Proč je Emmanuel Macron součástí problému, a nikoliv jeho řešením

10. 12. 2018 / Daniel Veselý

Vždy je dosti alibistické kritizovat negativní aspekty širokého nesouhlasu s nepopulárními opatřeními, jež prosazuje politik těšící se oblibě mainstreamových médií, neboť sžíravá kritika mnohdy přehluší legitimní pohnutky vzbouřené ulice. Kupříkladu liberální komentátorka listu The Guardian Natalie Nougayrède spojuje protesty žlutých vest s „chaosem v liberálních demokraciích“, přičemž nad bouřemi ve Francii jásají „extrémisté v celé Evropě“. Komentátorka vnímá francouzského prezidenta Macrona jako „zastánce evropské demokracie a liberálního pořádku“. Ano, můžeme mít pro tyto obavy pochopení, nicméně se opět míjíme s meritem věci, protože jednotlivá, byť znepokojující negativa postrádají kontextový rámec.

Nougayrède si ze záhadného důvodu neklade základní otázku, tj., proč lidé v ulicích francouzských měst v tak hojném počtu protestují? Ačkoli Macronova vláda žlutým vestám nakonec ustoupila a plánovanou spotřební daň z pohonných hmot zrušila, zároveň vyloučila zrušení nepopulárních opatření (daňové úlevy pro bohaté, včetně snížení korporátních daní z 33 na 25 procent, a škrty ve veřejné sféře ve výši 15 miliard dolarů). Mezi další neoblíbené kroky Macronovy vlády patří kontroverzní zákoník práce, který upřednostňuje práva zaměstnavatelů před právy zaměstnanců, nahrazení progresivní daně z příjmu rovnou daní či podstatné zvýšení výdajů na zbrojení.

Zde se sluší připomenout, že Macronův kabinet navzdory rostoucí opozici vůči genocidnímu tažení Saúdské Arábie v Jemenu nehodlá zrušit zbrojní kontrakty uzavřené s Rijádem, jež za poslední dva roky dosáhly výše 11 miliard eur. Apely z Berlína a několika dalších evropských měst francouzský prezident šmahem odmítá, řka, že jde o populismus. Macronova Francie, jež prodává zbraně také Spojeným arabským emirátům (druhý strůjce jemenského inferna) či egyptské juntě, tak Rijádu dál vesele posílá tanky, obrněná vozidla, děla a munici.

Středolevý deník Libération loni v narážce na Macronovu ekonomickou vizi francouzského prezidenta označil za „hrdinu bohatých“. Bývalý ministr financí Michel Sapin v loňském roce uvedl, že Macronova daňová politika bude mít „brutální a násilné dopady na zhoršující se nerovnost“. A já se ptám: Jak je možné, že liberální komentátoři nepojmenovávají tyto zdroje vzteku a frustrace, když varování před explozí nespokojenosti ve francouzských ulicích zaznělo již před rokem?

Dokonce ani námitka, že francouzská vláda chtěla zavedením spotřební daně z pohonných hmot iniciovat bohulibý boj s globálním oteplováním, v širším kontextu příliš neobstojí. Francouzská vláda totiž neudělala vůbec nic pro rozvoj veřejné dopravy na venkově a v městských periferiích. Přitom spousta obyčejných lidí musí do zaměstnání dlouho cestovat. Příkladně v Paříži a jejím okolí je polovina z těch, kdo do práce dojíždějí autem, mnohdy nucena žít na periferii nebo mít flexibilní pracovní dobu. Z tohoto hlediska je environmentální opatření Macronovy vlády, které protesty žlutých vest zažehlo, spíše drzým pokrytectvím.

Hněv žlutých vest a jejich stoupenců je tedy zcela pochopitelný - nehledě na násilné excesy ve francouzských ulicích. Ty však nejsou příčinou „chaosu v liberálních demokraciích“, nýbrž jeho vedlejším produktem. „Výsadkář bankéřů“, jak francouzského prezidenta trefně nazval komentátor Martin Hekrdla, je pouze uhlazenou verzí Donalda Trumpa. Americký prezident obdobně jako jeho francouzský protějšek také dělá vše proto, aby se zavděčil těm nejbohatším, jež zahrnuje luxusními dary v podobě velkorysých daňových úlev. Politikové typu Emmanuela Macrona se svou asociální ekonomickou agendou na domácí půdě a vojenskou podporou brutálních režimů ve světě tedy z logiky věci nemohou být „zastánci evropské demokracie a liberálního pořádku“, nýbrž tradičními, leč dlouho opomíjenými symptomy všeobecného neladu, z nějž je neustále napájen toxický populismus na celém světě.