Gott nahraditelný je, Chramostová či Kryl nikoliv

Monitor Jana Paula: Morální a etické otázky v umění

24. 10. 2019 / Jan Paul

čas čtení 10 minut
Byl zpěvákem, který se sice těšil přízni někdejšího režimu, podepsal antichartu, dokonce veřejně hovořil ve jménu socialismu a míru, ale uměl překrásně zpívat. Byla to skvělá herečka, která sice kdysi podepsala spolupráci s STB, ale nakonec jako signatářka Charty 77 raději vyráběla lampičky, než aby dál poskytovala talent totalitní moci. To jsou v souhrnu dva odlišné názory a přístupy, které oscilovaly ve společnosti a směřovaly k otázce mravnosti a morálky v umění.

Zesnulý Karel Gott a Vlasta Chramostová, dva zcela odlišné typy umělců, které prozřetelnost svedla v jednom týdnu dohromady. Karel Gott přešel plynule po roce 1989 do nového politického a společenského uspořádání, a Vlasta Chramostová mohla znovu hrát, dokonce v Národním divadle. V prvém případě má protagonista u mnohých lidí škraloup, v tom druhém sice také, nicméně selhání je s ohledem na pozdější disidentské aktivity odpuštěno. Průsečíkem všech těchto pohledů je morální hledisko, přičemž více méně platí, že kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.

Lidské osudy a úděly jsou různě obtížné, a každý člověk může selhat, stejně jako může své selhání napravit, pokud to jde, a hlavně pokud to stihne. V obecném smyslu jsou to dva ukončené životy, z nichž každý měl právo na důstojné rozloučení. Tomu prvnímu, skoro zbožštěnému a ověnčenému superlativy většinové společnosti, byla dopřána zádušní mše v katedrále Sv. Víta i přesto, že nebyl praktikující katolík. Budiž, církev tu není jen pro své věřící. Má smysl ptát se, proč nebyla stejná pozornost publika, politiků a médií věnována třeba zakladateli dětské onkologie prof. Josefu Kouteckému, jehož přínos lidem byl mnohem prokazatelnější, a jiným, kteří již odešli? Zjištění by zřejmě nebylo radostné.

Koho a čeho si vlastně společnost váží? Zpráva zasáhla celé Česko, které pláče nad smrtí legendárního zpěváka, referovala všechna média. Odhlédnu ale nyní nemravnost ostudné kýčovité atmosféry, kterou kolem smrti Karla Gotta rozpoutala hlava státu, politická reprezentace, média a mnozí jiní, kteří se chtěli zviditelnit. Zlatý hlas z Prahy totiž patřil masové kultuře, což je přece jen něco jiného než umění, které je schopno přinášet to, o co se mainstream ze své podstaty ani nechce snažit: duchovní hodnotu. Popkultura nechce nic zásadního sdělovat, chce bavit, a Karel Gott bavil velmi dobře. Trapnost není to, co by popkulturu znepokojovalo, protože jejím cílem je zisk, a proto jistá míra prostituování k popkultuře patří a je její součástí stejně, jako bulvár. Konzumenti popkultury více či méně selhání u svých miláčků tolerují jako obchod, ty nás pobavíš, a my tě budeme tolerovat. Husák měl vlastně ke Gottovi stejný přístup, ty nám budeš bavit naše spoluobčany, a my tě necháme na pokoji. Bulvár z toho všeho po roce 1989 slízal smetanu. Po celou dobu pozdní fáze zpěvákova života se živil pikantnostmi z jeho soukromí, pak chvilku truchlil s „celým národem“, a nyní už na něho zase vytahuje ohromující informace. Zabývat se u bulváru morálním hlediskem nemá smysl, bulvár je nemravný, protože se neštítí ničeho, a z nemravnosti žije. Popkultura je s bulvárem vzájemně provázaný pletenec a cílem je zisk. Jak známo, v pohusákovském období nejsou žádné peníze špinavé. „Může někdo Gotta nahradit?“, ptala se vzrušeně média, a já odpovídám ano, v popkultuře, kde jde především o peníze, je nahraditelný každý.

