nepříznivé" v "katastrofální" (Libora Oates-Indruchová). 

Přehodnocení procesu se Slánským?

Jako postskript, snad nejjasnějším příkladem, který tento svazek může nabídnout jako ilustraci toho, jak užitečné je studovat režimní archivy v perspektivě odzdola, je náš téměř náhodný objev ohromující logiky politického a společenského využití procesu se Slánským v Československu roku 1952. Dosavadní názor akademiků je ten, že proces se Slánským byl typickým příkladem náhodného stalinského teroru pod vedením sovětských "poradců" vyslaných Stalinem (Kaplan). Veřejnost v této interpretaci nehrála žádnou roli, kromě toho, že byla pasivním objektem tupého teroru, anebo poloaktivním antisemitským stoupencem procesů (McDermott).

Kapitola Mariána Lóžiho navrhuje naprosto odlišnou intepretaci, kterou podporuje kontext, který zjistili Molly Pucci, Shawn Clubor i já sama. Lóži ukazuje, že násilí použité proti (regionálním) stalinským elitám, z nichž byl značný počet přítomen u soudu se Slánským (konkrétně šéf Brna Otto Šling) získalo podstatné množství lidové podpory a bylo důsledkem žádostí společenských aktérů zezdola. Někteří členové stalinské elity, kteří stanuli před soudem, žáci Slánského, realizovali totiž na regionální úrovni po roce 1948 opravdu krutou diktaturu: vlastně to byli samostatní malí diktátoři. Proto je lidové mínění obvinilo, že nedodržují standardy stalinismu. Marián Lóži argumentuje, že to, co bylo zásadní pro fungování stalinské diktatury, byla její schopnost dosáhnout legitimity, nikoliv realizovat násilí.

Jestliže je tomu skutečně tak, pak byl proces se Slánským jedním způsobem, kromě jiné dynamiky, která byla ve hře, pro to, aby režim získal popularitu svržením regionálních vůdců a převzetím diktatury zpět k rozumnější realizaci stalinské vlády. Jinými slovy, proces se Slánským se spletitým způsobem pokusil napravit určité křivdy a vedl k nárůstu popularity stalinismu - proto byl režim neochotný zahájit v roce 1956 historické hodnocení stalinského období ?.

Toto je samozřejmě teprve první krok k nové historické interpretaci, avšak, přesně jako Wendy Goldmanová v sovětském případě můžeme nyní alespoň tvrdit, že, jak se zdá, teror byl prováděn s určitou konkrétní logikou, v níž soci
ální aktéři hráli roli na všech úrovních. Epizoda Slánského je jen jedním příkladem, i když spektakulárním, který ukazuje, jak náš sociohistorický přístup k politickému prostoru přinesl nové a slibné výsledky. Ostatní kapitoly pokračují v tomto duchu a dekonstruují složitý vztah mezi vládci a ovládanými, který zdůrazňuje aktivitu obyčejných společenských aktérů a zkoumá přitom více či méně efektivní mechanismy nadvlády, používané představiteli moci. Jako editorka této kolektivní monografie je mým cílem, tím, že nabízíme takto nuancované porozumění, přispět k méně polarizované debatě o vzpomínkách na to, co komunismus v praxi znamenal pro mnoho generací občanů středovýchodní Evropy.

Pozn. red.: Původní verze tohoto českého překladu, vydaná v noci z 10. na 11. prosince,  který pořídil Jan Čulík, byla opravena několika drobnými, upřesňujícími změnami od autorky. Toto je nyní autorkou autorizovaný český text.

0
Vytisknout
16675

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2018