10. 6. 2019 / Jan Paul
Není mnoho současných umělců, po nichž je pojmenovaná galerie, Antonínu Navrátilovi (8.8.1948 – 6.4.2014) se to povedlo až po smrti, a to díky jeho rodině a Novému sdružení pražských malířů, jehož byl členem. Výstavní síň nesoucí jeho jméno, nyní vystavuje tvorbu svého zakladatele z posledních tří let. JUDr. Antonín Navrátil byl advokát, a soukromě studoval pouze u Jana Zrzavého. Neznám mnoho umělců autodidaktů, kteří neprošli žádnou oficiální výtvarnou školou, a přesto byli schopni vytvořit formálně semknuté, osobité a obsahově celistvé dílo.
Je vzácné, když se tzv. neprofesionálnímu umělci podaří nevkročit do bludného kruhu kýčovitosti, v němž se mísí nadšení amatéra s urputnou snahou o profesionalitu. Řekl bych, že to je díky daru, nadání, které Navrátil rozvinul v plné šíři svého výtvarného projevu. Ale ani talent není všechno, k tvorbě je ještě potřeba vytrvalost, pokora, a intelektuální schopnost nahlížet výtvarnou činnost kontextuálně vztaženou k životu a k jeho prožívání. Není pro člověka snadné dělit vymezený čas na civilní zaměstnání a tvorbu, a tak jen míra vynaloženého úsilí může kompenzovat tento handicap.
Antonín Navrátil právník a umělec, ten druhý těžil inspiraci z prvého, a prvý poskytoval druhému nezávislost. Spojujícím článkem byla vášeň k malířství. Zprvu expresivně výraznému tvarovou i barevnou formou v ironizující nadsázce s důrazem na figuru, později zklidněnému stylizací krajinných motivů, a v závěru zcela ztišenému lyrickou umírněností a úsporností výstavby obrazu. Navrátilova malířská tvorba, důsledně poučena moderním uměním, postupně dospěla od dramatické exaltovanosti k vnitřnímu klidu. Na počátku výjevy existenciálních okolností člověka, na konci pocity ztotožnění.
Kritický pohled a distanc se přetavil do empatických pocitů klidu a rovnováhy. Často groteskní a ironické náměty z profesního světa, jako soudci, či momenty ze soudních síní a jednání, ale i náměty civilní z běžného života, byly postupně nahrazovány motivy polí, cest a stromů, aby nakonec vyústily v radostný pocit života, vyjádřeného v soustředěném malířském pozorování přírody. Jestliže starší obrazy soudců, barmanek a sexuálně odhalených partnerů v rozvodovém řízení naznačují lidské povahy a vlastnosti, pak monotypy a kvaše z posledních let života vyzařují duchovní koncentraci a intimitu prožitku autora.
Tvorba Antonína Navrátila je ukázkou tvůrčí cesty od vnějšího k vnitřnímu, od obecného k subjektivnímu, což je patrné například v obrazech téměř preislerovského kolorismu Volavka a Rybník, oba z roku 2013. V klidu vodní hladiny a osamoceného ptáka jakoby autor vyslovil svůj autentický životní pocit sounáležitosti a pokory. Ve smutné a nostalgické atmosféře těchto obrazů lze cítit ticho, které není jen meditativní kvalitou, ale i metaforou počátku a konce všech věcí.
Navrátilova tvorba vypovídá i o lásce k výtvarnému umění, o hledání nesamoúčelné krásy estetického výrazu, o nutnosti vtisknout se do světa, který je ve své podstatě pomíjivý. Nicotnost ovšem pro něho není explicitní, je upomenutím se k něčemu, co nás může přesahovat. Ve svých malířských dílech se snažil zachytit prchavost všeho, co zahlédl okem, a v paměti uložil jako prožité. Ať to byl člověk, nebo krajina, vše mělo pro něho svůj význam a důležitost. Povedlo se mu obhájit umění v jeho smyslu, a stihnul po sobě zanechat dílo, které je svébytné, stopu, která je zřetelná.
Výstava je ve Výstavní síni Antonína Navrátila, Husinecká 8, Praha 3 – Žižkov
k vidění do 20. 6. 2019; Otevřeno: úterý, středa a čtvrtek, 15 - 18.00 hodin
Diskuse