Opustím proto nyní toto téma a zkusím se věnovat oblasti, v níž není nahraditelný nikdo kvalitní, a mám tím na mysli umění, jehož prvotním cílem není zisk, ale dejme tomu nějaká suma nezpeněžitelných hodnot. Ptát se, proč je morální hledisko v tzv. vysokém umění pro společnost důležité nemá smysl, to lze celkem pochopit, více mě zajímá, jaký konkrétní vliv může mít morální postoj umělce na jeho tvorbu a dílo. Odpověď na tuto otázku je známá a zdánlivě jednoduchá: Takový umělec se zbavuje možnosti zveřejnění umělecké tvorby, a tím i možnosti minimálního vlivu, či obohacení v kultuře společnosti. Zůstává čistý, u někoho sice získá kredit, ale nemůže naplnit poslání veřejně promluvit svým dílem. Výtvarný umělec, byť nevystavován, může ale dál tvořit, a svá díla ukládat v depozitáři. Problém je, že umění skutečně žije teprve v bezprostředním autentickém kontaktu s divákem, takže nevystavující výtvarný umělec je v jistém slova smyslu pro společnost mrtvý umělec, protože vytváří dílo, které divák nejenže nemůže vidět, ale které třeba už nikdy ani neuvidí (!!!), stejně jako divák neuvidí a neprožije herecké umění herce, který nehraje. Kulturní ztráta je zde zcela prokazatelná, a to jenom proto, anebo právě proto, že konkrétní autor chce být ze své povahy mravný. Máme tu tedy střet dvou zájmů, na jedné straně osobní volba tvůrce, na straně druhé zájem kultury, která je o tvorbu takových umělců ochuzena. Co je správné, když je škoda každého kvalitního díla, které nemůže být vystaveno a shlédnuto? Museli bychom se napřed zeptat, zda společnost spatřuje v morální bezúhonnosti umělce nějakou hodnotu. Pokud ano, tak jakou?

Myslím, že morální status společnosti nemůže existovat bez morálního statusu jejích representantů, ať v politice, umění, či kultuře vůbec. Stát jsme přece my všichni, a tím, čím jsme uvnitř, jsme i směrem ke světu. Na druhou stranu by ale v případě umění chyběla kultuře její neméně důležitá representativní tvář, onen bezprostřední živý kontakt s tvorbou a díly. Potíž je, že pochybný morální status umělce může znehodnotit i význam jeho tvorby. Pokud totiž není umělecká tvorba podepřena morální stabilitou autora, pak se vystavuje nebezpečí nedůvěryhodnosti, neboť v kultuře lze z hlediska tradice i historického potvrzení očekávat, že tvorba umělce je konsekventní životu, že tvorba a život jsou - řečeno metaforicky -  jedno a totéž. Lze představit, že by M. B. Braun vytvořil tak duchovně úchvatné sousoší Sv. Luitgardy, kdyby vnitřně i směrem k církvi nebyl přesvědčený o mystických schopnostech vlámské světice, anebo by vůbec nevěřil v Ježíše Krista? Kdo ale věrohodně posoudí, zda je tvorba morálně čistého autora skutečně kvalitní, a tím i potenciální ztrátou české kultuře? A jak lze posuzovat kvalitu, když žádná kriteria kvality v současném umění neexistují, a mnozí v očích veřejnosti nemorální autoři také dokázali vytvořit pozoruhodné dílo?

Například malíř Bohumil Kubišta, který se nechal z existenčních důvodů v roce 1913 naverbovat jako důstojník do rakousko-uherské armády a významně se podílel na potopení nepřátelské ponorky. Kubišta byl na sebe hrdý, ale v očích pražské bohémy byl zrádce, který nakonec zemřel bez uznání a pochopení svých krajanů. Dokonce ho vyloučili ze spolku Mánes, avšak dnes je jedním z nejuznávanějších a nejprodávanějších umělců české moderny. Co na tom, že byl loajální rakousko-uhersku i nové republice, které v roce 1918 slíbil věrnost jako jeden z prvních? „Kdybych byl ševcem, snažil bych se dělat nejlepší boty, když jsem byl důstojníkem, dělal jsem dobrého vojáka“, řekl po válce Vincenci Benešovi. Je paradoxem, že na Kubištův náhrobek vytesal jeho autor František Bílek nápis „Obsáhnout život silným tahem.“ Jako bych ještě slyšel bolestný křik námořníků v potápějící se lodi.  Absurdita bývá často cynická v obnažování pravdy.

Zdá se, že morálnost umělce je věcí osobní volby. Karel Kryl, kterého považuji za jednoho z nejosobitějších a nenahraditelných umělců u nás, se v listopadu 1989 na balkóně Melantrichu stydět nemusel, a přesvědčivost jeho tvorby potvrzuje i jeho život. Kdo a jakým způsobem ale určí, co je a co již není morální, když morálka v současné společnosti není to, co by mělo mít prvořadou hodnotu? Současná společnost až na výjimky nepovažuje morální a etické zásady nejen v umění za důležité.  Morálnost nelze vynutit, lze se jí ovšem od narození učit, lze ji předávat, ale to už je jiné téma. Kvalitní tvorba má ale jednu přednost, kterou jí nelze vzít, totiž schopnost prozradit a usvědčit sebe sama. Můžeme si před lživým dílem nalhávat, že je kvalitní, můžeme o tom přesvědčovat i jiné, psát články, vystupovat v televizi, pořádat semináře a konference, ale realita bude stále stejná, přestože ji nazveme něčím jiným. Jsem toho názoru, že osobní statečnost umělce v rozhodnutí zůstat morálním, být poslušný hlasu svého svědomí a nedělat něco, co jde proti jeho přesvědčení, je pro tvorbu důležitější, než možnost veřejné presentace. Společnost si to třeba vůbec nezaslouží.

Text je z připravované esejistické sbírky Nekorektní úvahy nejen o smyslu umění

0
Vytisknout
8157

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019