Stockholmský syndrom jako konstanta české politiky

21. 11. 2018 / Karel Dolejší

Jedna z donekonečna opakovaných argumentačních linií v kauze českého populismu se opírá o předpoklad, že dokáže-li prý někdo "obyčejným lidem" nabídnout materiální životní příležitosti lepší než ty dosavadní, kouzlo bude zlomeno a vše se v dobré obrátí. Ve skutečnosti takřka nic v politických dějinách České republiky realismu takového scénáře nenasvědčuje.

První ze dvou českých "otců zakladatelů" je Václav Klaus, autor neúspěšné koncepce transformace komunistického hospodářství v západní tržní ekonomiku. Když vyšly najevo falešní sponzoři a tlakem na politické úvěry byl zničen bankovní sektor, vlastní spolustraníci se postavili proti "panu profesorovi" a způsobili jeho pád. V dalším kole však Klaus svedl svůj premiérský neúspěch na "zkažený Západ" - a velká část těch, jimž se vůbec nelíbila jeho "transformace", z něj opět byla nadšena. Bylo by to vůbec možné, pokud by v paměti veřejnosti přežíval výstražný obraz okradených DIKů coby symbol podvodu, kterého se Klaus během "útěku před právníky" na veřejnosti dopustil?

Stejně tak politický comeback Miloše Zemana, který místo slíbené nápravy klausonomiky dokončil přeměnu ČR v montovnu využívající především komparativní výhodu levné pracovní síly, takže coby prezidentský kandidát byl z čirého zoufalství napoprvé odstaven vlastní stranou, nedává smysl z pohledu osob, které opravdu toužili, aby se životní úroveň přibližovala vyspělým západním zemím.

Klause i Zemana po jejich aférách opustila značná část spolustraníků, dav neorganizovaných obdivovatelů však zůstal idolům věrný a nakonec jim umožnil se vrátit. Mysleme na to zejména v souvislosti s Babišem, který je vlastníkem své partaje a nikdo mu v ní nemůže zásadním způsobem oponovat. Jeho pozice v současné krizi je mnohem silnější, než byla Klausova během krize bankovní či Zemanova během aféry Olovo.

Můžeme snad podsouvat Klausovi či Zemanovi, že byli, respektive jsou oblíbeni, poněvadž nějakým způsobem přispívají k vylepšení životní úrovně svých obdivovatelů? Zajisté nikoliv. To co oba idoly českých mas nabízejí není rozhodně ekonomická prosperita. Místo toho předkládají amorfní mase jímavé poudačky o tom, kým prý je. Obchodují s něčím mnohem méně racionálním, než je materiální konzum: S levným politickým identitářstvím. ("Snowboard je příliš levicový!" - "Smrt abstinentům a vegetariánům!")

Babišovo obchodně-mediálně-zábavní impérium dělá v zásadě totéž co Klaus či Zeman, jenže mnohem lépe. Michalové Davidové a Kryštofové opěvují postnormalizační identitu autoritářů shlížejících se do třetice všeho zlého v obrazu úžasňáckého Andreje.

Konstantou polistopadové politiky rozhodně není žádný "třídní boj" nižších vrstev s bohatými. K něčemu takovému naopak v ČR prakticky vůbec nedochází. Dokonce i stále ortodoxnější komunisté patří k nejspolehlivějším spojencům transformačního miliardáře, proti němuž by je měly vést tradiční stranické poučky o antagonistických a neantagonistických rozporech.

V celém polistopadovém politickém vývoji se až dosud vrací jediné zásadní téma: Stockholmský syndrom, identifikace oběti s pachatelem.

S takovou se ještě nakonec ukáže, že plán Klause staršího na opětovnou prezidentskou kandidaturu je po všech peripetiích - včetně mimořádně kontroverzní amnestie pro kamarády, když naposledy odcházel z Hradu - naprosto reálná.

Protože úplně poslední, čím lze vysvětlovat volební chování v ČR, je jakákoliv varianta klasické teorie zájmů, v nějaké míře slučitelná s představou o racionalitě a poučení z toho, co se kolem dělo a děje.

2
Vytisknout
9774

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2018