Masarykovo zázračné Československo

27. 10. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Prvního ledna je v našem kalendáři psáno: „Den obnovy samostatného českého státu“. Proč tohle není hlavní státní svátek České republiky, proč je to místo toho 28. říjen, den vzniku státu, který právě „obnovou samostatného českého státu“ zanikl? Protože jsme se tehdy „osvobodili“ od Rakouska. My Češi. A Slováci se v roce 1993 „osvobodili“ od nás. Proto pro ně je hlavní státní svátek 1. ledna a naopak 28. říjen mezi státními svátky nemají (místo toho mají 30. říjen jako „výročí Deklarace slovenského národa“).

 

Mně osobně přijde celý ten protirakouský, protikatolický čechoslovakismus založení tzv. první republiky divný, cizí, a je pravda, že k němu se dnes už prakticky nevracíme. Přijde mi takový navzdory tomu, že jsem republikán, že nelituji rozbití Rakouska, že nelituji pádu kultu oltáře a trůnu a že mám náklonnost k Masarykovu humanismu. Masaryk mne však také velmi irituje svou filozofií dějin (psát v 19., nota bene 20., století o střetu teokracie s demokracií, to je směšné), svým prudérním pojetím kultury (o Masarykově názoru na „subjektivismus“ a Kanta nemluvě), svým čechoslovakismem a pro mne zcela nepřijatelným škrtnutím katolické a barokní stránky českých dějin.

Co tedy z Československa zbývá? Mnohonárodní stát? Židé a Romové byli vyvražděni nacisty, Němce jsme vyhnali. A mnohonárodní charakter Československa byl velkou slabinou už při jeho vzniku, o zániku první republiky nemluvě. Nebo nám zbývá naše osvobození od Rakouska? Rakouská republika svou moderní demokracií, svým sekularismem, sociálními vymoženostmi nám může být vzorem. Masaryk by dnes chtěl, abychom kopírovali Rakousko. Rakousko už dávno není habsburská říše.

Co třeba Československo jako náš národní stát, suverénní stát, do kterého nám nekecali žádní cizáci. Náš? Nám? My jsme byli menšina v tom „našem státě“ proti součtu Němců, Slováků, Maďarů, Romů, Rusínů atd. A náčelníkem našeho generálního štábu byl Francouz Maurice Pellé a po něm další Francouz Eugène Mittelhausser, až do roku 1925. Bez dohody velmocí by ostatně Československo nikdy nevzniklo. A když velmoci odmítly držet Němce v jejich žaláři národů, v Československu, mocí své vojenské síly, vrhli se na nás naši sousedé. A Slováci? Jakmile mohli, opustili nás. Myslím, že právem, oni nebyli žádní Čechoslováci, oni byli Slováci.

A přesto mám Československo, tu Masarykovu, tu první republiku velmi rád. Ten podivný způsob, kterým vzniklo, byl vzhledem k okolnostem bravurní. Nesmírně křehký, neudržitelný, lživý, ale nádherný. Masaryk se čechoslovakismem a odmítnutím Rakouska a oltáře a trůnu snažil dát sílu nacionalismu do služby humanismu, budoval na svou dobu a své okolí skutečně liberální, tolerantní, demokratický stát. Člověk by nevěřil, že to bylo možné, kdyby se to nestalo. On, který prožil hilsneriádu, on, který viděl to bahno národní pověrčivosti, on davy vychovával Husem a Komenským. Nemohl stavět na baroku a katolicismu ve své situaci, když chtěl to dědictví, ty kořeny hilsneriády překročit, musel vytvořit iluzi národní osvícené, demokratické tradice, která na svých křídlech nese národ až dál, než je národ, až k humanismu.

A to je přesně to, k čemu by se měly oslavy vzniku Československa vracet. Není možné ten Masarykův stát hodnotit dnešními měřítky (byl to jistě stát zkorumpovanější a krutější, méně tolerantní než dnešní Česká republika). Je třeba sestoupit do hloubky hilsneriády, do malosti celého národního obrození (jak se ukázala v reakci na Máchu), a teprve pak se podívat na tu Masarykovu republiku – a bude se jevit jako nádherný zázrak. Naopak druhá republika pak bude vypadat jako návrat k normálu.

My už celou tu Masarykovu ideologii, celý ten dnes spíše směšný vehikl „národa Husa a Komenského“, dávno nemůžeme sdílet. Ale můžeme sdílet ty Masarykovy ideály, pro které chtěl zachránit svůj lid, pro které ten vehikl zkonstruoval: ideály západní demokracie, západní vzdělanosti a humanismu, ideály osvěty, sociální spravedlnosti a pokroku. To je smysl dnešního státního svátku.

0
Vytisknout
11220

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019