O čtrnáct let později jsou výsledky přinejlepším smíšené. Zákaz burky nepřispěl k integraci francouzských muslimů – spíše je dále odcizil. Průzkumy i sociální studie ukazují trvalou hořkost, zejména mezi mladšími muslimy, kteří se cítili terčem nikoli kvůli svým činům, ale kvůli svému vzhledu. Zákon, který měl bránit univerzalitu občanství, nakonec zvýraznil rozdíly. Stal se kulturním testem: pro sekularisty triumf modernity, pro muslimy symbolem vyloučení.

Nyní se po této cestě vydává Itálie – a možná ji ještě rozšiřuje. Premiérka Giorgia Meloniová navrhla zákon, který nejen zakazuje zakrývání obličeje na veřejnosti, ale kriminalizuje i takzvané „kulturní zločiny“: testování panenství, nucené sňatky či zahraniční financování mešit. Rétorika je rázná, opřená o slova o suverenitě a civilizaci. Meloniová popisuje návrh zákona jako obranu proti „islámskému separatismu“ – výrazu převzatému téměř doslova z francouzské debaty, kterou dříve vedl Emmanuel Macron.

Je snadné v tom vidět evropský vzorec – sekulární státy zápasící s viditelností islámu, snažící se skloubit pluralismus se strachem z rozštěpení společnosti. Ale zatímco francouzský projekt byl filozofický, ten italský působí spíše represivně, politicky. Francouzští intelektuálové mluvili o Rousseauovi a republikánské ctnosti. Italští politici mluví o bezpečnosti a „obraně západních hodnot“. Oba vidí závoj jako znak ústupu od veřejného dobra. Ale oba možná podceňují tichou houževnatost kulturní identity.

V tom je paradox: zákony, které mají učinit všechny viditelnými, mohou nakonec způsobit, že se celé komunity budou cítit neviditelné. Ve Francii zákaz neomezil radikalizaci – prohloubil odcizení. Mnoho mladých francouzských muslimů, zejména žen, vnímalo zákon jako prohlášení, že jejich víra nemá ve veřejném prostoru místo. Vládní zpráva z roku 2016 konstatovala, že zákaz burky měl „omezené, ba i kontraproduktivní“ účinky na integraci. Ženy, které se dříve pohybovaly volně, zůstaly doma. Občanská důvěra oslabila.

Italský zákon jde ještě dál – reguluje nejen to, co lidé nosí, ale i to, čemu věří a jak svou víru institucionalizují. Požadavek, aby muslimské organizace zveřejnily každý zdroj financování, může znít jako transparentnost; ve skutečnosti ale vyvolává podezření. Náboženská svoboda, tvrdí Meloniové spojenci, „musí být vykonávána na veřejnosti“. Ale otevřenost vynucená zákonem není otevřenost dobrovolná.

To neznamená, že by Itálie neměla své oprávněné obavy. Nucené sňatky a testování panenství jsou skutečné zneužívající praktiky, které si zaslouží být odhaleny. Ale když jsou tyto problémy spojeny se zákazem burky – když se ochrana proměňuje v kulturní válku – riskuje vláda záměnu morálky za uniformitu. Islám se pak nejeví jako náboženství schopné soužití, ale jako hrozba národní soudržnosti.

Francouzská zkušenost ukazuje, že identitu nelze sjednotit zákonem. Sekulární ideál není mylný – sdílený občanský prostor je pro demokracii zásadní – ale nelze jej udržet donucením. Sebevědomý národ se nebojí viditelnosti; vítá ji a věří, že jeho instituce vydrží rozmanitost. Jeden přítel, který je muslim a v době zavedení zákazu žil ve Francii, mi vyprávěl, že muslimské ženy z jeho společnosti raději opustily svá pracovní místa, než aby se přizpůsobily novému pravidlu, protože by to bylo v hlubokém rozporu s jejich nejhlubšími pocity, které v nich byly zakořeněny od dětství. Univerzity zaznamenaly odchod muslimských studentek, což přispělo k jejich ostrakizaci a ukončilo jejich možnost finanční nezávislosti na mužích.

Itálie stojí na rozcestí, které je důvěrně známé každé pluralitní společnosti: volba mezi řízením rozmanitosti prostřednictvím kontroly, nebo prostřednictvím sebevědomí. Francie zvolila kontrolu a s následky se potýká dodnes. Itálie má nyní šanci se z této historie poučit – a vybudovat občanskou identitu, která nevyžaduje vymazání tváří, jež ji činí rozmanitou.

Nakonec svoboda na Západě vždy znamenala právo být součástí společnosti po svém. Když na to zapomeneme, začneme si plést konformitu se soudržností – a právě tehdy se začíná trhat skutečná látka liberální demokracie.

Pozn. JČ: Naštěstí se to neděje (Skotsko je o hodně tolerantnější než Anglie, nikdo mi za dlouhá léta zdejšího života NIKDY nedal najevo, že jsem cizinec), avšak kdyby se nějaká vláda rozhodla zakazovat mé češství, absolutně bych se vzbouřil. Kulturní identitu neodstraníte.