Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Rizika autenticity v politice

17. 4. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

„Kallasovej výstraha potvrdzuje, že v EÚ potrebujeme diskusiu o podstate demokracie. O tom, čo sa stalo v Rumunsku, či vo Francúzsku v súvislosti s prezidentskými voľbami, aké majdany robí Západ v Gruzínsku, či Srbsku, ako sa ignorovalo zneužívanie trestného práva proti opozícii v SR. Pani Kallasová, rád by som Vám oznámil, že som legitímnym premiérom Slovenska – suverénnej krajiny. Nikto mi nemôže prikazovať, kam mám alebo nemám cestovať,“ napsal na sociální sítě slovenský premiér Robert Fico. Reagoval tím na slova šéfky evropské diplomacie Kaji Kallas, určená vcelku očividně vedle Viktora Orbána právě Robertu Ficovi, že totiž „účast na průvodech k 9. květnu a oslavách v Moskvě nebude z evropské strany brána na lehkou váhu vzhledem k tomu, že Rusko vede v Evropě plnohodnotnou válku“.

Smysl Ficovy poněkud přepjaté rétoriky je vcelku zřejmý: získat coby „silný chlap“ body na domácí scéně a zároveň si rozšířit manévrovací prostor v rámci politických svazků, k nimž sám coby vrcholný slovenský ústavní činitel náleží. V podstatě tím opakuje taktiku, kterou Orbán využívá roky. Ani jeden z nich přitom nejspíš nemá v úmyslu z Evropské unie vystoupit, protože kdyby ano, měli by patrně slušnou šanci v příslušném referendu uspět. Ve skutečnosti je pro ně daleko výhodnější dort zároveň mít i ho jíst: zůstávat součástí EU se všemi výhodami, které to přináší a současně využívat vyděračský potenciál prostřednictvím diplomatického lavírování, včetně vstřícnosti k nevyhlášeným nepřátelům Unie. Že v konkrétním případě pak výše citovaný status obsahuje celou řadu rozporů, počínaje tím, že inspiraci k diskusím o podstatě demokracie lze sotva hledat v Moskvě, je zcela vedlejší. Domácí publikum bude spokojené, že premiér je statečný chlapík, který se nenechá Bruselem zastrašit, a unijní exekutiva bude řešit, jakými ústupky udržet Evropu jednotnou, až přijde na další důležité hlasování Evropské rady.

Z českého pohledu je Ficovo chování poučné už proto, že i když v posledních průzkumech hnutí ANO ztrácí, není příliš pravděpodobné, že by se Andrej Babiš do Strakovy akademie letos na podzim nevrátil. A protože miliardář v sobě objevil v posledních letech národního konzervativce, orbánovská taktika je přesně to, co od něj můžeme po volbách očekávat. Ostatně suverenismus je struna, na kterou hrají evropští reakční rebelové nejčastěji a s největší oblibou.

Zmíněné lavírování lze považovat za svého druhu sílu slabých, která se zpravidla vybije právě v rétorických gestech před domácím publikem, jež se výrazně nepropisují do mezinárodní arény (to ostatně dlouho platilo právě pro Babiše). Konstantě bojovně naladění mohli být jen ti, kterým nehrozilo, že by se dostali k výkonné moci – v ČR byli předobrazem tohoto postoje v devadesátých letech Sládkovy Republikáni, jejichž cestou jde už řadu let Tomio Okamura. V posttrumpovském světě se ale v tomto směru došlo k přelomu – náhle mohou voliči oprávněně očekávat, že i ty nejvelkohubější a nejabsurdnější přísliby budou naplňovány. Trumpova „inovace“ v tomto směru představuje výzvu pro populisty a nemalé riziko pro demokracie: příznivci reakčních rebelů mohou nadále vyžadovat, aby jejich zástupci nepřestali s předvolební kampaní ani v úřadu. V tom spočívá možná jediná skutečně významná spojnice Donalda Trumpa s tradičními fašisty: fašisté skutečně plnili své sliby a své cíle hlásali jednoznačně dlouho před tím, než přišli k moci.